Šťastně až navěky

Kapitola 1.4

V laboratoři dnes bylo nezvykle ticho. Nebylo skoro nikde ani živáčka. Ta spousta lidí, která se zde každý den pohybovala, jako by zmizela. Ten smích a všechen ten ruch konverzací se vytratil ta tam. Byla to zvláštní, velmi stísněná atmosféra. A Anetu uprostřed toho všeho ticha popadal nevysvětlitelný stesk a strach. Za těch pár dní si, co výzkumné oddělení navštěvovala, si zvykla na věčné štěbetání a smích, který se linul téměř z každého směru. Tentokrát s ní nebyl ani Martin. O to více si připadala opuštěná. I když vše zatím zvládala sama, a tudíž jeho pomoc ani nepotřebovala, cítila by se bezpečněji, kdyby tu s ní byl. Necítila by tak velkou zodpovědnost.

„Neruším?" přerušil ticho téměř neznámý hlas.

Aneta se zprvu velmi polekala. S naštvaným výrazem rychle otočila hlavu a podrážděně dodala: „Co chceš, Patriku?"

Ten se její reakce velmi zděsil. Martin se mu o žádných impulsivních reakcích Anety vůbec nezmiňoval. Je sice pravda, že ji tehdy znal jen jeden den, ale i tak si myslel, že mu jeho kamarád řekl vše potřebné, aby se ničeho nezalekl. A i tak tu teď stál ve dveřích a zaraženě zíral na Anetu. Než začal mluvit, počkal raději pár chvil, dokud si nebyl téměř jist, že se Aneta trochu zklidnila.

„Myslel jsem, že bys ocenila společnost," pokusil se Patrik trochu uvolnit atmosféru. Svým úsměvem se snažil zakrýt nejistotu a strach, který mu způsobila nedávná dost impulzivní reakce Anety.

Ta se na něj jen zmateně a němě dívala. Vůbec nechápala, proč by se o ni zajímal někdo, jako Patrik. Proč by jí chtěl dělat společnost. Vždyť spolu nikdy nemluvili, když nepočítala pár prohozených slov při příležitosti náhodného setkání, kdy stála za zadkem Martinovi. Po dlouhém uvažování však nakonec přikývla. Doufala, že se zde nebude cítit tak osamoceně a stísněně. To ticho ji totiž velmi zneklidňovalo.

Patrik se s Anetiným kývnutím okamžitě rozešel za ní. Usmíval se od ucha k uchu. Působil velmi nemotorně, a přitom tak roztomile. Když došel k pracovnímu stolu, přisednul si na židli, na které obvykle sedával Martin a přisunul se trochu blíž k Anetě. Z počátku ji jen potichu sledoval. To Anetu znervózňovalo. Najednou si uvědomila, jak krásně jí bylo, když ji nikdo nekontroloval. Cítila se uvolněněji a věděla, že si může dovolit udělat chybu, o které se nikdo nemusí dozvědět. Teď ale prožívala stejná muka jako první den, kdy jí pod ruce koukal Martin. Na jeho přítomnost si už částečně zvykla, a tak se pod jeho dozorem necítila tolik pod tlakem, jako když ji nyní kontroloval někdo jiný.

„Až to doděláš, nechceš jít na oběd?" promluvil do ticha Patrik.

Aneta tuhle otázku vůbec nečekala. Zarazila se a chvíli přemýšlela, jestli si z ní dělá Patrik srandu nebo to myslí vážně. Pak se na něj s nechápajícím výrazem podívala a viděla, jak Patrilovi v obličeji šibalsky cukaly koutky úst. To ji znejistilo ještě více.

„Tak přece nebudeš obědvat sama, ne? Společnost se vždycky hodí," dodal usměvavý Patrik.

Anetě se ten nápad nelíbil. Ale něco hluboko v ní ji říkalo, aby přikývla. Aby na ten oběd nešla sama. Ostatně měl Patrik pravdu. Ona sama se osobně cítila při jídle lépe, když měla kolem sebe nějakou společnost. A nejen při jídle. Aneta měla společnost ráda i v normálním životě. Stále byla obklopena lidmi, které si ale před tím pečlivě prověřila a zkontrolovala, zda jim opravdu může důvěřovat. Nerada si pouštěla nové lidi blíž k tělu, ale velmi ráda se seznamovala. Byla schopná se s někým novým bavit klidně celý den, aniž by mu o sobě cokoli řekla. Měla problém věřit lidem. Ale když si získali její důvěru a ona věděla, že ji nezradí, byla schopná se jim otevřít jako nikomu jinému. Našla v nich oporu.