Šťastně až navěky

Kapitola 1.6

Laboratoří se rozezněl nepříjemný konstantně pípající zvuk. Aneta se neochotně zvedla a pomalým tahavě zamyšleným krokem se došourala k centrifuze. Znuděně otevřela její víko a bez jakéhokoli náznaku přítomnosti, jako duch přendávala všechny vzorky ve zkumavkách na připravený stojan. Stejně, jak se před tím dostala k centrifuze, se vrátila zpět na své místo. Chvíli koukala do prázdna a přemítala nad - sama ani nevěděla nad čím. Jen prostě seděla a mlčela. Ticho v pozadí v pravidelných intervalech prořezávala jen vteřinová ručička otravně tikajících hodin, jejíž zvuk se Aneta naučila nevnímat. Upozadila všechny zvuky spojené s provozem laboratoří, a tak ve svém vytvořeném tichu jen seděla. Seděla a pomalu pravidelně zhluboka dýchala.Přemítala nad svým životem, nad tím co právě dělá, nad tím, co se jí včera přihodilo na obědě s Patrikem. Už dávno nebyla vyděšená, ba ani naštvaná, ale pořád ji to z nějakého jí neznámého důvodu neustále hryzalo v paměti.

Když zjistila, že svým přemýšlením už nedojde k dalšímu novému závěru či poznatku, probrala se ze svého štronza a začala opět něco dělat. Velmi pomalým tempem, tak pomalým, že její pohyby připomínali život lenochoda, si přichystala na stůl krabičku s potřebnými špičkami na pipetu a začala otvírat všechna víčka od zkumavek. Když měla všechno nachystáno začala ještě pomalejším tempem pipetovat podle návodu do každého vzorku ve zkumavkách určité množství daného roztoku. Byla to manufakturní práce, na kterou se musela stoprocentně soustředit. Bylo před ní šedesát vzorků čekajících na přidání malinkatého množství roztoku. Čekalo jí nekonečně opakující se nasazení nové špičky na pipetu, nabrání potřebného množství roztoku, vstříknutí oné kapaliny do vzorku a následné ostranění použité špičky z pipety, aby mohla být nasazena špička nová.

Chodbou se najednou začaly ozývat tlumené pravidelně znějící kroky, jejichž ozvů šířících se podél celé chodby do každých otevřených dveří si Aneta nevšímala. Usilovně počítala a věnovala veškerou svoji pozornost činnosti prováděně hlemýždím tempem. Byla zrovna u čtyřicátého pátého vzorku, když do laboratoře vstoupil Martin.

„Ahoj," pozdravil Anetu energickým tónem hlasu a násilně ji tak vytrhl z její soustředěnosti a polekal.

Aneta následkem leknutí zlomila špičku, kterou se právě snažila nasadit na pipetu. Nahlas si naštvaně odfrkla a přilákala tak pozornost Martina, který si zrovna obratně nasazoval chirurgické ochranné latexové rukavice.

„Co se stalo?" optal se vlídně zvědavý Martin.

Na jeho otázku mu už tak rozladěná Aneta, kterou jeho dotazování ještě více rozhořčilo, naštvaně odsekla: „Nic!"

Martina tato odpověď zaskočila. Nebyl si vědom ničeho, co by mohlo Anetu tak rozčílit a rozházet. Pro něj byl dnešek jen obyčejný den plný krásého slunečního svitu, který mu dodal pozitivní naladění a až nečekaně vysokou energii a nadšení do výzkumné práce. Zároveň byl pln zážitků z včerejšího večera, který strávil s Kristýnou na velmi příjemné večeři. Rád by ji poté pozval i k sobě domů, ale netroufnul si tento dotaz vznést. Opět mu zabránila jeho stydlivost a ostýchavost projevující se při zájmu o člověka opačeného pohlaví, která mu utvořila knedlík v krku, znemožňující cokoli říct. Ostatně i večeře byl krok, ke kterému by se sám neodhodlal. Mohl za to poděkovat náhodě, díky které toto pozvání vyplynulo ze situace. Nebo to byla jedna náhod, které nepatří mezi náhody, nýbrž však mezi dopodrobna propracované Patrikovi plány? To byla otázka, na niž se odpověď zřejmě nikdy nedozví.

Tento růžový svět mu najednou narušila Anetina nálada. Byla jako špendlík, který propíchnul stěnu dokonale nafouknutého balónku. Ale proč? Martina pálila zvědavost a zároveň touha vrátit se zpět do svého zasněného růžového světa a pořád dokola znovu a znovu si přehrávat včerejší polibek na rozloučenou od Kristýny.