Šťastně až navěky

Kapitola 1.1

Aneta stála před skleněnými dveřmi laboratoře. Ještě jednou zkontrolovala, zda se jedná o ty správné dveře, nadechla se a zazvonila. Zvonek chvíli vyzváněl. Tohle čekání ji znervózňovalo. Byla zde dnes poprvé, a tak vůbec nevěděla, co má dělat, kdyby byl zvonek bez odezvy. V hlavě se jí honily ty nejtragičtější scénáře. S každým zazvonění zvonku byla čím dál více nervóznější. Najednou zvonek přestal zvonit a nastalo opět ticho. To Anetu rozhodilo úplně. Co teď? Ptala se sama sebe v hlavě. Nevěděla, jestli má znovu zkusit zazvonit nebo odejít. Nervozitou si kousala ret a klepala špičkou pravé nohy o zem. Ještě chvíli váhala, avšak než se odhodlala znovu stisknout tlačítko zvonku, přišel jí někdo otevřít.

„A vy jste?" vypadlo z onoho muže, který jí málem vrazil dveře přímo do čumáku.

„A-Anita," vykoktala ze sebe.

„Aaha," odpověděl zaraženě mladík. Evidentně mu její odpověď nestačila.

„Já-já...jdu za paní Holzovou," vydala ze sebe konečně po dlouhém němém tupém zírání do země Aneta.

„Tak prosím," otevřel jí dveře ten mladík a mile se na ni usmál.

Anetu to trochu uklidnilo. Jenže se nacházela před dalším problémem. Nevěděla, kam má jít. Potřebovala se zeptat, ale nenašla odvahu. Běžně by jí tato otázka nedělala problém, avšak při příchodu do nového prostředí, kde zároveň nikoho nezná, byla vždy nesvá. Naštěstí dříve, než se stačila zeptat, nabídl jí pomoc sám šlechetný mladík.

„Zavedu Vás tam, stejně tam mám opět namířeno," usmál se. „A nejdete vy náhodou na takovou tu věc, co je podobná závěrečným pracím v maturitním ročníku akorát se dělá o rok dříve?" pronesl zaraženě mladík.

„Na SOČku," ujistila se Aneta, zda oba myslí to stejné.

„Ano, přesně tuhle blbost myslím," souhlasil její průvodce.

„Jo, jdu," dodala Aneta.

„Tak to v tom případě pardon," zastavil se mladík a otočil se na Anetu. Opět znovu znervózněla. Netušila, co má čekat. „Ještě jsem se nepředstavil. Jsem Martin," a podal Anetě ruku.

Ta jen nechápavě zvedla obočí a jeho nabídnou ruku přijala se slovy: „Aneta."

Martin si jejího zmateného výrazu všimnul, a proto neotálel a bez váhání jí podal vysvětlení svého jednání: „Jsem ten druhý, co to s Vámi..."

„S tebou," vyhrkla zběsile Anita. „Tykejte mi prosím."

„Dobře, ale v tom případě i ty mně," načež Aneta jen bezeslovně přikývla a Martin tak mohl bez přerušení pokračovat: „Takže jsem ten druhý, co s tebou," Martin zvýraznil slovo s tebou, aby se pro sebe ujistil, že si navzájem tykají, „bude dělat tu divnou práci."

„Aha," zasmála se Aneta. Přišlo jí to vtipné. Zároveň se však trochu uvolnila. Martin jí zatím přišel celkem v pohodě, což ji trochu uklidňovalo. Jako odpověď se jí dostavilo uchechtnutí a poté mlčky pokračovali do kanceláře docentky Markéty Holzové, Anetině další školitelky.

Prošli kolem několika dveří, několikrát zahnuli doleva, pak zase doprava a Aneta se zde přestávala orientovat. Byla velmi ráda, že nemusí hledat kancelář docentky Holzové sama, protože jí bylo jasné, že se svým orientačním smyslem by ji hledala do zítřejšího rána. Bylo jí však také jasné, že každý den ji Martin nebude vodit do kanceláře. I když by to Anitě vůbec nevadilo. Sice spolu neprohodili za celou cestu jediné slovo, ale Anetě se zalíbil. Byť vypadal trochu jako člověk, který si neváží a nevšímá lidí, kteří jemu nejsou rovni.