Diannah: Falešná princezna

Trest

TRISTAN

Nemohl jsem pořád uvěřit, že naše konverzace s princeznou Claritou byla vážně skutečná. Důvodem byl hlavně fakt, že princezna ke mě byla drzá. Chovala se nezdvořile, dokonce mě několikrát urazila. Měl bych být naštvaný a taky jsem i nějakou chvíli zuřil. Jenže mi tahle její drzost zároveň dost imponovala. Přestával jsem se vyznávat v sobě samém. Co mě ale naštvalo hodně, byl fakt, že si ta služebná u princezny dovolila stěžovat a že jsem pak kvůli ní vypadal před Claritou jako naprostý pitomec. Takovou potupu jsem ještě nezažil a přísahal jsem si, že až tu malou mrchu potkám, tak ji za to náležitě potrestám. To jsem ještě ale netušil, co mě ten den potká.

Celý den jsem na princeznu myslel. Už od plesu jsem ji neuměl dostat z hlavy a každým dnem se mi do mysli zavrtávala hlouběji a hlouběji. Hlavně ty její oči. Ta divokost, ten oheň. Když jsem do nich na lovu a pak v altánku hleděl znovu, pokaždé mě dostávaly na kolena. V těch chvílích bych pro ni byl ochotný i padnout. Byl jsem zmatený sám ze sebe. Tisíce myšlenek mi vířilo hlavou a přestával jsem se vyznávat ve vlastních pocitech. Za to všechno mohla ona. Tahle jediná dívka mi během pár dnů dokázala totálně zamotat hlavu a to se mnou pomalu ani pořádně nepromluvila. Večer jsem nemohl ani spát. Sotva jsem zavřel oči, už jsem znovu viděl princeznu a její krásnou tvář. Rozhodl jsem se proto, že se raději půjdu projít a provětrám si alespoň trochu hlavu. Původně jsem chtěl jít ven na čerstvý vzduch, ale ani nevím proč, jsem se nakonec rozhodl, že se projdu jen po chodbách v paláci. Rovnou jsem zamířil do západního křídla. Věděl jsem, že tam budu mít klid. Nikdo tam nechodil, ani služebnictvo a já tam tak mohl v klidu rozjímat a utápět se ve vlastních myšlenkách. Jenže klidu se mi nedostalo ani tam, protože jakmile jsem vystoupil z poza rohu, všiml jsem si, že u okna stojí osoba, která nemá v téhle části paláce co pohledávat. Už mě vlastně ani nepřekvapovalo, že to byla ta stejná služebná, která mě tolik vytáčela už od jejího příjezdu. Neváhal jsem ani chvíli a okamžitě jsem se ji vydal vyčinit. Ona ale vypadala, že je jí to upřímně jedno a neuráčila se na mě ani podívat. Místo toho věnovala svou plnou pozornost něčemu za oknem. To mě akorát ještě víc vytočilo. Chtěl jsem ji vynadat. Seřvat ji. Třeba ji i uhodit. Jenže tyhle všechny mé plány byly rázem v tahu, když jsem ji zvedl hlavu tak, abych ji viděl do očí. Ta jiskra mě udeřila jako rána kladivem. Poznal bych ty oči kdekoliv. Mohla to být klidně jen náhodou, ale já si byl stoprocentně jistý. Takovou jiskru a oheň v očích měla jen jedna osoba. V tu chvíli mi to došlo. Došlo mi jakého hlupáka ze mě udělaly. Že mě celou tu dobu jen tahaly za nos. Tu zlost pak o to víc podněcoval i fakt, že ve mě vzbuzovala všechny ty pocity. Že mi takhle zamotala hlavu a já se kvůli ní cítil takhle zmatený. Vřelo to ve mě a já měl chuť ji dát okamžitě zavřít. Cítil jsem zklamání. Nesnášel jsem ji, protože ve mě vzbuzovala něco, co už jsem si dávno zakázal a hlavně taky proto, kým byla. Obyčejná služebná. Nicka. Jenže pak mě začala prosit. Škemrala o milost. Nabízela se jako jediný viník, jen abych její kamarádky ušetřil. Chtěl jsem být nekompromisní a odmítnout, jenže pak jsem v tom všem uviděl možnost udělat to, co jsem chtěl tehdy po tom ponížení na lovu. Uhasit její oheň. Zlomit ji. 

"Dobrá tedy," přerušil jsem ji, když už mě po několikáté prosila, abych její kamarádky netrestal. 

"Cože?" zeptala se překvapeně. Nejspíš nečekala, že bych souhlasil, jenže to ještě neměla ani tušení, co ji vlastně čeká.

"Nepotrestám ani princeznu Claritu ani tu druhou služebnou. Dokonce budu i tak velkorysý, že budu dělat jako, by se nic nestalo," přikývl jsem s už o něco smířlivějším tónem. 

"Děkuji vám princi, opravdu moc vám děkuji," oči se jí rozzářily jiskřičkami radosti a já musel zatřepat hlavou abych se v nich znovu neztratil. Měl jsem jasný plán a nenechám si ho zkazit chvilkovým poblouzněním. 

"Nemáte proč děkovat, vy svůj trest dostanete," snažil jsem si zachovat kamennou tvář i přesto, že se mi hlavou honilo tisíce myšlenek a emocí. 

"To chápu a svůj trest zodpovědně přijmu," přikývla. Čekal jsem alespoň trochu vzdoru, ale ona se zachovala stejně jako já. Nasadila si kamennou masku. "Jaký trest jste pro mne zvolil, smím-li se zeptat? Necháte mě zavřít do žaláře? Vyženete mě? Nebo mě necháte rovnou popravit?" pohlédla mi znovu do očí. Ten oheň byl zpátky a přesto vypadala, že je smířená s každou z těch možností. Až mě to samotného překvapilo.

"Ne, to ne. Není to ani jedna z těch možností," zakroutil jsem hlavou.

"Tak co to tedy je?" zeptala se překvapeně.

"Zítra po večeři, přijďte do mého pokoje," řekl jsem jen, než jsem se otočil k odchodu a nechal ji tam se zmateným výrazem ve tváři. "A vezměte si na sebe něco hezkého, princezna vám určitě něco ze svého nočního prádla ráda vypůjčí," otočil jsem se na ni ještě naposledy, než jsem zašel za roh. Po mém dodatku už ji muselo být víc než jasné, jaký trest pro ni mám připravený. Oko za oko a ponížení za ponížení.