Diannah: Falešná princezna

Tajné místo

DIANNAH

Nechápala jsem proč si to rozmyslel a vyhodil mě, ale bylo mi to jedno. S brekem jsem utíkala chodbami paláce až jsem se zastavila před pokojem pro služebné. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že takhle tam jít nemůžu. Místo toho jsem se rozběhla do pokoje Clarity. Jakmile mi otevřela dveře, tak jsem ji silně objala a s brekem jsem se ji omlouvala za naši poslední hádku. Clarita byla zmatená a já se ji nedivila.

"Prosím odpusť mi to. Já vám to oběma opravdu moc přeju. A víš co? Měli by jste se vzít, a to co nejdřív," mluvila jsem rychle a trhaně přes stále tekoucí slzy. 

"Panebože Anno, co se stalo?" kulila na mě nechápavě oči. To mě znovu přepadl nával pláče a ona mi pomohla dojít k její posteli, kde mě vedle sebe usadila. Já ji hned na to vyklopila všechno o tom, co se stalo i nestalo. "Ten parchant! S tím musíme něco udělat," vstala naštvaně a už mířila ke dveřím.

"Ne prosím," chytla jsem ji rychle za ruku, abych ji zastavila v pohybu. "Nech to být Clarito. Já jsem jen ráda, že díky tomu nebudeme mít žádný průšvih," nechtěla jsem aby za ním šla, nechtěla jsem to dál řešit. Neřekla jsem ji totiž tak úplně celou pravdu. Už jsem se nezmínila o tom, že ten druhý polibek jsme iniciovali oba dva. Že jsem si ho užívala stejně jako on. Tohle jsem ji říct nemohla. Byla jsem ráda, že mě poslechla a rozhodla se to nechat být. Trvala ale na tom, že noc strávím u ní v pokoji, aby na mě mohla dohlédnout. Proti tomu už jsem neměla žádné námitky. 

***

Další dva týdny mě Clarita donutila zůstat v komnatě, abych se s princem nesetkávala. Po tak dlouhé době už mě to ale přestalo bavit. Nemohla jsem jen tak sedět a nic nedělat. Proto jsem se šla jeden den během snídaně projít na čerstvý vzduch, dokud byly zahrady prázdné. Ani nevím jak jsem došla k altánku, kde jsme s princem seděli po lovu a povídali si. Chtěla jsem si tam na chvíli sednout, když jsem si všimla, že v altánku už někdo je. K mé smůle byl ten někdo sám princ Tristan. Překvapilo mě, že sedí tady, místo toho aby byl na snídani, ale rozhodla jsem se nad tím dál nepřemýšlet. Chtěla jsem se vytratit dřív než si mě všimne, jenže očividně už bylo pozdě.

"Diannah," vyslovil znovu mé jméno a mi z toho stejně jako poprvé přejel mráz po zádech a rozbušilo se mi srdce. Stála jsem k němu otočena zády a nenašla jsem odvahu se otočit a čelit mu z očí do očí. "Prosím, musím s tebou mluvit," stál vedle mě a čekal až něco řeknu, až se na něj podívám. 

"Máš dvě minuty," řekla jsem jen, když jsem se otočila jeho směrem. 

"Chtěl bych se ti omluvit," tentokrát to byl on kdo sklopil pohled k zemi. 

"Cože?" musela jsem se ujistit, že slyším dobře. 

"Chci se ti omluvit, za všechno," zašeptal. Měla jsem co dělat abych mu rozuměla, co říká. Nemohla jsem tomu uvěřit. Princ Tristan tady stál přímo přede mnou a omlouval se mi. Ten stejný princ, který se ke mě tolikrát choval jako hulvát. Stál tady přede mnou, omlouval se a byl nesvůj. 

"To nevíš, že je neslušné dívat se do země, když s někým mluvíš?" vyletěla ze mě bez přemýšlení věta, kterou mi opakoval skoro při každém našem setkání. Překvapeně se na mě podíval a k mému údivu se na jeho tváři místo naštvaného výrazu, objevil upřímný úsměv. 

"Chyběla jsi mi," udělal krok mým směrem. Tohle bylo poprvé kdy jsme byli spolu a oba jsme k sobě byli naprosto upřímní. Žádná přetvářka, žádné předstírání. Zastrčil mi neposedný pramen vlasů za ucho, stejně jako tenkrát u něj v pokoji. "Chtěl bych ti něco ukázat," prolomil nakonec to napjaté ticho mezi námi, kdy jsme si jen hleděli vzájemně do očí. 

Přikývla jsem na souhlas a nechala se jím vést skrz královské zahrady. Procházeli jsme skrz mi známe cestičky, až jsme došli do východní části. Cesta tam končila a před námi bylo jen vysoké a nepropustné křoví. Alespoň to jsem si myslela do chvíle, než mě princ uchopil za ruku a táhl mě skrze něj. Za tím křovím se totiž teprve skrývala ta pravá nádhera. Stál tam další altánek, který obepínaly keře růži a dodávaly mu tím na kráse. Nalevo pak bylo obrovské jezírko s malým vodopádem osázené nádhernými lekníny. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděla. Byla jsem z toho tak unesená, že jsem nevěděla kam dřív koukat. 

"Tady chodím, když potřebuju být sám. Je to moje tajné místo," vysvětlil s úsměvem na rtech. V tichosti jsem přešla k onomu jezírku a na jeho okraji se usadila do trávy. Tristan mě ihned následoval. 

"Proč?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na svůj odraz ve vodní hladině. 

"Proč co?" nechápal. 

"Proč jsi mě sem vzal?" upřesnila jsem tedy svou otázku. To bylo v tu chvíli jediné co se mi honilo hlavou. 

"Chtěl jsem ti to tady prostě ukázat. A taky jsem chtěl, aby jsi měla klidné a tiché místo, kam můžeš chodit přemýšlet," odůvodnil mi své jednání. Několikrát jsem zamrkala, jak jsem nedokázala pochopit, co právě řekl. Po tom, jak mě pokaždé z mých procházek vyháněl, mi tady teď nabízel místo, jeho místo, kam můžu kdykoliv budu potřebovat, jít. 

"Děkuji," zašeptala jsem. Myslela jsem to upřímně. Nikdo pro mě nikdy nic takového neudělal. 

"Alespoň se nebudeš po nocích jen tak bezmyšlenkovitě potulovat zahradami," dodal ještě s úsměvem. 

"To vám nemůžu slíbit princi," zasmála jsem se taky. Bylo tolik osvobozující, když se mnou jednal upřímně a jako se sobě rovnou. Jako by to byl úplně jiný člověk. 

"Tak to se obávám, že vám budu muset znovu připomenout základy slušného chování," popichoval mě dál. 

"Myslím, že to spíš já budu muset připomenout základy slušného chování tobě," oplatila jsem mu to. 

"No dovol. Slušněji vychovaného muže abys pohledala,"  zasmál se.

Ještě dalších několik minut jsme se takhle popichovali, až jsme nakonec skončili u toho, že jsem na něj začala cákat vodu z jezírka a on mi to oplácel. Smáli jsme se jako malé děti. V jednu chvíli jsem před ním utíkala, protože mě chtěl znovu pošimrat na noze a já byla vážně hodně lechtivá. Jenže on byl mnohem rychlejší než já, a tak mě snadno dohonil. Ve chvíli, kdy se mě snažil chytnou, jsme oba zakopli a dopadli na zem. Přesněji já dopadla do měkké trávy a Tristan zabrzdil svůj pád rukama, tak že se zastavil těsně nade mnou. Ruce měl zapřené z každé strany mé hlavy a dlouze se mi zadíval do očí. 

"Jsi nádherná," zašeptal a svůj pohled přesunul na mé rty. Nevěděla jsem, co na to říct. Srdce mi divoce bušilo a zrychleně jsem dýchala. Tristan dlouho neváhal a během sekundy povolil svaly na rukou, aby se ke mě dostal mnohem blíž a hned na to se stejně jako před dvěma týdny vrhl na mé rty. 

Znovu do mě všechny ty emoce, které do polibku dával udeřili, jako by mě někdo praštil. Ani jsem si neuvědomila, že mi při dotyku jeho rtů o ty moje, unikl z úst slabý sten. On spokojeně zamručel a následně mě zalehl celou svou váhou. Tiskl se na mě a zároveň mě divoce a vášnivě líbal. Jednou rukou mi zajel do vlasů, tou druhou pak přejížděl pomalu z mého boku až na stehno. Znovu jsem to nedokázala ovládat. Mé tělo si dělalo, co chtělo. Jednou rukou jsem ho uchopila za košili, abych si ho přitáhla blíž a tu druhou jsem mu zabořila do vlasů. Tristan prohloubil náš polibek a rukou mi zajel pod šaty. Cítila jsem jeho horoucí dlaň na svém nahém stehně. Připadalo mi, jako by mi měla každou chvíli explodovat hlava. 

"Diannah," zavzdychal mi do rtů. Pokaždé když vyslovil mé jméno znělo to jako by se s ním mazlil a mě to vyvolávalo motýlky v břiše. 

"Tristane," neudržela jsem vzdech, když se s polibky přesunul na můj krk. Ještě nějakou chvíli mi zasypával krk polibky než se ode mě lehce vzdálil.

"Nechci aby jsi dělala něco, co nechceš," zadíval se mi vážně do očí. Tohle jeho chování pro mě bylo pořád nové. Zahřálo mě u srdce, že nechtěl abych si připadala nesvá. Nechtěl aby se opakovalo to, co u něj v pokoji, tehdy v noci. Došla mi slova, a tak jsem se na něj jen mile usmála. On mi úsměv opětoval a následně se postavil, aby mi vzápětí taky pomohl na nohy. Pak mi věnoval ještě poslední polibek, než mě za ruku odvedl zpět do hradu.