Diannah: Falešná princezna

Příjezd krále

DIANNAH

Několik dalších dní jsme pak s Tristanem trávili co nejvíc spolu. Z počátku jsem o tom, že se s ním scházím nechtěla holkám a především Clarity nic říkat, ale stejně mě nakonec prokoukly, a tak jsem to musela vyklopit, ať už jsem chtěla nebo ne. Přesto, že se princ pořád musel stýkat i s ostatními princeznami, snažil se být se mnou co nejvíc. Choval se ke mě mile a pokaždé, co to šlo, mi nosil květiny. Těch několik dní jsem byla šťastná, tak jako ještě nikdy. Jenže všechno krásné jednou končí a u nás to bylo příjezdem krále, otce Clarity. 

Jel podpořit vojsko do bitvy a jelikož už několik dní tábořili jen kousek od hradu, tak se rozhodl navštívit i zdejšího krále a hlavně zkontrolovat svou dceru. Clarita byla pominutá. Neustále přecházela po pokoji tam a zpátky. Rozčilovala se, že teď nemůže ani za Darrylem, protože její otec má oči a uši všude. Celý den se král pohyboval po paláci a neustále při tom kontroloval jak si Clarita vede a co dělá. Dokonce jsem ho několikrát zahlédla, jak si dlouze povídá s Tristanovým otcem. Za jeho přítomnosti jsem se nemohla stýkat ani já s Tristanem. On se mě sice snažil přesvědčit, že nás nikdo nemůže nachytat, jenže on neznal Claritina otce. Po smrti královny se změnil a hodně. Vždy to býval milý a ušlechtilý muž. Jenže po tom co královna onemocněla a zemřela, se král uzavřel do sebe a jeho duše jakoby potemněla. Choval se hrubě a jeho poddaní ho přestali zajímat. Vyhledával jen války a snažil se kompenzovat bolest, která ho zžírala zevnitř tím, že rozšiřoval své území, jak jen to šlo. I kdyby to mělo být na úkor štěstí jeho dcery. Nezajímalo ho, jak se ona cítí nebo co chce. Pro něj už byla jen pěšákem v jeho plánech na ovládnutí celého Darenworu. 

Zrovna jsme s Julií uklízely v Claritině šatně, když král vešel do jejího pokoje, aby si se svou dcerou promluvil. Neměl tušení, že tam jsme i my dvě a rozhodně nebyl dobrý nápad tam zůstávat a poslouchat jejich rozhovor. Jenže my jsme stejně zůstaly. Potichu jsme stály v zadní části šatny a čekaly jsme až král odejde. 

"Zjišťoval jsem si, jak se ti vede při námluvách o prince, dcero," zněl místností jeho hluboký hlas. Uměla jsem si živě představit, jak se Clarita tváří. "Doufal jsem, že se budeš víc snažit a ty jsi místo toho neustále duchem nepřítomná. Už jsem ti jednou řekl, že máš na toho chudého chlapce zapomenout! Není to partie pro tebe," jeho hlas nabíral s každým dalším slovem na intenzitě. Ke konci věty už skoro křičel. Bylo znát, že je velmi naštvaný. 

"Jenže já ho miluju otče! S tím ty nic neuděláš," to už promluvila i Clarita a stejně jako otec křičel na ni i ona zvedla hlas na něj. Tohle nebyla zrovna věta, kterou by před ním měla říkat. Bylo jasné, že to krále akorát ještě víc naštve. 

"Jak myslíš Clarito. Na místního prince jsi sice neudělala nejlepší dojem, ale naštěstí mám náhradní řešení. Zítra ráno odjíždíme a ty se za dva dny provdáš za syna krále z Tesaru," tohle jsme nečekaly ani jedna. Věděla jsem, že jednoho dne tohle všechno skončí, ale netušila jsem, že to bude už tak brzy. V tu chvíli mi došlo, že to mezi mnou a Tristanem nikdy nemohlo fungovat. On si musel mezi princeznami vybrat svou budoucí ženu a dřív nebo později by ten den přišel. Do očí se mi hrnuly slzy a měla jsem takové tušení, že Clarita už ty své ani nezadržuje.

"Tohle mi nemůžeš udělat! Já si žádného prince vzít nechci!" křičela mezi vzlyky. Uměla jsem si představit jak zoufalá je, jak moc ji tímhle její otec ubližuje.

"To mě ale nezajímá, řekl jsem, že si ho vezmeš a tak se taky stane! Víc už o tom nechci slyšet," utnul jejich hádku a bez dalšího slova odešel z Claritina pokoje. 

Jakmile se za ním zavřely dveře, tak jsme s Julií vyšly ze šatny a běžely jsme rovnou k naší kamarádce, která ležela zhroucená ve své posteli a hlasitě plakala. Snažily jsme se ji utišit ale marně. Bolelo mě srdce i za ni. Chtěla jsem ji nějak pomoct, ale netušila jsem jak. Můj bratr by věděl, co dělat. Vždycky, když jsme s rodiči jezdívali za strýčkem do Palmaloru a my se s bratrem začínali nudit, byl to vždycky Darryl, kdo něco vymyslel a my si tak pokaždé užili bezvadné prázdniny. Jenže pak strýček zemřel a jeho dům zůstal opuštěný. To je ono!

"Clarito, poslouchej mě! Dostala jsem nápad," zatřásla jsem s ní, abych si získala její plnou pozornost. Ona se na mě jen nechápavě podívala, skrz uplakané oči. "Ještě dnes v noci se s Darrylem vezmete a pak spolu můžete utéct do Palmaloru. Tam můžete žít v domu po našem strýčkovi," vysvětlovala jsem ji svůj nápad.

"Ale jak to chceš udělat?" utřela si z obličeje slzy. V jejích očích byl vidět zájem, ale zároveň pochybnosti, což jsem chápala. 

"Proplížím se za mým bratrem a všechno mu řeknu, on už zbytek vymyslí," věděla jsem, že on už bude přesně vědět, co dělat. "Ty se mezitím připrav," dodala jsem ještě, než jsem vyběhla z jejího pokoje a vydala se hledat svého bratra.