Diannah: Falešná princezna

Vítejte

DIANNAH

Dobalila jsem si posledních pár věcí a vydala se ven ke kočáru, který už na mne čekal před našim domem. Pak už jsem jen věnovala poslední objetí na rozloučenou Darrylovi, svému bratrovy, který mi jako jediný zbyl z mé rodiny. V kočáru už seděla má nejlepší kamarádka Julia i princezna Clarita. S oběma jsem se znala už od malička, kdy naše matky sloužily králi a královně, rodičům Clarity. Jakmile jsme pak my s Julii dosáhly plnoletosti, začaly jsme na hradě sloužit také. Clarita na nás byla moc milá, a tak jsme se spřátelily. Pak jsme se staly jejími osobními služebnými. Značnou zásluhu na tom mělo také to, že se Clarita zamilovala do mého bratra a on do ní. Poté co královna zemřela, se ale král uzavřel do sebe a rozhodl se dostaveníčka princezny s mým bratrem zarazit. Proto jsme nyní byly na cestě do sousedního království, kde měla princezna soutěžit s dalšími kandidátkami o ruku prince Tristana. Samozřejmě, že nebyla nadšená. Zkoušela krále přemluvit, aby své rozhodnutí změnil, ale on byl nekompromisní. Darryla pak přijal do královského vojska, aby jej tak měl pod dohledem. Bolelo mě vidět je takhle smutné a zničené. Vidět, jak tímhle jejich láska končí. Clarita to ale tak bledě neviděla. Pořád v ní dřímalo zrnko naděje, že pro ni nakonec vše dopadne dobře.

Princ Tristan byl dle všeho velmi krásný a chytrý. Sám se prý již zúčastnil několika bitev a každou z nich vyhrál. Na druhou stranu o něm také kolovaly zvěsti ohledně jeho pověsti, co se mladých dívek týče. Princ byl prý velký sukničkář a rád si užíval společnosti mladých dívek, převážně pak mladých služebných, kterými opovrhoval. Bral je jako někoho velmi podřadného, ale na ukojení jeho tužeb mu byly dobré. Tohle všechno jsme ale věděly jen z doslechu a já už jen kvůli Clarity doufala, že ty věci nejsou pravda.

„Všechno bude v pořádku," uchopila jsem povzbudivě ruku Clarity do té své, když už delší dobu jen tiše seděla a dívala se z okna na ubíhající krajinu kolem nás. Přikývla, ale jinak neřekla ani slovo. Smutně jsem se podívala na Julii, kterou to také trápilo.

A tak jsme prostě jen v tichosti pokračovaly v cestě na hrad, kde jsme měly strávit následujících několik týdnů. Ani jedna jsme vlastně netušily, co nás tam čeká. Cesta utekla rychle a my se ocitly před branami hradu. Služebnictvo i všichni obyvatelé nás vřele přivítali. Několik dalších princezen, které se také přijely ucházet o princovu ruku a pozici budoucí královny, zrovna také vystupovalo ze svých kočárů. Každá dostala povolení vzít si s sebou své dvě nejvěrnější služebné. Odvedli nás do jedné z nádherných komnat. Obrovská postel s nebesy uprostřed. Prostorná koupelna a neuvěřitelná šatna plná nádherných šatů. K tomu všemu výhled z okna přímo do zahrady. My s Julii jsme pak měly svůj pokoj spolu s ostatními služkami ve vzdálenější části hradu. Hned první večer čekala Clarity slavnostní večeře a seznámení s princem.

***

„Tak co, jaké to bylo?" vyptávaly jsme se s Julii ihned, co se Clarita vrátila zpět do svých komnat.

„Princ byl zdvořilý a jídlo bylo výborné," byla stručná a ve tváři stále ten stejný zasmušilý výraz. Pomáhaly jsme ji sundat šaty, které jsme ji vybraly na večer. „Půjdu už spát," řekla jen a my tak pochopily, že nemá cenu se dál vyptávat. Proto jsme ji jen připravily koupel a uložily ji do postele.

Julie se pak hned vydala do našeho pokoje taky spát. Já ale unavená nebyla, a tak jsem se rozhodla, že se ještě trochu projdu na čerstvém vzduchu. Procházela jsem se zahradou a obdivovala všechny ty krásné květiny a altánky.

„Kdo jste a co tady děláte?" ozval se za mnou hrubý, ale velmi příjemný hlas. Otočila jsem se za jeho zdrojem a za mnou stál pohledný mladý muž. Kvůli příšeří jsem neměla možnost si jej pořádně prohlídnout, stejně tak, jako on pořádně nemohl vidět mě.

„Omlouvám se, jen se tady procházím. Jsem služebná princezny Clarity," sklopila jsem hlavu k zemi.

„Nevíte, že když hovoříte s princem, tak není slušné dívat se do země?" jeho hlas zněl velmi autoritativně. Tak tohle byl ten slavný princ Tristan.

„Promiňte," zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí, do kterých jsem mu stejně kvůli tmy ani pořádně neviděla.

„Služebné poslední dobou postrádají jakékoliv vychování. Přestaňte se tady courat a vraťte se raději ke svým povinnostem. Princezna vás náhodou nepostrádá?" mluvil se mnou velmi arogantně a pohrdavě. Jako bych byla něco míň. Očividně byly ty řeči o něm pravdivé.

„Ovšem pane, už půjdu," přikývla jsem, ale po celou dobu jsem se mračila. Pak už jsem se mu jen poklonila a vydala zpět do našeho společného pokoje. Začala jsem litovat Clarity, která se o něj teď měla ucházet. Takového arogantního člověka bych po svém boku mít nechtěla.