Schopnost vize

Kniha

Ráno jsem se upravovala v pokoji, když mě mamka zavolala dolů. "Ano?" řekla jsem a seběhla dolů po schodech. Ihned, když jsem uviděla Kanakeho mi bylo jasné o co jde. "Kanake říkal, že jste domluvení a dnes půjdete do školy spolu." řekla s úsměvem mamka. "Že si to nepamatuju!" odsekla jsem a vzala si tašku. Zpobodávala jsem ho pohledem a šla ven. "Tak hezký den, zlato!" křikla na mě ještě mamka. "Tvoje mamka, že moc milá." řekl Kaname, když jsme už byli kousek od nás. "Hmm ..." odvětila jsem s nezájmem. "Arnel? Jsi v pohodě?" zeptal se. "Jo! Jen mám na tebe dotaz. Znáš kluka jménem Kaito?" řekla jsem. "No neznám. Jen toho z té knížky." odvětil Kanake. "Takže ví o knížce a evidentně mi lže." pomyslela jsem si. "Můžu ti říct něco fakt šíleného?" řekla jsem. "Podívej ..." odpověděl. "Tak fajn. Občas mám takové zvláštní vize a pak proberu na místě kde jsem vůbec nebyla. Navíc ty zranění co se mi v té vizi stanou se mi stanou doopravdy." řekla jsem. O Kaitovi jsem mu radši neříkala, protože mu nevěřím. "Ty jsi vtipálek!" zasmál se Kanake. Jak jsem si myslela. Buď mi nevěří a nebo mi lže. Každopádně mi na tom klukovi něco nesedí ...

"Arnel! Arnel! Prober se! Proboha! Arnel!" volal známý hlas. Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněl Kaito. "Arnel! Vstávej! jsi v pořádku?!" volal stále dokola. "Jo asi jo ... co se stalo?" řekla jsem a posadila se. Byli jsme v neznámé místnosti. "To Kanake. Říkám ti - nevěř mu a drž se od něj dál." řekl Kaito. "Mohl bys mi už konečně říct co se to vlastně děje?" odvětila jsem. Kaito se rozhlídnul a řekl: "Teď se to nehodí. Jsme nedaleko města a já nechci, aby to slyšel." řekl Kaito a stoupl si. Rozešel se směrem ke dveřím. Vstala jsem a šla za ním. Kaito vyšel ven a mířil k temnému lesu. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem tu ještě neviděla den. "Kaito? Je tady vůbec někdy den? Jako světlo?" zeptala jsem se. "Ne. Je tady pořád noc." odvětil aniž by se na mě otočil. Došli jsme k nějáké zřícenině. Kaito bez jediného slova vešel dovnitř. Mě se tam moc nechtělo, ale neměla jsem na výběr. Rozsvítily se loučně a my kráčely dlouhou chodbou. Došli jsme do veliké místnosti, která vypadala jako kamenný chrám. Sedli jsme si a Kaito začal vyprávět ...