Pod vlajkou Protektorátu

1.

31.12. 1938

Moje nejlepší přítelkyně Lenka Karásková mě celou dobu už od raného podzimu neustále dokola přemlouvala, abych s ní jela do Prahy za jejími kamarády oslavit Nový rok. Nejdříve jsem odolávala, protože nikoho z nich přece neznám, tak co bych tam dělala a hlavně o čem bych si s nimi povídala, že... Prý se s nima seznámila na přednáškách o Františku Xaveru Vilhumovi. Ona se totiž zajímá o jeho osobnost a jemu podobné lidi, různí geografové, cestovatelé apod. Prostě lidé, co v životě udělali nějakou významnou věc nebo třeba něco objevili. Dokonce si s těmi přáteli neustále i dopisuje dopisy. Popravdě jí docela závidím, že má tolik opravdových přátel, kteří ji mají rádi taková jaká je. Lenka je moje vlastně jediná pravá přítelkyně, jež nemá žádné předsudky a neodsuzuje lidi na základě víry či ani rasy a podobně. Za její přístup si ji opravdu vážím jako mé nejlepší kamarádky a i jako člověka.
Už nějakou tu dobu v zemi panují antisemitické nálady, takže mí všichni takzvaní přátelé ode mě na ulici, ve škole i v obchodě odvracejí zrak, ukazují si na mě prstem a potichu si mezi sebou něco špitají. Neustále všude slýchávám na svou osobu uštěpačné poznámky typu, koukejte na tu prašivou Židovku, ona si jen tak kráčí po ulici. Naštěstí to zatím nedospělo do fáze, že by si přede mnou odplivli nebo tak něco, ale i přesto mi to je nepříjemné. Nikomu jsem nic zlého neprovedla, nikoho jsem nezabila nebo jsem nespáchala žádný zločin. Proto nechápu, jak se na nás lidi mohou koukat skrz prsty. To, co tvrdí Hitler a jeho přívrženci, není ani za mák pravda. Nepochopím, kde tyhle všechny žvásty sebraly a co teprve nepochopím, jak nás bez žádného svědomí osočuje z jakýchkoliv špatností. Hlavně z těchto důvodů už nikam nechci chodit, kór na jakékoliv zábavy. V této době z toho nekouká nic dobrého. Samý Norimberské zákony apod...
...
S mamkou v kuchyni chystám nějaké občerstvení pro tenhle den, Silvestr. Proč to chtějí rodiče slavit? Bude to další rok plného ponížení a samých dalších omezení a zákazů. Další temné dny bez jakékoliv radosti ze života a každého stráveného dne, kdy jsme naživu. Asi se moc zachmuřím, protože se mě mamka zeptá:"Copak se děje, kočičko? Něco tě trápí? Povídej." Pohladí mě hřbetem ruky po tváři a s pátravým pohledem ve tváři. Jen tak na ni kouknu :"Mami, ty se mě opravdu s vážným výrazem ptáš, co mě trápí? Děláš si snad ze mě legraci," lehce jsem se pohrdavě uchechtla a pokračovala jsem ve své řeči:"Ty nevíš, co se kolem nás děje, co se děje za věci ve světě? Sundej si prosím svoje růžový brýle a koukej kolem sebe střízlivýma očima." Neohrabaně jsem mrštila příborovým nožem o stůl. Tak tohle mě tedy opravdu dopálilo. Sakra, vždyť svět směřuju k záhubě a ještě se mě ptá, co se děje, jakoby se ani nechumelilo. Všechno je zalité sluncem, všude běhají bílí králíčci, všichni lidé bez ohledu na víru a rasu jsou nejšťastnější jako nikdy jindy v životě. Moje matka je dospělá ženská a je úplné v klidu. Jak a proč? Rázuju si to po kuchyni, hluboce se nadechuju a vydechuju, počítám v duchu do dvaceti, abych se nějak uklidnila. Tohle opravdu není možný, to opravdu ne. V mamce nakonec všechny emoce vybublají na povrch, mrskne s chuťovkou o zem a rozeřve se:"Myslíš, že mě nikdo neponižuje? Myslíš, že jsem ráda za to, co nám Hitler a jeho náckové provádějí? Ty nejsi sama, které se dějou tyhle, nejsi v tom sama. Všichni v tom lítáme," rozhazuje rukama ve vzduchu, že těma všema myslí nás Židy:"Já chci prostě jenom nějak normálně žít, v rámci možností. To ty se furt trápíš a pomáhá ti to v něčem? Ani omylem, snaž si aspoň trochu užívat života dokud to jde." Tak užívat života, tohle snad nemůže myslet vážně. Opět si sednu zprudka ke stolu, začnu horlivě mazat kousky rohlíku jakousi pomazánku neurčité šedavé barvy:"Mami, vždycky jsem si tě vážila. Ale když budeš dělat, že tyhle všechny problémy neexistují, tak je tím nevymažeš. Musíš se proboha vzpamatovat, takhle to dál nejde. Vnímej realitu a ne své sny ve spravedlivý a šťastný svět, prosím. Když to nebudeš brát na vědomí, tak se potom budeš divit a nebudeš to všechno stíhat pobírat. Dopad na zem ovšem bude tvrdý, moc tvrdý. Bude válka a my budeme první, kdo půjde od válu, to si tedy piš." V ten moment matce ruply nervy a vrazila mi facku se slovy:"Ty... Ty nebuď drzá na svou matku. Seš ke mě nespravedlivá. Seš mladá a už mluvíš jako nějaký starý mudrc. Laskavě se uklidni a nech mě na pokoji. Já mám svých starostí dost, ještě ty mi je přidělávej." Místo, kam mě máma dala facku, si držím rukou a pomalu ho třu. Tohle jsem nejspíš opravdu přehnala, ale já jí to musela už říct. Takhle se nikdy předtím ještě nenaštvala... :"Tohle jsi opravdu přehnala, ale někdo ti pravdu do očí musel říct. Prober se, prosím," s posledním slovem jsem opustila kuchyň. S povzdechem jsem si sedla na postel v mém pokoji, vytáhla z pod polštáře kožený červený deník s přezkou na uzamknutí. Tento deník jsem dostala od svého tatínka k patnáctým narozeninám. To byly poslední narozeniny, kdy tatínek byl ještě mezi živými... Pár let jsem nevěděla, co smysluplného tam mám psát. Nechtěla jsem zaplnit stránky jakýsimi blbostmi. Nakonec by to dopadlo tak, že bych ho vyhodila do koše a skončil by někde na skládce za městem. Tenhle deník je vlastně jedna z mála věcí, co mi po něm zbylo. Vlastně to je taková vzpomínka na něho. Vždy, když ho vezmu do ruky, vzpomenu si na ty dny, kdy si mě jako malou vzal na klín a četl mi pohádky, které sám sepsal. Jeho pohádky se mi pokaždé líbily mnohem víc než ty knížky, které nám kupovala mamka. Tátovy příběhy bývaly vždy napínavější a text víc květnatější. Proto mě před nějakou dobou napadlo, že bych také začala psát příběh. Jen mě nepřichází na mysl nějaký vhodný příběh. Třeba by to mohla být nějaká romantika, ale jak mám psát o lásce, když jsem to nikdy nezažila? Při vzpomínce na něho se mi po tváři skutálí slza velká jako hrách, palcem pohladí hřbet deníku. Tati, vrať se prosím. I když možná to tak je lepší, že se nedožil tohohle utiskování, on byl totiž vždy hrdý člověk, který každému se vším pomohl.
...
Asi po hodině koukání do zdi, jsem se rozhodla zvendnout a jít se omluvit mamce. Našla jsem ji v kuchyni, kde už končila s přípravami občerstvení na noc:"Mami, promiň. Chci se ti omluvit, trošku jsem to přehnala. Jen by bylo nejlepší, kdyby sis začala dávat větší pozor, jestli nás chceš ochránit. Musíme držet při sobě v týhle hnusné době, ano?" Nečekala jsem na žádnou reakci a hned jí objala se slovy:"Nechtěla jsem ti ublížit, promiň." Maminka mis větší vervou objetí opětovala a zároveň mi do ucha zašeptala:"Já vím, holčičko moje. Já vím. Tebe i tvou sestru mám hrozně ráda, klidně za vás položím život, pokud to bude potřeba." Navzájem jsme najednou začali stále v objetí najednou brečet jako malé holky, když v tom jsme uslyšela řinčet zvonek. Vstala jsem, utřela si slzy rukávem od trika a šla otevřít dveře. Dojemná chvilka matky a dcery je u konce... Jen co otevřu dveře, nahrnene se k nám jako velká voda moje kamarádka Lenka, která hned spustí plejádu slov:"Koukám, že vůbec nejsi připravená. Nemáme moc času, ale na tom nesejde. Pojď rychle do pokoje, něco s tebou uděláme. Trošku oživíme ten tvůj věčně zachmuřený obličej," pozvedne kabelku a ukáže mi její obsah:"Půjčila jsem si od své sestřenice nějaké šminky. Nemůžeš přece na té oslavě vypadat jakobys právě vylezla z nějaký díry." Nestihnu ani nic říct, chytne mě za ruku a táhne mě do pokoje. Hned jak se za námi zavřou dveře, začnu povídat:"Hele, pozor na volbu slov, holčičko. Ty snad chceš tvrdit, že vypadám hrozně? A neříkala jsem ti snad náhodou, že tam nepojedu," seberu ji rtěnku z ruky, kterou mi zrovna chtěla namalovat pusu:"Ty víš, jaké mám k tomu důvody. Lidi se v dnešní době nechtějí stýkat s židovkou. Ještě by vás za to mohli lidi pomlouvat a to já vážně nechci." Můj pohled spadne na podlahu, abych se jí nemusela koukat do očí. Ona je Češka, ona je v suchu, asi to ani nemůže chápat. Lenka mi položí ruku na rameno a donutí mě zvednout hlavu:" Prosímtě, na čele nemáš vypáleno, že seš Židovka, tak to neřeš. Zaručuju ti, že oni jsou normální, logicky uvažující lidi, oni nejsou jako náckové. Budeš se jim líbit, budou z vás kamarádi," mrkla na mě levým očkem:"A jen tak mimochodem, budou tam hezčí kluci. Určitě si z nich jednoho vybereš. Budeš koukat. Musíš jet, moc tě prosím. Já jim už slíbila, že tam se mnou přijede kamarádka." Nakonec jsem tedy pod tíhou jejího pohledu a arguntů svolila:"No tak dobře, pojedu. Ale aby ti bylo jasný, není to kvůli těm chlapcům. Na ně poslední dobou nemám ani pomyšlení." To jsem neměla říkat, v zápětí vytasila všechny šminky, které ukradla sestřenice. Sice říkala, že si je půjčila, ale ona by jí to totiž nikdy nedovolila:"Nechci vypadat jako velikonoční kraslice, namaluj mě jenom decentně." Musím jí trochu usměrnit, nějak moc se rozvášnila. Ještě trochu šmrdlala sem, trochu tam. Kousek ode mně poodstoupila, aby mohla zhodnotit výsledek svého snažení:"Musím tedy uznat, že jsem šikovná. Moc ti to sluší, kočka. Už to vidím, klofneš tam nějakého fešáka a budete spolu šťastní až na věky," na chvilku se odmlčela a přemýšlela, co Majdě chybí,"Hah, už vím. Musíš si vzít jiný oblečení, trochu se vyfintit." Musím ale na to něco namítnout:"Já nic moc hezkýho na sebe nemám, víš jaká je doba." Pokrčím rameny na známku pravdivosti svého tvrzení. Lenka přejde k mé skříni a hned se začne přehrabovat mezi těmi málo kousky, co tam mám. Nakonec vybere co nejvíc ucházející kousky a hodí je po mně. Seberu je z podlahy, protože jsem je nestihla zachytit a jdu se převléknout za paravan. Když jsem hotová, poskládám si své předchozí věci na postel a před Lenkou se otáčím kolem své osy. "No ne, tobě to ale sluší, fešanda," Souhlasně pokývne a ještě mi rukou uhladí jeden faldík na punčocháčích:"Měli bychom už jít, ať stihneme vlak."
...
Když jsme přijeli do Prahy, měli jsme ještě dost času, než jsme se měli všichni sejít, tak mě Lenka pozvala do lahůdkářství na Václavském náměstí na obložený chlebíček. Tak trochu... Dobře docela hodně jsem od ní vyzvídala informace o všech těch lidech, jací jsou, jaké mají zájmy apod. Tak doufám, že mezi námi nenastane trapné ticho, když teď o nich vím nějaké ty věci. Vypadá to, že jsou slušní a milí lidi. Na jednu stranu jsem trochu nervózní, ale popravdě se docela těším, až se s nimi seznámím. Teď s Lenkou čekám pod ocasem. Tak se říká místu, kde stojí socha svatého Václava s koněm na Václaváku. V Praze jsem podruhý v životě. Jednou jsem tu byla s rodinou na menším výletě za tetou Ednou, tehdy jsem si užívala to chození po všech skrytých uličkách. Dneska jsme ani na to náměstí málem nedošli, jak to tady neznáme. :"Nebuď nervózní, jsou to úplně normální lidi. Oni tě budou mít rádi a ty budeš mít ráda je. Uvidíš, bude zábava. Od příště se mnou budeš jezdit na přednášky, aby ses s nima mohla vidět. Většinou pak po konci ještě někam chodíme," začala mě těmihle věty jaksi uklidňovat. Chtěla jsme jí na to něco povědět, ale bohužel jsem nestihla ani kváknout, protože se k nám zezadu přiblížili Lenčiny přátelé. Úlekem jsem lehce nadskočila, přece jenom na nás vybafli. Teď na to koukám, dohromady je nás devět. To mi Lenka neřekla, že jich bude tolik, s tím jsem tedy nepočítala. Z mých úvah mé vyruší jakýsi silný mužský hlas, který mi podává ruku a začne se představovat:"Ahoj, já jsem Jindřich Novák druhý, ale klidně mi říkej Jindro. Jak se jmenuješ ty?" Kouká na mě zvědavýma očima. Na můj vkus je příliš energický, ale to mi vlastně na něm možná i imponuje. Potřásám mu rukou se slovy:"Ahoj, já se jmenuje Avital... Avital Waasová. Moc mě těší." Na tváři se mi objeví úsměv od ucha k ucha. Tohle začíná docela dobře, pomyslím si. Najednou všichni ostatní se ke mně hrnou a představují se mi. Tedy až na jednoho vysokého urostlého chlapce, na kterém mi ulpí zrak. Ten se drží na okraji našeho hloučku a vypadá, že je docela stydlivý, stejný jako já. Nejspíš ho sem zavlekli jeho extrivertní kamarádi. Nejspíš by nejradši zůstal doma sám se sebou. :"To je František, ale všichni mu říkají Franta," povídá Jindřich a ukáže rukou jeho směrem a nadále pokračuje ve své řeči:"Sice je hroznej stydlín, ale jinak je to hrozně fajn kluk, uvidíš. Nevím, zda jsi to zaznamenala, ale Antonín jméno mé," hezky se na mě usměje, ale najednou začne mluvit vyšším hlasem k celému našemu hloučku:"Strategie je následovná, nejdříve půjdeme do Stromovky a pak navrhuji přesun ke mně domů. Tam bude připravené jídlo a samozřejmě také pití. Rodiče jsou na chalupě někde na Šumavě, takže budeme mít i klid." Rukou na všechny mávne a tím zahájí přesun do Stromovky. Všichni se baví se všema, jelikož se nějakou dobu neviděli a mají si co říct. Ráda bych se taky nějakým způsobem zapojila do hovoru, ale nechci nikomu skákat do řeči a hlavně nechci být vlezlá. Všichni si to štrádují ulicí kolem různých obchůdků, ale já se zařadila až na konec našeho "průvodu". Za to Lenka, ta se baví snad se všema, ta s tím problém nemá, odbíhá od jednoho k druhému a slova ji lezou samy z pusy. Pod nohy se mi zaplete nějaký šedavý kamínek, který nakopnu a odlítne někam ke kanálu. Mimo jiné se snažím vyhýbat kouří od cigaret, neskutečně mi to smrdí. Takhle se bavím celou cestu až do Stromovky, kde někdo rozbalí obrovskou deku, na kterou si všichni začínají sedat a rozbalovat pití, co vzali s sebou. Koho mohlo napadnout si jít udělat v zimě jakýsi piknik? Vždyť všichni zmrznou, už teď mi začíná být lehce zima. Spojím své dlaně, fouknu do nich a začnu je o sebe třít, abych si vyrobila pro sebe nějaké to teplo. Když v tom se ke mně přisune František, myslím že se tak jmenuje a beze slova si sundá svou bundu a zabalí mě do ní. Docela mě tohle milé gesto překvapí, tak mu pohledím do tváře a povídám mu:"Děkuju, to jsi nemusel. Bude ti zima a nastydneš." Lehce se pousměju jeho směrem, ale on jenom mávne rukou a hned na to se opět otočí ke svým kamarádům. Hm, nejdřív mi dá bundu na zahřátí a potom se se mnou ani nechce bavit. Zvláštní to člověk. Z mých úvah mě vytrhne další kluk z party, když mi podává ruku a zapřádá se mnou rozhovor:"My se ještě asi úplně neznáme, že? Já jsem Jurij, těší mě. Jak se vlastně jmenuješ ty a jaký máš koníčky a tak? Vlastně o tobě moc nevím," podrbe se na hlavě a s pátravým pohledem na mě kouká jako na nějaký exponát:"Promiň, že se tak vyptávam. Je to ode mně nezdvořilé, ale se všemi se tady znám a ty jsi tu nová a víš jak..." Musím se pousmát nad jeho zvědavostí. Musím říct, že to je docela roztomilé a hezké. Podal to takovým způsobem, že mi ten Jurij začíná být čím dál tím víc sympatičtější:"Já jsem Avital. Mojí vášní jsou knížky, za celý svůj život jsem přečetla nespočet všech možných knížek, lidi si ze mně kvůli tomu už začínají utahovat a vlastně ne jenom kvůli tomu," trošku posmutním při vzpomínce, jak jsou lidé na mě hnusní kvůli tomu, že jsem Židovka. Bůh ví, jak by všichni z téhle party reagovali, kdyby se dozvěděli o mém původu. Sklopím zrak k zemi a tišším zastřeným hlasem pokračuju:"Mým snem je napsat taky nějakou knížku. Nápadů jsem měla už spoustu, ale ani jeden nebyl takový, že by stálo za to ho sepsat. Ani nevím jestli se k tomu někdy dostanu, protože na psaní ani nemám talent, tak by to bylo nejspíš jenom zbytečný." Zakončím poslední větu lehkým povzdechem. Všichni okolo mě mají talent, na co šáhnou, to jim pod rukama rozkvete, ale já vždycky všechno jenom pokazím. Nejspíš mé rozjímání slyšela Lenka, protože hned začala povídat tím svým energickým hlasem:"Juriji, nevěř ji. Ona je hrozně šikovná. Četla jsem jeden její příběh a můžu s čistým svědomím odpřísáhnout, že jsem nikdy nic lepšího nečetla." Zlehka do ní strčím a zakroutím očima:"Nekecej nesmysly, byla to pohádka pro ségru a už je to hrozně dlouho, co jsem to napsala a že jsi nic lepšího nečetla? Vždyť ty skoro nic nečteš, tak to nemůžeš tvrdit." Ona je vždycky ukecaná a nikdy neví, kdy mám tu pusu zavřít. Jednou z toho bude mít určitě problémy. Jenže ona se jen tak lehce nenechá odbýt:"Když něco řeknu, tak je to taky pravda. Hrozně se všem podceňuješ, Avital. Musíš si trochu věřit." Nakonec na mě mrkne a pohledem zavadí o bundu na mých ramenech. Beze slova pátrá očima po okolí, když v tom její pohled upoutá František. Několikrát se koukne sem a tam střídavě na mě a na něho, při posledním pohledu na mě se usměje takovým zvláštním pohledem. Já na ní jen vypláznu jazyk, dál to nijak neřeším. Hrozně se leknu, protože na mě vybafne Jurij a chce si opět hrozně povídat, přitom mi podává jakousi láhev. Když si z ní loknu, zkřivím obličej do hrozné grimasy, jelikož to bylo takové hořké. Jurij se jenom směje, jakoby se stalo něco neskutečně zábavného:"Vždyť sis lokla jenom trošilinku a hned se tak tváříš," neohrabaným způsobem mě vezme kolem ramen:"Hele, ty jsi říkala, že se jmenuješ Avital nebo tak nějak, viď? Nejsi ty náhodou..." nestačil odpovědět větu, protože jsem mu skočila do řeči, kvůli tomu, abych to měla hned za sebou:"Ano, jsem Židovka. Jestli ti to vadí, tak promiň ale já s tím už nic neudělám." Vezmu jeho ruku a sundám ji z mých ramen, kdo by chtěl šahat na Židovku. Najednou jako kdyby na chvilku vystřízlivěl a s velice vážným výrazem mi praví:"No a co? I kdybys třeba byla fialovo-zelený mimozemšťan, tak to nám všem tady bude úplně jedno. Zdá se, že jsi fajn a sympatická holka, takže je každému z nás úplně fuk, že jsi... No to je fakt jedno." Jakoby na povel se všichni semknou v jedno velkém objetí, ve středu toho velkého chumlu jsem já. Antonín spojí své dvě dlaně a spojí je v takovou trubičku, do které začne mluvit, aby ho bylo lépe slyšet:"Já bych teda byl pro, abychom se přesunuli ke mně. Začíná být už zima a alkohol taky dochází." Ani nečeká na souhlas ostatních lidí a už se zvedá. Nakonec se taky s neochotou zvedám, když musím, tak musím. Ale má pravdu, začínám se třást zimou, protože mě Lenka navlékla jen do punčocháčů a sukně, to byl taky její další skvělý nápad. Když se zvedám, nějak mi podklouzne noha a už padám. Vidím samu sebe na zemi jako nějaký rozpláclý mastný flek na zemi, ale naštěstí mě někdo zachytí. Když se mu kouknu do tváře, zjistím že to byl František. Jaká to opět náhoda:"Achh děkuji, jsem hrozně nešikovná." Opět jako předtím jsem se nedočkala prakticky žádné jeho reakce. Není on náhodu třeba němý nebo tak něco? Nestačím se hrabat ve svých myšlenkách dál, jelikož už všichni pomalu odcházejí, tak musím přidat do kroku, abych je vůbec dohonila.
...
Když vstoupíme do domu k Antonínovi, nestačím se divit. Takový luxus jsem opravdu nečekala. Nějak mi nepřišlo při pohledu na něj, že by se od nás nějak lišil. Myslím to tak, že nenosí lepší, kvalitnější a na pohled hezčí oblečení nebo tak. Prostě mi přišel jako úplně normální kluk, sice je na můj vkus moc živý a společenský, ale to nijak nesouvisí s jeho kontem nebo kontem jeho rodičů. Když si všichni sundávají své svršky, podám Františkovi jeho bundu a s úsměvem na tváři mu kývnutím poděkuju. Ale on zase nijak nereaguje, co mu je... S jeho kamarádama se baví normálně, ale se mnou neprohodí ani slovo, to jsem tak hrozná nebo mu snad vadí, že jsem Židovka? Nesouhlasně zakroutím hlavou. Cestou do obývacího pokoje se rozhlížím na levo i na pravo, prohlížím všechny ty nádherné nástěnné obrazy, které zdobí zdi této dlouhé chodby. Antonín si mých zvédavých pohledů nejspíš všimnul, protože za mnou přišel a povídá:"To nakupuje táta jako prý investice do budoucna." Nevím z jakého důvodu, ale zakroutil očima, jakože ho ty otcovy obrazy vůbec nezajímají a že mu je to vlastně úplně jedno. Já mít doma takovéto skvosty, byla bych šťastná. Když se všichni pohodlně usadíme, tak se Antonín zvedne, stoupne si doprostřed místnosti a začne halekat:"Kdo si dá horký punč? Co se ptám, určitě si dáte všichni, viďte?" Snažím se nějak zaprotestovat, protože nemám v plánu se opít a tady je alkoholu požehnaně, ale on na to nebere zřetel. Hm, tak jednu skleničku snad zvládnu. Přijdu za Lenkou, sednu si vedle ní a sotva slyšitelně jí zašeptám do ucha:"Nevzpomínám si, že bys říkala, že tu všichni budou takoví... Takoví společenští, jak se s nima mám bavit? No dobře, je tady ten František, ale ten je takovej divnej, baví se jen se svými kamarády a mně neodpoví ani na jednu blbou větu." Lenka se jenom potutelně zasměje a opět spustí tu svou triádu:"Třeba se mu líbíš, vždyť ti půjčil tu bundu a ty jeho pohledy. On je jenom stydlivý. Nepobírám, jak se mohl skamarádit s těmihle kluky, ale s nima vždycky ožije." Jen na ni nechápavě koukám, přebírám v hlavě, o čem to zase mluvila:"Asi máš už v sobě moc alkoholu a vidíš, to co neexistuje. Možná koukal po mně jenom proto, že chtěl vrátit tu bundu, ale bylo mu blbý si o ni říkat, tak radši mrznul. Komu by se v dnešní době prosímtě líbila Židovka? Neblázni, prosímtě." Náš krátký rozhovor nejspíš zaslechl Jurij, protože se k nám už v značné podnapilosti připotácel:"Pokud si správně pamatuji, což tedy určitě ano, jelikož mám paměť jako slon, tak jsem ti říkal, že nám je fuk, jestli jsi tohle nebo tamto. My proti vám nic nemáme, právě naopak, takže buď v klidu ano," na chvíli se odmlčel, loknul si z láhve piva a pokračoval ve svém monologu:"Jo a k tomu Frantovi, on už hold je prostě takovej, ale až se víc poznáte, až se obrousí hrany, tak to bude lepší, přísahám. Jak říkala Lenka, líbíš se mu, to já poznám." Ach, další člověk, který tu tvrdí blbosti, hned na to namítnu:"Oba dva, ty i Lenka už v sobě máte nějaké to promile v krvi, takže nevíte, co mluvíte. Zítra si na to ani nevzpomenete." Nechám je oba dva o samotě, jestli se to teda dá říct, když je v místnosti plno lidí. Jdu si nalít džus, když v tom narazím na dalšího kluka, se kterým jsem se ještě neseznámila. Nestačím kváknout ani ň, podává mi ruku se slovy:"Jsem to ale nezdvořák, já jsem Honza Novotný, rád tě poznávám a ty jsi Avital, zda jsem tvé jméno správně slyšel, nepletu se?" Zavrtím hlavou, že se neplete. Než si stačíme říct cokoliv jiného, přijde Antonín s balíčkem Mariáše. Jurij ale namítne:"Nebude pro nás jeden balíček karet málo?" Nadzvedne své levé obočí a lehce se zapotácí pod tíhou toho všeho alkoholu, který vypil. Abych pravdu řekla, zatím se příliš neženýroval. No co, při téhle příležitosti. Sice mu bude ráno špatně, bude mít pořádnou kocovinu, alespoň mu zbydou nějaké vzpomínky, tedy pokud na ně nezapomene. :"Proč myslíš, že jsem vzal s sebou tři balíčky karet? Aspoň bude zábava," vytáhnul zpoza zad karty a smál se při tom jako blázen, jenž utekl z nějakého psychiatrického zařízení. Kluci postavili židle pro všech devět lidí kolem stolu. Jen jsem se otočila pro skleničku s pitím a už skoro všechna místa byla zasednutá, jen to vedle Františka je volné. Když si k němu sedám, cítím ve svém nitru jakýsi pocit podobný nervozitě, přece jenom to je takový zvláštní kluk. Jak se tak rozhlížím kolem, vidím jak Jirka může nechat na Lence oči. Vlastně takhle celý večer po ní pokukuje. Myslím, že má moje nejlepší kamarádka nápadníka. Jakto že mi o něm ještě neřekla? Zrovna hrajeme již asi sedmé kolo, když v tom Antonín vyskočí ze židle, někam kamsi beze slova zmizí a všichni kouknou na dveře, jimiž odešel. Prakticky hned se vrátí s vynilovou deskou v ruce:"Už jsem přišel, co chybí tomuto večeru a to pořádná muzika." Desku opatrně dá do gramofonu a krásné tóny se začínají lynout celým pokojem. Všichni se najednou zvednou ze židlí, houpat se podle tónů hudby, jen já sedím pořád jako pecka a nemám v plánu se zvedat. Já nebudu ukazovat své taneční "umění, ještě by ze mně měli všichni záchvaty smíchu. Chci setrvávát na svém místě, jen mi v tom zabraňuje neustále Jindřichovo naléhání, ať se jdu taky bavit. Držím se na židli jakoby tam předtím někdo dal vteřinové lepidlo, ale on se jen tak nedá odbýt, takže se neochotně zvednu a mým plánem na příštích několik minut je se neztrapnit takovým způsobem, že bych se před nimi už nemohla ukázat. Jindřich se mě snaží jaksi dirigovat a ukázat mi ty správné pohyby. Po nějaké chvilce něco málo pochytím, takže se nakonec rozhodnu, vyloudit nějaké ty taneční kroky, jestli se tomu tak dá říkat. Ten Antonín se začíná čím dál tím víc motat okolo Julie, snad se tak jmenuje, během večera jsem to jméno párkrát zaslechla. Doufám, že jsem si ho zapamatovala správně. No, to je jedno, ale furt chce tancovat jenom s ní. Nevím, zda se mi to jenom zdá, ale Julie vysílá do okolí pohledy naznačující, že chce pomoc. Vypadá to, že jí Antonín moc neimponuje a že ta jeho přílišná pozornost spíš otravuje než že by za to byla vděčná. Momentální skladba skončila a teď tam naskočila pomalá písnička vhodná na ploužák. To jsem čekala, Jiří si přišel pro Lenku, Jindra s Jurijem začali pod vlivem alkoholového opojení tancovat spolu, jedna holka si vystačí sama a popíjí svůj drink v rohu místnosti, odkud nás všechny nenápadně pozoruje. Já si chci jít sednout, ale najednou mě někdo chytí za ruku a obrátí si mě, aby mi viděl do tváře. To je František... Vezme mě kolem pasu a já mu omotám ruce okolo krku. Vlníme se do rytmů pomalé nádherné hudby. Jak jsem mohla čekat, neřekne mi ani slovo. No tak dobře, jeho volba, nemusíme si nic říkat, jak chce. Celou písničku si vlastně užívám. Cítím jak z něho sálá jakési příjemné teplo. Až teď si všimnu jaký má nádherný upřímný úsměv, možná to nakonec nebude tak divný člověk. Ale proč se na mě vlastně směje? To bude asi tím alkoholem, ale co už, aspoň že se můžu koukat. Najednou mnou projel jakýsi elektrizující pocit, který neumím popsat, ale moc se mi líbí. Začala jsem si to užívat, když zničehonic Antonín vyskočil doprostřed místnosti a začal hulákat:"Lidi, za chvíli je půlnoc!! Půjdeme se podívat ven na ohňostroj nebo se můžeme jen podívat z okna, ale rychle, ať to stihneme!!" Jakoby mávnutím kouzelného proutku se všichni probrali ze své taneční agónie a běželi k oknu. Naštěstí tu jsou v místnosti dvě okna, takže každý aspoň tak trochu vidíme kousek nebe, které se náhle rozsvítilo různými barvami díky ohňostroji. Aspoň jedna hezká věc v tomhle posmutnělém světě, aspoň na chvilku se můžu odpoutat od reality. Najednou se mě beze slova dotkne čísi ruka, která chytne tu mou. Můj pohled spočine dolů na obě ruce a hned vzápětí pohlédnu nahoru na Františka...
...
:"Sakra, ten den ale rychle utekl," postesknil si Jurij:"Avital, na příští přednášku musíš s námi. Seš hrozně fajn a super holka, musíme se setkávat častěji. Všichni jsme rozhodně rádi, že jsme tě poznali, " poznamenal nakonec. U Antonína jsme po půlnoci ještě zůstali pár hodin a bavili se. Jakoby ze mě spadl stud či co, ale najednou jsem se po tom ohňostroji osmělila a beze všeho jsem se začala bavit a na tu dobu, ze mně opadly všechny starosti. Opravdu krásné chvíle. Vlastně jsem ani nečekala, že to bude až takhle skvělé. Už teď se mi po těch lidech stýská. Jurij s Jindřichem mě a Lenkou šli vyprovodit na nádraží, to je od nich vážně hezké. My bychom se jinak ztratili a bloudili po Praze do dalšího Silvestra. Bohužel na nástupiště přijel náš vlak. Než do něj nastoupíme oba dva kluci nás obejmou takovým tím medvědím objetím. Tohle mi vážně bude chybět. S Lenkou nastoupíme do vlaku, sháníme volné kupé. Naštěstí jsme jedno našli, tak celé vysílené po oslavě tohohle svátku se svezeme do sedadel. Vlak se pomalým tempem rozjíždí, když v tom z okýnka zahlédnu, jak tam ti dva kluci stojí a mávají nám, dokud se jim neztratíme z dohledu... Jak tak jsme jedeme pomalů domů do Pardubic, musím myslet na Františka a jak jsme se drželi za ruce a hlavně ten jeho úsměv...