Pod vlajkou Protektorátu

5.

30.1. 1939 - František:

Můj brácha Karel dneska slaví dvacátédruhé narozeniny. Dárek jsem mu samozřejmě koupil na poslední chvíli, takže se ho momentálně snažím nějakým normálním způsobem zabalit. Při pohledu na pokus o zabalení ale musím uznat, že mé kreativní schopnosti jsou na bodu mrazu. Takhle mu ten dárek nemůžu předat, vždyť to vypadá, jakoby se po tom prošlo stádo špinavých krav. Že já nekoupil nějakou dárkovou tašku, hned bych měl po starostech. Chystám se na další pokus, jenže v tom se ozve zaklepání na dveře. Ani nestíhám odpovědět, dveře se otevřou a do pokoje přijde můj bratr. :"Nemůžeš mi jen tak vlítnout do pokoje," naštvaně namítnu. Snad nestihl zahlédnout ten dárek, který jsem mezitím stačil dát pod peřinu. Ten blbec se zase směje, jakoby se stalo bůh ví co:"Prosímtě, máš tady holku, že tak vyvádíš? Počkat, já zapomněl. Ty vlastně žádnou holku nemáš." Kdyby jenom tušil... Nebo takhle nemám holku, ale poslední dobou nemůžu z hlavy vypustit Avital. Musím pořád na ni myslet, když jím, když jdu spát, prostě kdykoliv. Nečekal jsem, že mě někdy dokáže nějaká holka takhle učarovat. Jen si na ni vzpomenu a už se musím usmívat, čehož si samozřejmě všimne brácha, takže na mě bez jakýchkoliv okolků spustí palbu slov:"No brácho, nekecej. Ty máš holku, proto se teď culíš jako debil. Kdo to je? Znám jí? A je hezká, není tlustá?" Plácnu se do čela, povzdychnu si a oponuji svému bratrovi:"Karle, krása není všechno, není to to nejdůležitější, víš? Ale to tvůj malinký mozeček nejspíš nedokáže pochopit, viď?" To jsem neměl říkat, hodil totiž po mně polštář. Já jakožto mladší bratr jsem se samozřejmě nemohl nechat zahanbit, takže jsem vzal nejbližší polštář a mrštil ho s co největší silou po svém pitomém bratrovi. Ten blbec, ale uhnul a zrovna v tu chvíli vstoupila bez klepání do pokoje naše máma, takže polštář bohužel dopadl na ní. :"Proboha, co děláte? Vždyť se chováte jako malá děcka," odložila polštář vedle sebe na stůl a pokračovala ve svém povídání:"Karle, říkala jsem ti, ať dojdeš pro svého bratra. Nebudu přece všechny chlebíčky a chuťovky chystat sama, ne? Tak šup dolů, ať už tam jste." S posledním slovem se odporoučela pryč. Hodím na svého bratra výraz alá ty jsi ten největší blbec pod Sluncem se slovy:"Tak pojď, chlebíčky na tebe čekají." Nenápadně jsem sáhnul za sebe, načež jsem následně po bratrovi hodil polštář a tentokrát se mi konečně povedlo ho obličeje. Než mi stihnul na oplátku provést to samé, rychle jsem za sebou zabouchnul dveře. Už jsem jenom slyšel, jak polštář narazil do dveří.

...

:"Tak my ti s tatínkem přejeme všechno nejlepší, hodně štěstí a zdraví. A konečně nám musíš představit nějakou slečnu, čas a věk na to už máš," lametovala nad mým bratrem mamka. Takhle to jde už několikáté narozeniny za sebou, vždycky má řeči okolo toho, že v našem věku měl táta vážnou známost a to naši maminku. Jako zaseknutá deska... Brácha od rodičů s díky přijme nemalý dárek:"Mami, ne že zase začneš s řečma o vnoučatech. Mám na to ještě dost času, nemusím všechno uspechat, ne?" Náš taťka doposud potichu stojící ve stínu mamky, vystoupil vpřed, chytil ji za rameno a povídá:"Alenko, náš chlapec má tentokrát pravdu, vždyť ještě není zajištěný, kdo by se o to miminko postaral?" Tohle určitě nechtěla slyšet, ale někdo jí to říct už musel. Už by asi nebylo dobré dál rozebírat tohle téma, tak se slova chopím já:"Já nejsem na nějaké velké řeči. Prostě všechno nejlepší." Natahuju ruku s dárkem směrem k němu. Doufám, že se mu bude líbit. Já na tohle moc dobrý nejsem, většinou opravdu nevím, netuším, co mám pro koho vybrat. K těmhle narozeninám jsem mu vybral encyklopedii o motorkách. On je totiž brácha do nich hrozně zažranej. Už asi před rokem si koupil nějakou starší nepojízdnou ojetinu a teď ji po kouskách opravuje nebo takhle... Spíš se o to snaží, zatím ta motorka ani nejezdí, ale prý co nevidět se na ní bude prohánět pražskými uličkami. :"No brácha, díky. Tohle se vážně bude hodit," pochválil mou snahu o dokonalý dárek, načež mě poplácal po rameni. I když v jeho případě to spíš byla dělová koule než jenom lehké poplácání. Už už se napřahuju, že mu to oplatím, jenže na půli cesty mi matka chytne ruku a nesouhlasně zamručí:" Aspoň teď si dejte pokoj, nemusíte se snad rvát den co den, ne? Už nejste přece malí kluci." :"Ano, naše milovaná nejmilejší maminko," povídáme najednou jedním až skoro zpěvným hlasem.
...