Pod vlajkou Protektorátu

3.

12.1. 1939

Ležím si tak v posteli, koukám do stropu jako blbec, protože se mi ale vůbec nechce vstávat z té teploučké, hřejivé postele. Komu by se chtělo, že? Stejně venku svítí slunko a jeho paprsky mi pálí do okna. Člověk by si řekl, že tohle počasí je nádherné a optimistické, ideální na procházky apod. Jenže já naopak slunko nemám ráda, praží mi do obličeje, jsem potom červená jako rak, mohu získat úpal a podobně. Já mám naopak spíš ráda, když je obloha zatažená a nejlepší je, když prší jako z konve. To mám úplně že všeho nejradši. Miluju zvuk kapek deště dopadajícího na parapet a praskání dřeva v kamnech. Potom jít bosky ven, nechat trsy trávy pokropené rosou lechtat má chodidla, úžasný pocit volnosti a svobody k nezaplacení. Kapky deště mohou podle situace představovat pršící štěstí, lásku apod. Vždycky si představuju, že jedna kapka je jeden člověk a jeho životní příběh. Pak dumám nad tím, jaký konkrétní příběh se schovává za jednotlivé dešťové kapky. Třeba v tu chvíli dva lidé zpečetli slibem své životy ve společný osud nebo se láska teprve začala pomalu prodírat na povrch. I v této ne zrovna nejoptimističtější době si musím a hlavně chci najít něco na co se mohu upínat a mít z toho radost. Sice to jsou maličkosti, ale to vůbec nevadí. Můžeme si to představit jako puzzle. To se taky skládá z mnoha malinkatých dílků a když se všechny spojí dohromady, vytvoří nádherný jednolitý celek. Někdy se může stát, že jeden dílek chybí nebo se někam ztratil, pak může trvat dlouhou dobu, než se najde a připojí se k ostatním.
Dostala jsem velice chytrý nápad, zůstanu v posteli až do dalšího dne a zpod peřiny vylezu maximálně jen, když budu mít hlad. Je víkend, tak proč se jen tak neválet v, dejme tomu, pohodlné posteli. Už už jsem plán měla skoro dokončený, ale najednou mi na mysli vytanula jedna myšlenka. Skoro bych na to zapomněla. Vždyť já dneska opět jedu s Lenkou do Prahy na tu přednášku. Já mám poslední dobou ale děravou hlavu. Mám paměť jako nějaký scvrklý stařeček. Nic proti nim nemám, ale s tou pamětí mám pravdu. Horkotěžko nakonec nějakým zázračným způsobem vylézám ven z postele doprovázejíc hlasitým zívnutím a protáhnutím všech částí těla. Dneska je opravdu nějaký ospalý den, pomyslím si. Naštěstí papuče mám tentokrát srovnané vedle sebe hned u postele, takže nemusím chodit po té chladné zemi, i když možná by mi chození po studené podlaze pomohlo k úplnému probuzení. Kašlu na to, proberu se cestou na nádraží.
Když vstoupím do kuchyně, musím samozřejmě pronést nějakou větu, aby si mě vůbec všimly:"Krásné brzké ráno přeji, rodinko moje milovaná." S posledními slovy usedám ke stolu, natahuju se pro den staré gumové rohlíky, načež si na ně mažu co nejsilnější vrstvu mé oblíbené rybízové marmelády od babičky z Moravy. Máma se na mě zahledí s tázavým výrazem ve tváři:"Slečno Waasová, vy jste si nevšimla, že už není brzké ráno?" Zvedne jedno obočí a ukáže rukou na hodiny nacházející se na pravo ode mně. Neochotně se na ně kouknu, abych nedávala mamce žádné záminky k naštvání. Jen co k nim zběžně vzhlédnu, nestačím valit bulvy:"Mami, proč jsi mě nevzbudila? Za půl hodiny mám být na nádraží a já tu furt starším v pyžamu." Rychlostí světla do sebe cpu ten zatracený rohlík, div se jím neudávím. Jak jsem takhle mohla ztratit pojem o čase? To určitě bude tím válením v posteli a rozjímáním nad počasím. Sakra, já nic nestihnu, to už rovnou můžu jít v pyžamu. Zato máma je úplně v klidu, jakoby se vůbec nechumelilo:"Holčičko moje milovaná, o čem to zase mluvíš? Zase někam jedeš, že mluvíš o nádraží?" Pobíhám po kuchyni jako splašená, jelikož se že všech svých sil snažím najít peníze na vlak. Vždyť jsem je včera dala přesně sem do téhle proutěné ošatky, tak jaktože tam teď nejsou? :"Cože? Já ti to neříkala? Jedu s Lenkou do Prahy," jen tak mimochodem řeknu směrem někam za mé rameno zhruba do míst, kde si má matka v klidu pije levnou náhražku kafe, ale ještě dodám:"A neříkej mi prosím holčičko, víš že to nemám ráda. Takhle říkej Ráchel." Konečně najdu ty peníze schované za cukřenkou. Co dělají za cukřenkou? To už opravdu blbnu nebo co? Ráchel, moje mladší osmiletá sestra, tu také pobíhá dokolečka hledajíc své pastelky. :"Proč bych ti neměla říkat holčičko? Náhodou to je moc roztomilý. Neřekla jsi ani ň o tom, že zase budeš trajdat po Praze. Vůbec se mi nelíbí, že tam zase jedeš, vždyť jsi tam byla nedávno, to ti nestačilo? Vždyť už ani tady v Pardubicích moc nechodíš ven kvůli tomu, že se bojíš všech těch nadávajících parchantů a najednou bez mého vědomí jezdíš do Prahy stále častěji? A kde bereš peníze na jízdenky a tak? Určitě si tam koupíš nějaké jídlo nebo pití, ne? Víš, že jsem vcelku tolerantní rodič, ale příště mi o tom řekni. Už teď se o tebe bojím," mudrcovala má milovaná matinka a ještě dodala:"Buď doma nejdýl v šest, ano?" Jednou jsem jí zapomněla povědět o menším výletu a už je oheň na střeše. Snad se zase toho tolik nestalo, ne? Ve tváři se mi zračí uštvaný výraz, protože opravdu spěchám:"Mami, promiň. Peníze mám ještě z léta, kdy jsem pomáhala paní Novákové v obchodě. Já fakt spěchám, promluvíme si, až přijedu, ano?" Vlípla jsem Ráchel pusu na čelo a běžím do pokoje udělat ze sebe člověka. Po ránu vždy vypadám jako po zásahu elektrickým proudem. Moc šminek nemám, vlastně nemám nic. Nevadí, třeba bude mít něco s sebou Lenka. Opravdu nemám moc času. Svlékám pyžamo, které následně hodím zmuchlané do rohu a hned na to do ruky beru první kalhoty a halenku, co mi padne do ruky. Nemám čas složitě vybírat k sobě hodící se kousky oblečení. Snad nebudu vypadat jako nějaká chudá tetka z dědiny. Tohle bychom měli, pomyslím si. Málem bych zapomněla na kabelku, rychle po ní šmátnu, omylem s ní shodím vratkou židli. Ten bordel tu poklidím, až přijedu. Sakra, ještě vyčistit zuby. Jako velká vodu vlítnu do koupelny, beru kartáček s pastou do ruky a rychlostí blesku čistím své perličky. Ano, perličky, takhle to říká naše mamka. Rychlé přejetí pastou musí stačit. Kartáček házím kamsi do umyvadla, beru za kliku a běžím si navléct boty a kabát. Jen, co se mihnu kolem zrcadla, leknutím uskočím stranou. Ty vlasy... Kde mám ten hřeben a gumičku? Zrovna když ho člověk nutně potřebuje, tak zrovna není při ruce. Otáčím se kolem své osy doufajíc, že najdu ten zpropadený hřeben s gumičkou do vlasů. Zrovna jedu druhý kolo otáčení se, když v tom narazím do sestry. :"Nehledáš tohle," napřahuje mým směrem to, co zrovna hledám. Jsem šťastná, jakobych zrovna vyhrála hlavní cenu v nějaké soutěži:"Ségra, já tě miluju," pocuchám jí trochu vlásky. Sice jí je už osm let, ale navždy to bude moje malá roztomilá sestřička. Zrovna momentálně nemám čas si vytvářet na hlavě nějaké kreace, proto si je sčesávám do vysokého culíku. Už téměř můžu vyrazit. Beru kabelku do ruky a už napůl vykročená že dveří celkem hlasitě volám na mamku:"Mami, tak já už jdu, ahoj. Jo a vrátím se asi někdy k večeru. Mějte se." Posílám Ráchel vzdušnou pusinku a lehkým třísknutím zavírám dveře. Beru schody po dvou, někdy i po třech.
Šála za mnou vlaje jako nějaká vlajka. V mezipatře málem srazím starou sousedku Oklepalovou. Ta nerudná babka zvedla svou hůlku na chození, divoce jí mává ve vzduchu a mumlá si pod "vousy" poznámky o nevycválané a nevychované dnešní mládeži. Určitě půjde mamce tenhle incident za horka vykecat. Jakobychom už i tak neměli dost problémů. V poloběhu na ni nakonec přes rameno křiknu:"Moc se vám omlouvám, paní Oklepalová. Já nechtěla. Už se to nestane." Naštěstí jsem už seběhla ke vchodovým dveřím, takže nemusím poslouchat její další kanonádů slov na můj a sestry účet. Čím je ta paní starší, tím víc je nerudnější. Venku mě do obličeje praští nezvykle velký mráz, přičemž mě do obličeje bičují velké sněhové vločky. Ráno ještě lilo jako z konve a nejdou sněží? Už i to počasí si dělá, co chce. Normálně bych šla na nádraží normální procházkovou chůzí, ale teď podávám výkony, za které by se nemusel stydět ani Jessie Owens. Kdyby mě teď viděl profesor tělesné výchovy, to by tedy valil bulvy. Ostře vybírám všechny zatáčky, až se po mně lidí koukají, zda mi nehoří koudel u zadku. No, jestli to vůbec bude tou domnělou koudelí. Míjím obchůdek paní Novákové, jež jsem v létě vypomáhala. Za malou chvíli bych už měla přiběhnout k nádraží. Kdybych rychle nezareagovala, tak by mě na přechodu srazilo auto. Samozřejmě mě pan řidič častuje různými nadávkami. Chápu, že jsem se měla napřed rozhlédnout, než vlítnu na vozovku, ale takhle mi nadávat nemusí. Zas tak moc se nestalo, ne? Ani nemám energii na něho nějak reagovat. Naštěstí už mám nádraží v dohledu, takže sbírám poslední zbytky svých sil a dobíhám k Lence, která na mě už netrpělivě čeká:"Sakra, kde jsi? Za chvíli nám jede vlak. Nebo počkej, radši mi to teď nevysvětluj a pojď. Mimochodem jsem nám koupila lístky, když jsem na tebe tady v tom mrazu čekala takže se nemusíme zdržovat." Ta holka mi nedá ani malinkou chvilku na vydechnutí a už mě táhne za ruku na nástupiště. Naštěstí při nás stojí všichni svatí a my nastupujeme do vlaku včas. To bych nebyla já, aby se mi ještě něco nepřihodili. Když se něco pokazí, zákonitě se projistotu pokazí úplně všechno. Na posledním schůdku jsem zakopla a roztáhla se jak dlouhá tak široká. Jelikož za námi stojí plno dalších netrpělivých lidí, sbírám se ze země s lehkou červení na tváři. Klopýtavě dobíhám za Lenkou, která si už stihla sednout do kupé. Hned se svalím na sedadlo u okna, už si konečně můžu vydechnout, funím jako parní lokomotiva, ale kdo by se tomu po mém nejlepším běžeckém výkonu v životě divil. Lenka je Lenka, takže mě nemůže ušetřit štiplavých poznámek a dalších, mně velmi příjemných, řečí:"Vždy seš to ty, kdo přijde dřív a dneska nám kvůli tobě málem ujede vlak. Co se s tebou děje holka? Ááá nojo, ty jsi myslela furt na Františka, až jsi ztratila pojem o čase, viď." Plácne mě po stehně a podívá se na mě jejím typickým lišáckým úsměvěm. :"Máš pravdu, ztratila jsem pojem o čase, ale ne kvůli němu," opírám si hlavu o okno, načež jí vysvětluji:"Ráno jsem hold zůstala v posteli o trochu déle a jaksi jsem zapomněla, že někam vůbec jedeme. Ale vlak jsme stihli, takže je všechno v naprostém pořádku." S mým posledním slovem se vlak rozjíždí trhavým pohybem dopředu a já se leknutím praštím do hlavy tak, že si to bolavé místo musím třít rukou sem a tam. Bolí to jako čert, dneska mám opravdu den blbec. Moje nejlepší přítelkyně je opravdu škodolibá, ne aby mi pomohla nebo třeba utěšila, ona se směje na celé kolo, až se za břicho popadá. Ze srandy ji praštím do ruky a na oko nasadím lehce naštvaný výraz. Jenže já se bohužel neumím dlouho zlobit, někdy to je výhoda a někdy naopak nevýhoda. Mám v plánu si ve vlaku trochu odpočinout, jenže mě Lenka přeruší svým dalším mekotáním:"Já jsem ale blbá," natahuje ke mně ruku s obálkou:"Když jsme se viděli naposled, chtěla jsem ti dát tohle. Jindra mi poslal fotky ze Silvestra a mám i nějaké pro tebe. Tak se podívej, jsou nádherné." Opatrně otevírám obálku tak, abych neroztrhala fotky a vyjímám její obsah na povrch světa. Bože, ty jsou ale nádherný. Hned jak přijdu domů, pečlivě je uložím do své dřevěné truhličky k mým ostatním milovaný fotkám. Při pohledu na ně se mi vrátí všechny ty nádherné vzpomínky z toho dne.
...
Došli jsme k budově, kde se má konat ta přednáška, ale teď mě náhle napadne, že se tam nemám jak dostat. Vždyť já si nekoupila žádnou vstupenku nebo tak něco. Jak jsem na to mohla jenom zapomenout? Takže jsem jela do Prahy docela zbytečně. Obrátím se na Lenku s omluvným výrazem ve tváři:"Leni, asi tam budeš muset jít sama, já si úplně zapomněla vstupenku." Lenka beze slova ze své kabelky cosi vytahuje a mává mi tím před obličejem:"Neboj, členství jsem ti pořídila s předstihem, takže tam v klidu budeš moct jít. Je to předplacené na rok dopředu. Můžeš to brát jako hodně předčasný dárek k narozeninám." Vždyť já bych si to v klidu mohla koupit sama, no i když předplatné na rok asi ne. Na chvilku se odmlučuju, jelikož nevím, jak mám na tenhle dárek reagovat, nejsem zvyklá na takhle nákladné věci. Nakonec jí říkám:"Promiň, ale tohle nemůžu přijmout. Vstupenka na rok musela být určitě dráha," sklopím zrak a hraju si s knoflíkem od kabátu, načež doplním ke své předchozí větě:"Sice po smrti taťky nejsme na tom s financemi nejlíp, ale mám ještě peníze z letní výpomoci v obchůdků, takže ti ten lístek pak budu moct doma zaplatit. Nemusíš se ke mně chovat jako charita, to si radši ušetři od cesty." Možná jsem to s tou charitou přehnala, ale opravdu se necítím být ve své kůži, když nám někdo něco daruje, protože jsme chudí a nemůžeme si dovolit na, co si jen tak ukážeme. Lenka se lehce drbe na zátylku a provinilým výrazem mi povídá:"Já jsem to nemyslela nějak špatně, přísahám. Jenom jsem ti prostě chtěla udělat radost. Jestli to nechceš brát jako charitu, tak mě někdy můžeš pozvat třeba na čaj." Mrkne na mě a já jejím směrem vyšlu úsměv:"To je v pohodě. Čaj? Dobře, budu si to pamatovat. Jsem moc ráda, že tě mám. Můžu si tě cenit jako člověka, tak i jako nejlepší kamarádky. Vždycky jsi tu pro mě, když si potřebuju vylét své smutné srdéčko. Co já bych si bez tebe počala?" :"Nech toho nebo se začnu červenat. Byli jsme, pořád ještě jsme a budeme nejlepšími kamarádky až do smrti, ať se děje, co se děje. Hlavně v téhle debilní době musíme držet pospolu, budu tě chránit všemi prostředky, kterými budu moct. To si piš, můžeš se na mě spolehnout, vždycky tu budu pro tebe, tak na to nezapomeň," po posledním slovo si mlčky padneme do objetí, přičemž se mi po tváři koulí jedna malá osamělá slza štěstí. Opravdu, co já bych si bez tý holky počala? Známe se navzájem už spoustu let a furt držíme při sobě. Mít takhle blízkého člověka, každého zahřeje u srdíčka. Kdybych jí neměla, určitě bych se už dávno zbláznila, protože bych se neměla komu svěřit. Sice mám ještě mamku, ale s tou si nemůžu promluvit o takových věcech jako s Lenkou. Lenka zběžně přejede pohledem hodinky, když v tom se lehce zděsí:"Nějak jsme se zakecali, měli bychom už jít, abychom nepřišli pozdě." Nestačím nijak reagovat, bere totiž za kliku a hned jak vstoupíme do lehce ošuntělého baráku ukazuje rukou na schody, kterými mám vyjít do druhého patra. Myslím, že druhé patro, naštěstí přejde Lenka přede mě, takže jí stačí jenom následovat. Jak se každým schodem přibližuji nahoru, chytám se zábradlí, neboť mi srdce začíná bušit jako o závod a cítím, jak se mi do tváře hrne krev, takže teď zaručeně vypadám jako přezrálé rajče. Jakoby ta Lenka měla v sobě nějaký radar, obrací se na mě, s úsměvem na rtech mi stiskne ruku a povídá:"Nestrachuj se, to bude dobrý. František se na tebe taky určitě moc teší, tím jsem si jistá na sto deset procent." Málem jsem už chtěla vystoupit do dalšího patra, když v tom mě naštěstí za rukáv kabátu zatáhla Lenka směrem do prava od schodů. Dojdeme k těm správným dveřím, takže bere za kliku dveří a otevírá je. Já se hluboce nadechuji, abych se nějakým způsobem aspoň trochu uklidnila. Když vstoupíme do té místnosti, nestihnu se rozhlédnout kolem sebe, jelikož mě Lenka tahá za ruku hned k první řadě sedadel, kde již sedí všichni lidé ze Silvestra. Ihned jak nás vidí, horlivě se zvedají ze židlí a začíná kolečko objímání. Jak se dostane Honza k Lence, obdivně hvízdne se slovy:"Páni, tobě to ale sluší." :"Nepřeháněj tolik," mávne Lenka rukou do vzduchu a lehce se zardí. Všimla jsem si, že je většinou tak trochu nesvá, když se nachází v přítomnosti Honzy. Tady se rodí láska. Už jsem se se všemi objala, jen ten František se furt k ničemu nemá, čehož si všimne všemi milovaný Jindřich, takže nenápadně popostrkuje Františka ke mně. Ten se lehce vyjeveně kouká mým směrem, ale nakonec mi přece jenom věnuje objetí. Musím přiznat, že jsem docela vyjevená. Nikdy bych nečekala, že se tohle stane, ale popravdě se mi to moc líbí. Trochu se ode mě oddálí, ale neustále jsme v těsné blízkosti. Mám pocit, že se konečně odhodlal mi něco říct, jenže do místnosti vejde přednášející a hezká chvilka je v cuku letu pryč. Všichni usedají na své židle, mě však zbyde místo vedle Františka. Přednášející přichází ke svému pultu, kde si připravuje a rovná všechny podklady. Když je se vším hotový, přísně požádá všechny účastníky o ticho. Už se moc těším, co vše se dozvím. Vlastně jsem nikdy v životě nebyla na podobné přednášce, takže úplně nevím, co mám čekat, takže jsem pozitivně naladěná. Po malé chvilce cítím na své dlani jakýsi něžné pohlazení a následné stisknutí dlaně. Krátkým Pohlédnu tím zjistím, že to má na svědomí František. Mým tělem projíždí jakási vlna vzrušení. Mám velké nutkání se mu podívat do tváře, což nakonec taky udělám. Koukám, že jsme oba dva měli stejný nápad. Navzájem se vpíjíme pohledy, načež se nám na tvářích objeví široký úsměv.
...
Jakmile celá přednáška skončila, všichni se zvedají ze svých míst a tleskají. Popravdě jsem nečekala, že se to takhle prodlouží. Myslela jsem... No to je jedno, akorát u sebe zrovna nemám hodinky, tak se obracím k Lence se slovy:"Prosímtě, kolik je hodin? Mám být doma nejdýl v šest." Trochu zakroutím očima, protože mi mamka nikdy nedávala ultimáta, v kolik mám přijít domů. Předtím byla vždycky docela v klidu, ale poslední dobou začíná být čím dál tím víc přísnější. Vlastně ji docela i chápu, hold je taková špatná doba. Asi bych se taky tak chovala, kdybych měla mladpu dceru. :"Čtvrt na pět, ta přednáška se trošičku protáhla," prohodí ke mně Lenka. Sakra, takhle dlouho? V největší rychlosti si na sebe oblékám kabát. Když jsem ve stresu nebo na mě někdo spěchá, tak jsem najednou hrozně nešikovná, takže mi trvá delší dobu něco udělat. Nemůžu si pomoct, ale i když spěchám, neustále pokukuju po Františkovi. Ještě do teď cítím jeho dotek a hlavně ten jeho úsměv, hezčí jsem nikdy v životě opravdu neviděla, dokázala bych se na něj koukat furt. :"Vždyť mi jede vlak už za třicet minut, to já nemůžu stihnout. Leni, že pojedeš se mnou? Já sama na nádraží nestrefím, však mě znáš," prosím ji s výrazem škemrajícího psa. Já opravdu musím být doma včas a po Praze se vůbec ani omylem nevyznám. Ostatní si mých obav nevšímají, sdělují si mezi sebou dojmy, kde převládají převážně pozitivní ohlasy. Lenka se drbe na zátylku, zrak lehce sklopí a povídá mi: "No víš... Já jsem chtěla nebo měla jsem v plánu tu zůstat přes noc." Ta holka se červená. Proč chce zůstat tady přes noc? Proč mi nic neřekla? Já přešlapuju z místa na místo přemýšlejíc, jak se mám dostat domů. Máma ze mně nadělá řízky, už to vidím. Než se Lenka zmůže na jakékoliv další slovo, chopí se situace František:"Klidně tě můžu na to nádraží doprovodit já, tedy pokud ti to nevadí a jestli vůbec chceš." Popravdě údivem nevím, co mám říct, ale má zoufalá situace mě donutí ze sebe vyloudit nějaká ta slova:"Vážně bys byl tak hodný? Byla bych ti opravdu vděčná. Rozhodně mi to nevadí, děkuji." Lenka jen tak mimochodem směrem k nám konstatuje:"Nechci tě kybicovat, ale jestli chceš stihnout ten vlak, tak byste měli už vyrazit." Konečně si ostatní všimnou, že se tu něco děje, takže se se mnou rychlostí blesku loučí. Přijde ke mně Antonín, položí mi ruku na rameno a začne mi říkat:"Neboj, snad brzy se opět všichni uvidíme. Plánuju nějakou akcičku, Jurij bude mít totiž narozeniny. Všechny detaily se včas dozvíš. Tak se měj hezky a klidně napiš, řekni si kdyžtak Lence o adresu." Poslední slova jsem slyšela spíš už jenom z dálky na půl ucha, protože jsme u dveří, načež bereme schody po dvou.
Dneska mám prakticky celý den uspěchaný, ráno jsem nestíhala a teď taky. Cestou na nádraží překvapivě František opět mlčí a nevydává ze sebe ani slovo. Asi si svůj denní příděl slovní zásoby bohužel vyčerpal. Docela škoda, ráda poslouchám ten jeho zvučný hlas. Furt přemýšlím nad tím, proč tak málo mluví. S klukama mluví úplně v pohodě po celý čas, co jsou spolu a se mnou prohodil pár slov. Na jednu stranu musím uznat, že to je od něho hezké, když se mi nabídnul s doprovodem. Kdybych šla sama, tak bych při mém štěstí do Pardubic dorazila... Vlastně nedorazila nikdy. Ještě nějakou dobu nad ním usilovně dumám, když v tom si uvědomím, že už stojíme před nádražím. Rychlým krokem vyrazím hledat pokladnu, kde bych si mohla koupit jízdenku. Jenže všude okolo je opravdu hodně lidí a já za boha nevím, jakým směrem se mám vůbec vydat. Kdyby tu třeba bylo aspoň nějaké ukazatele nebo tak něco... Aby se tu čert vyznal. Otáčím se kolem své osy, hledám nějakou tu pokladnu, ale bohužel nic nenacházím. Naštěstí si mých obav všímá František, jenž mě bere za ruku a pomáhá se mi prorvávat davem ke kase, kam s jeho pomocí v cuku letu dorazím. Než se na cokoliv zmohu, podává mi František jízdenku do ruky se slovy:"Vlak má prý patnáct minut zpoždění a pojede ze třetího nástupiště." Ten jeho hlas, nejradši bych si ho někam na něco nahrála a poslouchala večer před spaním. Šahám do kabelky pro peníze, abych mu mohla vrátit za tu jízdenku, jenže on jen tak mávne rukou do vzduchu:"Prosímtě, nech to být. Třeba to ber jako předčasný dárek k narozeninám." :"Dobře, tak ti moc děkuji. Někdy ti to nějak musím oplatit," říkám jeho směrem. Cítím, jak se mi do tváří hrne červeň, sklápím hlavu k zemi, aby to neviděl. :"Tak já půjdu čekat na nástupiště, takže moc děkuji za to, že jsi mě doprovodil. Sama bych sem opravdu nestrefila. Měj se hezky, ahoj," povídám mu už koukajíc do jeho očí. Škoda, že to tak rychle uteklo. Bylo mi s ním docela dobře. Náhle se na mě František usmívá od ucha k uchu se slovy:"Když už tak už, půjdu tě doprovodit na nástupiště, abych měl jistotu, že v pohodě do toho vlaku nastoupíš. Cestou by se ti mohlo něco stát a to opravdu nechci riskovat." To je od něj tak hezké. Znovu se vydáváme tím ohromným davem, prodíráme se lokty směrem k nástupišti. Naštěstí to teď není tak složité, takže tu jsme hned. Hledám místečko, kam bychom si mohli stoupnout a nebyli mezi lidma jako sardinky. Nakonec se usazujeme na nejbližší lavičce. Opravdu nevím, co mám teď říkat nebo co mám dělat. Nakonec na sebe beze slova neustále rozpačitě koukáme. Už už se zmáhá ke slovu, když v tom ale slyšíme přijíždět vlak. Zvedám se a uhlazuji si své kalhoty, nakonec přes rameno povídám Františkovi:"Ahoj a opravdu děkuji." Pomalu se sunu za davem, jenže mi dvěma prsty bere za bradu, zvedá mi hlavu do úrovně jeho pohledu a nakonec mě chytá za obě dvě ruce:"Ehm... No, já ti děkuju, že jsem s tebou mohl strávit aspoň tuhle chvilku, hrozně to uteklo, až mi to je líto. Sice se moc neznáme, ale už teď mi připadáš jako skvělá holka. Chtěl jsem tě poprosit o tvou adresu teda jestli ti to nevadí nebo tak. Já jenomže bychom si třeba mohli psát navzájem dopisy." Koukám na něho, obrazně řečeno, s otevřenou pusou. Tohle byl jeho nejdelší monolog, co jsem kdy slyšela. Vážně jsem to od něj nečekala, na chvíli jsem zkoprněla, ale ihned se vracím do normálu:"Jo, určitě. Nebude mi to vadit. Naopak budu moc ráda. Máš nějakou tužku a papír?" František horlivě prohledává všechny kapsy, naštěstí odněkud vytahuje jakýsi zmuchlaný papír s malým kouskem tužky, načež mi ji podává. V rychlosti světla tedy čmárám adresu. Všichni už nastupují do vlaku, tak se k Františkovi s pozdravem obracím zády, ten mě ale v poslední chvíli k sobě přitáhne a objímá mě, načež mi do vlasů šeptá:"Snad se brzy zase uvidíme." Když se objímám s kamarády, nikdy to není takové jako teď. Najednou cítím jakobych měla v břiše milion motýlů. Zdá se mi to jako věčnost, než mě už bohužel pouští. Když nastupuji do vlaku, ještě naposled se kouknu jeho směrem, usměju se od ucha k uchu a zamávám mu. Lidé mě tlačí do útrob chodeb vlaku a já se v marné snaze pomalým krokem sunu dopředu hledajíc nějaké volné místo k sezení. Naštěstí objevím poslední volnou sedačku u okna, kam se svalím, jakobych byla v mrákotách. Najednou ve svých útrobách cítím přehršel všech možných i nemožných pocitů. Nevím, co si mám počít. Zanedlouho se vlak rozjíždí směrem dopředu. Koukám se z okénka, když v tom zahlédnu, jak František ještě stojí na nástupišti. Když mě zahlédne, začne mi usilovně mávat, což mu také oplatím. Máváme si do doby, než se vlak dostává do volné krajiny.