Pod vlajkou Protektorátu

4.

30.1. 1939
Je pozdní nedělní odpoledne, dnes mám v plánu jít s Lenkou na jeden takový menší koncert místního klavíristy. Docela se divím, že sehnala lístky. Ono je prakticky nemožné je sehnat takhle na poslední chvíli. Nevím, třeba má někde kontakty. Já si jako nestěžuju, já jsem ráda. Ten klavírista je opravdu geniální a ta jeho hudba představuje pro mé uši rajskou hudbu. Mohla bych ho poslouchat neustále a vůbec by mě to neomrzelo. No, vlastně jsem si tak ještě před měsícem myslela, že bych ho mohla poslouchat do konce svého života, ale potom se tu objevil František. Jeho krásný zvučný hlas předčil všechny klavírní koncerty všech dob.
Je už pozdní odpoledne, ale furt nevím, co si mám vzít na sebe. Přeci jenom tam nemůžu jít jen tak v něčem. Nikdy jsem moc nelpěla na módě a podobných věcích, ale když si to situace žádá... Zkouším jednu kombinaci oblečení za druhou, jenže ani jedna není dokonalá. Přehrabuju se neustále sem a tam ve své skříní a doufám, že se zázrakem objeví nějaká nova hezká halenka nebo treba svetr. Po dlouhém váhání si oblékám zelenkavou halenku, přes kterou přehazuji šedý svetřík. Tak tohle bych měla, pomyslím si. Teď jsou na řadě mé vlasy, určitě zase vypadají jako po ráně elektrickým proudem. Po celém pokoji se mi vždy povaluje plno gumiček do vlasů, ale zrovna když nějakou potřebuji, nemůžu najít ani jednu. No co, hold si budu muset půjčit jednu od sestry, rozumějte ukrást. Vlasy si rozčesávám, což docela tahá a bolí, mám totiž hrozně hrubé vlasy. Už už chci z vlasů vytvořit vysoký culík, když v tom mi vypadne z ruky k nohám postele. Shýbám se pro ni, což zapříčiní lehký praskavý zvuk vycházející z mých kolenou a kostí. Už jsem moc stará, nejlepší léta mám za sebou, dělám si ze sebe srandu. Legrace přece musí být i kdyby na chleba nebylo, jak říkává moje babička. Chmatám po gumičce, když v tom si všimnu zdobené dřevěné truhly. Opatrně ji beru do ruky, fouknutím z ní odstraňuji prach a sedám si s ní na postel. Tohle je totiž můj dalo by se říct poklad, schovávám si tam totiž všechny svoje poklady, převážně tedy spíš fotky. Jejda, když je ta řeč o fotkách... Vždyť já ty fotky od Lenky ještě nechala v kabelce, jak jsem na to mohla zapomenout. Tak tedy spouštím nohy na studenou zem a bosky přecházím do předsíně, kde se nachází ta kabelka. Už ode dveří si všímám, že z ní čouhá ta bílá obálka. Když pro ni natahuju ruku, zavadím rukávem od svetru o skleněnou vázu. Místností se náhle rozezní hlasitý zvuk tříštícího se skla. To mi tak ještě scházelo, máma bude ale zuřit. Tahle váza bylo totiž dědictví po mé prababičce. Moje mamka měla s babičkou velmi vřelý vztah, jenže já jsem jí už nestihla moc poznat. Zemřela totiž asi rok a půl po mém narození. Jakoby v mlze si akorát pamatuji, jak jsme celá rodina byli u ní v létě. Pořád si s námi hrála takové ty různé dětské hry. Musím uznat, že i ve svém věku byla docela vitální. To stačí, vzpomínání už bylo dost, v duchu se napomenu, mám málo času do srazu s Lenkou. Prozatím sbírám největší kusy střepů, které beru jen tak do ruky a ty menší kousky potom zametu. Jakmile beru poslední kus střepu do ruky, nějak nešikovně se jím píchnu do prstu. Ehh, krev, fuj. Nesnáším pohled na krev a to i přesto, že to je třeba jenom malá kapička. No co už, všechny zbývající střepy házím do koše v kuchyni, načež si poraněný prst oplachuju proudem studené vody. Z poličky nad dřezem vyndávám tu hrozně štiplavou dezinfekci na rány, kterou následně kapu na ranku. Potichu vyjeknu, ono to totiž opravdu hodně štípe. Už jako malá holka jsem tuhle dezinfekci nesnášela, když mi ji taťka dával na rozbité koleno. Pokaždé jsem vyváděla jako by mi řezali nohy bez jakékoliv umrtvení. Když jsem byla malá, hodně jsem přeháněla. Nakonec si prst přelepuji náplastí a jdu doklidit ten nepořádek. Když už mám vše perfektně zametené a poklizené, opatrně beru do ruky obálku s fotkami. Jdu s ní opět do mého pokoje, kde si samozřejmě sednu na postel, jak jinak... Nové fotky dávám až do spod, postupně se probírám každou jednotlivou fotografií. Ještě nějakou chvilku mám, na vzpomínání. Lenka mi určitě promine malé zdržení, akademická čtvrt hodinka snad ještě nikoho nezabila.
Teď jsem zrovna narazila na portrét mých rodičů focených na jejich svatbě. Maminka mi už tolikrát vyprávěla, jak se oba dva seznámili... Tatínek stihl být za války na frontě jenom krátce, jelikož byl plnoletý asi rok a čtvrt před koncem války. Když válka skončila, vracel se do Pardubic a procházel zrovna kolem kostela sv. Bartoloměje. V té době tam maminka a další ženy vařily polévky pod záštitou červeného kříže pro navrátivší vojáky, jenž bojovali za naši vlast. Maminka už obsloužila plno strhaných chlapů, když v tom ji do oka padnul obzvlášť milý a pozorný mladý chlapec s brýlemi. Slovo hodilo slovo a po skoro roce se brali, měli veselku v synagoze nedaleko toho kostela, kde se poprvé viděli. Po dalším roce jsem se rodičům narodila já a po dalších dvanácti letech přišla na svět moje sestřička Ráchel. Láska jako trám, mohlo by to bývalo pokračovat do teď, kdyby tatínek neonemocněl na smrtelnou nemoc.
Občas na mě padají chmury. Přemýšlívám zda se někdy v budoucnu pro mě najde taky takový dokonalý kluk, jenž mě bude bezmezně milovat a bude chtít se mnou strávit zbytek života bok po boku. V mém věku měla mamka už jedno dítě a to mě. Já jsem vlastně doposud nechodila s nikým, ke komu bych cítila takové city. Vždy to bylo spíš kamarádského rázu. Popravdě mám za sebou jeden jediný vztah a to mi bohatě stačí. Měl řečí až na střechu, jak mě miluje, tohle tamto a pak se na mě jen tak zničehonic vykašlal. Jiné holky měli přítelů víc než dost a já furt naivně čekám na toho pravého. Teda jestli nějaký takový existuje. Třeba se jednoho dne opravdu objeví, i když bych se moc nedivila kdyby ne, tahle doba lásce moc nepřeje a nikdo neví, jak to bude dál.
Celá se zděsím při pohledu na nástěnné hodiny, které mi mamka minule přivezla od babičky z Moravy. Nějak jsem se zabrala do prohlížení fotografií, až jsem zapomněla na Lenku. Najednou se mi zatočí hlava z toho, jak jsem rychle vstala. Sesbírávám všechny fotky, načež je hlava nehlava hazim do truhly. Srovnám je, až přijdu domů. Doklopýtávám do předsíně, hazim na sebe kabát a boty. Sakra, málem bych si zapomněla vzít klíče. S největší opatrností zavírám dveře tak, abych nevzbudila Ráchel. Chytila nějakou chřipku, takže celé dny jenom prospí... Dole u schránek si všimnu, že je naše schránka plná. Plná zvědavosti ji odemykám, načež hned zbystřím, jelikož mi přišel další dopis od Františka. Nejradši bych všeho nechala, běžela nahoru do bytu a hned teď přečetla to psaní, jenže to bohužel nejde. S co největší opatrností ho skládám do kabelky a vyrážím do toho nečasu, jenž venku panuje.
Snažím se ulicemi procházet co nejrychleji a nejnenápadněji jak jenom dokážu. V poslední době se pohledy snad všech lidí ještě zhoršují. Opravdu z celé duše nemůžu vystát všechny, kteří k nám chovají zášť nebo něco podobného. Vždyť jsme jim nic špatného neudělali, ale tohle je už stará ohraná písnička, nemá cenu se tím dál zabývat, já na těhle situaci nic nedokážu změnit, i když se snažím sebevíc. Než se naděju, přichazim k Veselce, kde si Lenka s radostí zapaluje jednu cigaretu za druhou. Nestačím se divit, vždyť zrovna Lenka by do pusy za žádných okolností nestrčila cigaretu. Ona tuhle neřest po celý svůj dosavadní život odsuzovala že všech svých sil. Hned jak se k ní přiblížím, tak na ni s vytaženým jedním obočím civím s nepředstíravou nechutí:"Nazdar, tohle je jako nějaký nový trend, abys zapadla mezi všechny ostatní?" Lenka si samozřejmě ještě musí popotáhnout, než se mi rozhodne nějakým normálním způsobem odpovědět:"Neprovádím nic nelegálního, takže klídek, ano? Nedělej si zbytečně kvůli tomu vrásky, zkus to taky." S posledními slovy mi podává krabičku plnou cigaret, načež je hned s nechutí odstrčím. Nejspíš se momentálně tváří jako kakabus, ale tohle mě opravdu zaskočilo, musím přiznat. Nenapadá mě nic jiného, co bych ji měla říct:"Vždyť to je akorát jeden velkej hnus, bude ti od kouře smrdět oblečení, nehledě na to, že mi čudíš přímo do obličeje," skřížím ruce a položím je na hruď:"Můžeš mi aspoň laskavě říct, proč jsi s tím začala nebo to je snad přísně střeženě tajemství?" Ona jenom tak prostě zakroutí očima:"Pane na nebi, nedělej hned z komára velblouda. Nic se neděje, jsou to jenom cigarety. V dnešní době je kouření úplně normální, prosímtě," očkem zavádí o hodinky a jen tak mimochodem prohodí:"Jestli chceš stihnout ten koncert, měli bychom tam už jít." To jí je podobné, všechno se snaží zakecat. Hlavně, aby se o tom už nemluvilo. Nečeká na moji další reakci a už míří do útrob Veselky.
...
S posledním tónem se každičký člověk v sále zvedá, zároveň tleskajíc této úžasné rajské hudbě pro uši. Musím tedy říct, že tohle byl jeden z jeho nejlepších koncertů. Lenička pochopitelně už spěchá ven na další cigarertku. To já ne, já nespěchám. V klidu si oblékám kabát a až teď mířím dveřmi ven, kde na ni narazím samozřejmě jak jinak než s cigaretou u pusy. Významně u ní postávám klepajíc prstem do knoflíku od kabátu. :"Avital, uklidni se, ano? Nic tak významného se neděje. Jen dokouřím a zajdeme někam do kavárny. Mám pro tebe totiž novinku a jsem si na sto deset procent jistá, že ty mi taky máš, co říct." Tak ona má novinky, hm... Tak to jsem tedy zvědavá jako nikdy předtím.
...
Naštěstí už sedíme v teple naší oblíbené kavárny, když v tom k nám přicházejí nějací dva nabručení kluci asi tak v našem věku, jenž mi jeden z nich s velkou mírou pohrdání v hlase praví:"To nevíš, že tu špinaví a zablešení Židi nemají co dělat? Rychle se odsud pakuj, než se ti něco stane. Mohlo by se totiž stát, že tady mí kamarádi by mohli ztratit trpělivost a pak by se s židákem jako jsi ty chtěli vyrovnat účty. To ti zaručuju, že by se ti to opravdu nelíbilo, takže se zvedej a padej. No šup šup, už tě tady nechci vidět." Nestačím zírat, jak si tohle sakra může někdo dovolit? Sice jsem si už zvykla na všechny ty pohrdavé pohledy a uštěpačné poznámky, ale takhle jsem se nikdy s nikým nekonfrontovala. Než se vzmůžu na nějaký odpor, Lenka se zvedá ze židle, tak aby mohla dotyčnému koukat přímo do očí:"Tak hele, kdo jsi, že si mýrnyx týrnyx dovoluješ tykat úplně cizí holce a takhle hnusně ji nadávat? Jaký účty máš proboha na mysli? Vždyť se s ní vůbec neznáš, tak nemel blbosti. Radši se pakuj ty a už mě sakra neštvi, jinak se neznám. Jo a už si na ni nikdy neotevírej hubu." Sakra, ta holka se ale rozjela. Být to celé na mně, zvednu se a v poklidu odejdu, jenže to bych s sebou nesměla mít Lenku. Ta když se naštve, nedokáže ji zastavit ani pár volů. :"Co si to ke mně jako dovoluješ? Taháš se se spodinou celé společnosti úplně bez jakýchkoliv výčitek a ještě se jí zastáváš. Ona snad neumí neumí mluvit nebo se snad bojí? To bych se ani nedivil, Židi byli vždycky divní. Nerad se opakuju, ale ty i ta tvoje kamarádka vypadněte, já jsem nelhal. Když se mí přátelé naštvou, stojí to za to," povídá s upřímnou jistotou v hlase, načež si přede mnou významně odplivne. Tak tohle už bylo moc, to si nemůžu nechat líbit:"Drž už laskavě hubu a nech nás na pokoji. Já jsem vám nic neudělala, tak nás už nech na pokoji." S posledními slovy beru kabelku do ruky a už chci odcházet. Naivně jsem si myslela, že nás nechají na pokoji, když už odcházíme, ale bohužel jsem byla na omylu. Ten kluk mě bere za límec a táhne mě směrem ven, nešetří nadávkami. Všichni dělají jakoby se nic nedělo, furt koukají do těch svých hrnků a nechtějí se míchat do cizích záležitostí. Sakra, proč jsou lidé tak lhostejní? Jen co vyjdeme ven, ten blbec do mě strčí, načež spadnu do kaluže. :"Špinavá Židovko, zalez do díry a sem už ani nechoď," obrátil se ke mně zády a odcházel od nás opačným směrem. Lenka samozřejmě je ještě rozpálená, takže za ním křičí na plný plíce:"Ty... Ty darebáku. Neutíkej jako srab a jdi se jí hned omluvit, tohle bude mít ještě dohru!!!"  Já se namáhavě zvedám, načež přemýšlím jak mám zakrýt tu mokrou skvrnu. Jak takhle mám jít domů celým městem, kde mě uvidí tolik lidí? :"Na, tady máš šálu, omotej si to nějak kolem pasu nebo tak. Půjdeme ke mně a já ti to tam vyperu," rozhodla, což korunovala zvednutí pěstí směrem, kam šel ten parchant.
...
               Lenka mi podala čisté oblečení, abych se mohla převlíknout. Kdybych takhle špinavá přišla domů, máma by se zbláznila a určitě by mě neušetřila všemožných otázek podobných výslechu. Už to slyším: Co se ti stalo, kdo ti to udělal, proč jsi tam vůbec lezla, už tě nikdy nikam nepustím, venku to je nebezpečné. Samozřejmě mnou tahle situace také otřásla, to bych lhala, kdybych tvrdila opak, ale přece se nemůžu zavřít doma a už nikdy v životě nevylézt. Já mámu chápu, to ne že ne, jen mě docela překvapilo, jak rychle obrátila své názory. Dřív byla úplně v klidu, z ničeho si nedělala velkou hlavu a teď... Teď se mě bojí pustit ven. Čert aby se v ní vyznal.
             Než Lenka vyčistí moje věci, rozhodla jsem se, že si konečně přečtu ten dopis od Františka. Aspoň takhle si nějak zlepším náladu. Řádek po řádku pečlivě přejíždím očima sem a tam, aby mi náhodou neuteklo ani jedno jediný slovíčko. Asi jsem do toho opravdu zabraná, protože náhle leknutím lehce povyskočím. Lenička se mi jak jinak pěkně od srdce začíná smát:"Nemáš čistý svědomí, že ses tak lekla," pohled jí spadne na list papíru, který momentálně držím v ruce:"Kdopak ti píše? Počkej, já budu hádat... Hm, hm... Kdo jiný by to mohl být než ten tvůj František." Při zmínce o něm se začínám lehce červenat:"Prosímtě, jak jsi na to přišla, ty detektive?" Ještě s rukama mokrýma od vody z praní mého oblečení si sedne vedle mě na pohovku:"Za prvé ses u čtení toho dopisu usmívala jako měsíček na hnoji a za druhé máš tváře červené jako zralá rajčata, takže se nesnaž zapírat. Já všechno vím, všechno poznám, nesnaž se mě obalamutit." Chvilku nerozhodně sedím jak zařezaná, jenže do mě Lenka trochu strčí, jelikož ze mě chce samozřejmě dostat všechny možné informace. :"Nojo, ten dopis psal František, máš pravdu. Já před tebou taky nic nemůžu utajit." Snaží se mi za každou cenu sebrat dopis z rukou, ale já se nedám. Už mi stačilo, že si četla v mém deníku, což od ní bylo mimochodem docela zrádný, to od ní opravdu nebylo hezký. Já se jí taky nehrabu v osobních věcech. Po marném boji si Lenka s povzdechem zkříží ruce na hruď se slovy:"Tak mi aspoň pověz, co ti napsal. Vždyť víš, jak jsem hrozně zvědavá, nenech ne tu žadonit. Prosím, prosím smutně koukám." :"No, jestli to chceš vědět, tak něco málo bych ti snad mohla povědět. Prostě příští týden nějak touhle dobou přijede František do Pardubic. Prý mě chce vidět a má pro mě nějaké překvapení," jedním dechem prozradím. Lenka na mě kouká tak vykulenýma očima, až se bojím, aby jí nevypadly z důlku. :"Co se tak divíš," ptám se jí s lehce uraženým tónem v hlase. To nečekala, že bych si někdy mohla s někým vyrazit? Lenka se najednou začne usmívat jako, kdyby se už nikdy v životě neměla smát:"Já jen... Trošku mě to překvapilo, že to jde takhle rychle. On je přece jenom dost introvertní a stydlivý. Ale jsem za tebe hrozně ráda, moc vám to přeju... Jo a hele, ten den předtím budeš u mě spát a ráno z tebe udělám takovou kočku, že se František nebude stačit divit. Hele a jak tě byl minule v Praze vyprovodit na nádraží, neudálo se mezi vámi něco? Povídej, přeháněj, chci slyšet úplně všechno." Tak to teda  koukám, jakou rychlostí ze sebe dokáže chrlit slova. Já bych se při té rychlosti už zamotala. Než jí vůbec něco řeknu, snažím se to v hlavě zformulovat:"Nic se nestalo, jenom jsme si povídali. Byl na mě moc hodný a milý, koupil mi lístek na vlak a než jsem nastoupila do vlaku, tak mě obejmul." To jsem neměla říkat, ona se totiž zvedla z pohovky, přechází z jedné strany místnosti do druhé a máchá do vzduchu, jakoby snad odháněla nějaký otravný hmyz:"A to mi říkáš jen tak? Olalá, tak ty sis konečně někoho našla, to je teda bomba. Uuu, já tomu nemůžu pořád uvěřit." Já si také stoupnu, ale hned před ní a chytnu ji za ramena tak, aby byla aspoň chvilku v klidu a koukal mi do očí:"Zase brzdi, já si nikoho nenašla, my spolu nechodíme. Nic mezi sebou nemáme, ano?" Taky mě chytne za ramena a velice rozjařeně mi povídá:"Ale moje milá Avital, to je jenom otázka času. Vsadím se, že zanedlouho za mnou přijdeš a budeš mi o něm povídat jako o svém příteli. Nějak se nám ta parta začíná párovat. Ty s Františkem a od Jurije jsem slyšela, že se Antonín dal dohromady s Julčou. To jsou věci, že?" Vyprošťuji se z jejího sevření, načež se opět posazuju na pohovku se slovy:" To s tím párování máš nejspíš pravdu, akorát jsi vynechala sebe a Honzu. Myslíš, že jsem si nevšimla toho, jak po tobě neustále pokukoval? A jak jsi minule v Praze zůstala dýl než já, určitě jste spolu byli na rande, viď? Nejsi tady jediná, která si všeho všímá." Asi mluvím čínsky, protože na mě Lenka kouká jak na pitomce:"Ale... Jak sis toho mohla všimnout? Já bych ti to potom někdy řekla, ale když už to víš, tak nemá cenu zapírat. Asi bych to úplně nenazývala randem, ale ano vyrazili jsme si spolu. Honza je docela fajn kluk," s posledními slovy se začala culit jako malá holka, které se líbí spolužák ze školky, načež dodá:"Že by se blýskalo na lepší časy?" Kéžby to tak opravdu bylo, ale kdo ví... Člověk míní a svět mění...