Na hraně života a smrti [opravuje se]

Modrooká služebná

Členové Omicronu druhého stupně stáli zároveň s ochránci rozmístění s odstupy v řadách podél obou stran hlavních ulic střední části Města. Sníh na ulicích byl odmetený do stran, protože středem ulice projížděl celý průvod s kočárem taženým bílými koňmi. Před i za kočárem kráčely speciální jednotky ochránců v bílých uniformách se zlatými výšivkami na límcích. Vzhled byla jedna z hlavních zásad rodiny Ortizů, protože si uvědomovali, jak je nezbytně důležitý při dobrém působení na lidi, ať už občany, nebo ostatní šlechtu. Možná také pro tuhle vlastnost byla rodina Ortizů prostým lidem nejvíce oblíbená ze všech rodin vládců rady.

V kočáru bez střechy sedělo všech šest členů urozené rodiny a mávali na své okolí. Lidé nashromáždění na ulicích za řadami ochránců radostně pokřikovali. Ti, co měli štěstí, že zrovna bydleli v téhle ulici, křičeli ze svých oken a balkónů a také mávali.

Lizzy už to všechno lezlo na nervy. Stála v řadě s neutrálním výrazem, jako ostatní ochránci a snažila se hučící lid ignorovat. Kočár se blížil, takže toho hluku akorát přibývalo. Lizzy se snažila nechat svůj pohled sklopený, aby se náhodou nesetkal s pohledem jejího otce a neprozradilo ji to. Jenže nakonec nedokázala odolat zvědavosti a zvedla pohled zrovna, když kočár projížděl přímo před ní.

Všichni oblečení v bílém, jakoby snad předstírali čistotu, pravdu. Jaká to ironie, pomyslela si Lizzy. Měli by na sobě mít černou, jako ukázku, jak moc je tenhle rod prohnilý všemi druhy lží a podvodů. Lizzy hleděla do tváře svému otci. Lord Rob Tallard Ortiz sice také mával, ale tvářil se velice formálně, až byl jeho výraz skoro nečitelný. Lizzy skoro nemohla uvěřit, jak moc tváří připomínal Miku. Sama svého otce vidí poprvé, vždy viděla jen kresbu v novinách, nebo na nějakém propagačním plakátu. Ale zdá se, že žádný z kreslířů ani jednou nedokázal na plátnech a papírech přesně vyjádřit ten pocit, který z lorda Ortize šel. Vlastně jednou věcí se od Miky lišil a to byly jeho průzračně modré oči, které po něm zdědila zase Lizzy.

Vedle Ortize seděla i jeho žena, lady Klarisa. Měla také modré oči, i když zcela jiného odstínu. A také medově barevné vlasy, které při slunečním svitu zlatě zářily. Na tváři měla milý úsměv a její účes zdobily bílé květiny. Klarisa byla jednou z nejkrásnějších žen, kterou kdy Lizzy viděla. Kvůli jejímu úsměvu by skoro nevěřila, že má tahle žena cokoliv společného s prohnilými Ortizy. A přece... Nese jejich jméno.

Když se Lizzyn pohled posunul dále, zamračila se. Spatřila totiž povýšený výraz své nenáviděné sestry. Také její dlouhé lokny vlasů černých jako vraní peří. Takhle mezi rodinou blonďatých lidí dívka vyčnívala, avšak nikomu to nepřipadalo až tak zvláštní, protože měla otcovy oči. I kdyby však lidé, že není čistokrevnou dcerou, nechali by si to pro sebe. Kiara Ortiz, první dítě urozené rodiny a miláček svého otce. Ale doopravdy je z dětí třetí, pokud by Lizzy počítala i Robovy levobočky a sebe. Probodávala Kiaru pohledem, jenže dívka ji ze svého vysokého místa jednoduše přehlédla a mávala lidem na balkónech. „Mohla jsem teď být na jejím místě,“ brblala si Lizzy tiše pro sebe.

V kočáře seděly ještě dvě dívky, Kristen a Kira, které se od sebe věkem lišily asi dva roky, ale kvůli rodinným blonďatým vlasům, modrým očím a pak sladěnému oblečení vypadaly skoro jako dvojčata.

Osobní chůva dětí, která seděla v kočáru s nimi, držela v náručí asi roční dítě. Jak se Lizzy nedávno dozvěděla, byl to první kluk urozené rodiny, který také nesl jméno Tallard, po svém otci. Škoda, že z něj bude jen další rozmazlený fracek, který nikdy neuvidí svět tak, jak doopravdy vypadá. Ten malý kluk bude žít v luxusu a nikdy nepozná krutý život v krajních oblastech toho samého Města.