Na hraně života a smrti [opravuje se]

Nekonečné jezero

Dnešní dopoledne se dost podobalo tomu včerejšímu. Všechno se zdálo být v pořádku a na další lidské stopy už nikdo nenarazil. Zato potkávali mnohem více zvířat a divočejší rostliny, než by kdy mohli vidět okolo Města. Ale není se čemu divit, když se tomuhle území říká ‚divočina'.

Lilith s Dorrinem nebyli ze zvířat zas tak nadšení, jako ostatní. Zato Mika tajně litoval, že si s sebou nevzal i svůj sešit a tužku. Mohl by si udělat jednoduché náčrty, nebo dopsat pár informací. Předtím viděl divoká zvířata a rostliny jen v učebnicích, tohle je úplně jiný zážitek.

Shannon výjimečně opustila bratra a vytvořila malou skupinku s Lilith a Gail, jako by tím chtěla sjednotit holčičí síly oddílu. Cameron se na ně chvíli díval s otráveným výrazem, ale pak si všiml stejně osamělého Ace, tak se k němu přidal.

„Slyšel jsem, co říkala ta průzkumnice o včerejšku. Prý jsi ji zachránil."

Ace mlčel.

Cameron nejistě odvrátil pohled. Na rozdíl od Shan se necítí tak jistě, když se baví s někým, koho tolik nezná. „Vážně jsi bojoval s někým z těch lidí? Nikdo z nás ostatních nebyl ani schopný pomoct..."

„Raději bych se taky držel zpátky," řekl tiše Ace. „Ale to by průzkumníci mohli přijít o Vandu."

„Takže je to pravda."

Ace váhavě přikývl.

Chvíli šli tiše dále.

„Nemáš krev na rukou, to mi řekla. Víš, co to znamená?"

„Že jsi nikoho nezabil."

„Zatím. Zatím jsem nikoho nezabil. Ale jednou k tomu dojde, protože to je práce Hlídky. Zabíjet."

„Chráníme tak Město..."

„Myslíš?"

Cameron pokračoval už tišeji. „Tak to říkají oni."

Ace se se zamračeným pohledem díval před sebe. „Už když mě bráchové táhli k areálu, věděl jsem, že budu muset zabíjet. Jsem s tím smířený, i když... nepůsobí to správně. I tak mě nezlomí, když budu mít krev na rukou. Ale co to udělá s nimi?" Pohnul hlavou směrem k holkám, které se Shan snažila trochu rozesmát nějakou historkou. Poblíž šel i zbytek kluků z Omegy, kterým zase Theo popisoval něco ze svého života před Hlídkou.

Cameron se taky díval jejich směrem, ale pak zvedl hlavu nahoru. Zahleděl se do zelených listů, skrz které prosvítaly paprsky slunce. Když do korun stromů zafoukal vítr, listy se zavlnily a podle světla a stínů měnily barvy, jako by to byla jen nějaká hra. Kdyby se Cam celou dobu díval nahoru, nikdy by neuvěřil, že realita není pohádka. Jenže musel dávat pozor i na cestu před sebou, proto rychle sklopil hlavu dolů.

„Musíme zůstat pohromadě," řekl tiše. „Jiná lepší cesta mě nenapadá."

Ace odvrátil pohled. Ještě nedávno by raději navrhl, ať si jde každý za svým a nepoutá se k ostatním. Ale teď... Není si jistý, co je správně.

„Přemýšlím, jestli na mě nezapomněli." Theo se najednou přestal usmívat.

„Rodina?" ptal se Elio. „Neboj, beztak si teď říkají to samé," pousmál se.

„Věř mu," řekl Dorrin. „Pokud jsou tví rodiče a sestra takoví, jak říkáš, určitě na tebe vzpomínají v dobrém." Hořce se ušklíbl. „To já byl pro svou rodinu zklamáním. ‚Jsi k ničemu!' říkal mi neustále starší bratr. No, a tak jsem tady."