Na hraně života a smrti [opravuje se]

Nevinné řeči

Theo se ráno vyplížil ze svého malého pokoje. I když to jeho "plížení" vypadalo poněkud jinak, když sebou potřeboval obě berle, aby se vůbec mohl hnout z místa. Venku byl sice pořád sníh, ale protože jednou z částí včerejšího tréninku bylo pro všechny kadety odmetání sněhu z cest, tak aspoň po těch cestách se dalo chodit.

Byla stále tma. Ne úplná, ale k úsvitu ještě bylo daleko. Thea napadlo, že by nemuselo nikomu vadit, kdyby se na nějaký čas vypařil ze svého pokoje, ještě před prvním zvonkem. Měl by mít dost času, aby stihl obejít celý obvyklý okruh okolo zdí areálu. I se svým tempem. Ale kéž by mohl běhat.

Chůze mu pomáhala pročistit si hlavu. Až bude konečně stát na obou nohách i bez berlí, musí se hned vrátit k tréninku. A musí se hlavně vrátit k oddílu, to byl teď jeho cíl.

Ale pak se Theo zarazil. Co když ho nebudou chtít zpátky? Do teď na to ani nepomyslel, ale vždyť je to pravda. Jen tak si zmizel a vlastně už to bude delší dobu, co se s nimi neviděl, než tu dobu, co s nimi strávil. Možná už na něj zapomněli. Ale jak budou reagovat, když se zase jen tak "objeví"? Jak by ho mohli přijmout zpátky, když se na ně vykašlal... Ale vždyť neměl na výběr! Určitě to ostatní pochopí... Snad...

Zatímco se Theo hádal sám se sebou, nevšiml si, že se k němu přidal někdo další. Možná si nevšiml taky proto, že kroky toho druhého zněly v podobném intervalu a tak kvůli Theovu hrkání s holemi nebyly slyšet.

„Takže jsi neodešel.“

Theo leknutím poskočil a vystrašeně se podíval na člověka vedle sebe. „Mi-Miko!?“

„Hah,“ Mika se zvláštně zasmál, znělo to spíš naštvaně.

Theo se stále zaskočeným výrazem se zastavil, jenže Mika šel dále. „Co je? Chceš to přece celé obejít, ne?“

Theo chvíli přemýšlel, ale pak se opět vydal vpřed za tím vysokým blonďákem. „No... Jo.“

Chvíli šli vedle sebe, ale kromě jejich kroků nebylo slyšet nic. Theovi běhalo hlavou, jak asi mohl Mika vědět, že tady bude. A navíc... Proč ten kluk nic neříká!? Měl by se ho přece ptát, ne? Měl by se ptát, jaktože je Theo tady, proč se vůbec neukazuje... Nebo to snad Miku nezajímá? Ale proč by ho teda sledovat až sem? Nedávalo to smysl. Ne, to ten blonďatej idiot nedával smysl!

Nakonec se Theo rozhodl, že by sám měl začít tím, že se omluví. „Já... Promiň...“ Wau, jak originální to omluva.

„Za co?“ Ptal se Mika.

Theo se naštvaně zamračil. Tak co chce!? Ale v hladu zachoval klid. „Ani jsem oddílu neřekl, když mě přesunuli z ošetřovny jinam. A chtěl jsem taky držet oddíl co nejdále od sebe.“

„Proč. Aby si nedělali falešné naděje?“

„J-jo. Asi... Tak nějak.“

„Já to chápu,“ řekl po chvíli Mika. „Nedávali ti zrovna na výběr.“

„To ne, no.“ Theo se cítil divně. Jakoby najednou zapomněl jak vést normální rozhovor. Ale vlastně je to docela pravda, poslední dva měsíce se bavil jen s dospělými. A to byli ještě k tomu jen učitelé, anebo léčitelka.

„A jak se vůbec vede... ostatním?“

Mika si povzdechl. „Když jsme přišli o tolik lidí... Skoro mi připadá, že nic jiného neděláme, než že ztrácíme členy oddílu. A se Shan už je to lepší, i když se trochu změnila. To samé platí pro Ace, přišel o celou svoji vesnici...“

„Celou vesnici!?“ Vyletěl hlasem Theo. „To... to jsem nevěděl...“ Řekl už o něco mírněji. V duchu si nadával.

„Ace je z nás nejsilnější, přenesl se přes to... Svým způsobem.“