Existuje láska?

Kapitola 1. - Bipolární porucha

Dneska jdu zase navštívit místní psychologické oddělení, vážně perfektní. Proboha kolikrát ještě budu muset opakovat, že mi nic není? Dneska jsem se vzbudila s extrémně špatnou náladou, prostě se mi nic nechce, nechci s nikým mluvit, což není novinka, ale kdyby po mně dnes někdo něco chtěl, tak se neznám. Klasicky bych to stejně udělala, ale s největším odporem na světě.

Už asi hodinu sedím s vychovatelkou Adamsovou v čekárně a čtu si 50 odstínů šedi. Christian právě zjišťuje, že miluje Anastazii a plánuje její žádost o ruku. Dokonalé, zase láska, podle Googlu bych měla lásku poznat díky motýlkům v břiše nebo tak něčemu a měla bych se v přítomnosti osoby, kterou miluji cítit skvěle. Já se skvěle necítím nikde a už vůbec ne v téhle zkurvené čekárně. Řekla bych, že se moc omlouvám za vulgarismus, ale když já jsem tak strašně vytočená z toho, že nic nechápu.... BUM! ,,Emmo??!" vykřikla Adamsová, když viděla, že odhazuji knihu. Uups knížka se tak trochu rozplácla na protější stěně. Že by mi zase ujely nervy?? Ale když já mám takový vztek na všechny kolem.

Šla jsem zvednout knihu a neřekla jsem ani slovo. Proč taky plýtvat slovy? Neříká se snad mluviti stříbro mlčeti zlato?  ,,Slečna Flyntová prosím!" ozvalo se z ordinace. Jejda to budu asi já, no nic tak jdeme. Pomalu jsem vstala a za doprovodu vychovatelky jsem došla do místnosti za psycholožkou.

To by nebyla Adamsová, kdyby neřekla, že jsem odhodila knihu a měla záchvat vzteku, nee ona to prostě musí s děsem v očích říct psycholožce. Vždyť se nic nestalo, ne? Nikoho jsem nezranila, tak co se řeší? Že by se mě někdo taky zeptal, proč jsem to udělala? NE? Dobře, pak ale neříkejte, že jsem psychicky labilní, když se mě ani nezeptáte.

Chvilku jsem byla nucena mluvit s psycholožkou, vztek ve mně strašně bublá, kdybych byla hrnec plný vařící vody, tak za chvilku vztekem přeteču, protože na mě dali pokličku a já nemůžu upustit páru. Každopádně jsem jí musela odpovědět na nějaké otázky udělala mi osobnostní test a zkonstatovala, že mám bipolární poruchu. Super, takže teď už mám i papíry na to, že nejsem normální.

To jaký mám teď stav, to že mám vztek na všechny okolo je podle psycholožky nějaká předehra mého depresivního stavu. Nejspíš se tedy dostaví úzkost, sebevražedné sklony a neskutečný smutek. Nic nového, to se mi děje často, jen jsem to nedokázala popsat. Bipolární porucha má prý i další dva stavy, mánii a hypománii. Ve stavu hypománie se lidé chovají v rámci možností normálně, poměrně vesele a ve stavu mánie jsou prý přehnaně energičtí, veselí a upovídaní. Mánie a hypománie se ale dostaví až po 4 - 13 měsících depresivního období a trvá o něco kratší dobu. Podle všeho já už měsíc a půl trpím depresivním obdobím. To mi ale někdo mohl říct, že k psycholožce chodím kvůli bipolární poruše ne?

Psycholožka mě požádala, abych šla na chvíli zpět do čekárny, protože si potřebuje povykládat s Adamsovou o samotě. Bez řečí jsem poslechla, ale pořád plná vzteku. Po nějakých 15 minutách mě Adamsová vyzvedla a zavezla mě zpět do děcáku. Zítra má přijít nějaký doktor ne pouze psycholog a naplánovat mou léčbu.

A jak se k tomu mám teď postavit já? To mi nikdo nic víc neřekne? Jak se mám teď zbavit pocitu toho, že jsem zbytečná, když ani nevím co je to láska a jak se mám zvládnout nezabít?

Budu moc ráda za zpětnou vazbu! - Autorka