Existuje láska?

Kapitola 4. - Josh

,,Vstáváme, no taaak Šípková Růženko... honem už je poledne, haloo!" ozývalo se z dálky, z obrovské dálky. No tak Emmo otevři oči, říkala jsem si pořád sama v hlavě, rozlep ty kukadla, někdo tě shání. ,,Emmičko, vzbuď se prosím, už o tebe máme všichni starost." to zní jako Freemanová, jsem pořád v děcáku? Asi už bych ty oči měla doopravdy otevřít. ,,Dobré ráno paní Freemanová" řekla jsem ospale a zívla. ,,Dobré ráno Emmo, jsem tak ráda, že jsi vzhůru." usmála se a silně mě objala. ,,Tak co, jak je ti?" zeptala se mě opatrně a sedla si ke mně na postel. ,,Upřímně? Nic moc paní Freemanová." odvětila jsem a měla co dělat, abych se znova nedala do breku. ,,Alespoň jsem se ale vyspala, to jsem potřebovala."snažila jsem se zpříjemnit situaci. ,,Nic se neděje. Tvé léky nezačnou působit hned, při troše dobré vůle, by se to mohlo zlepšit třeba pozítří. Nezlob se, ale pro tvé osobní bezpečí teď s tebou budu neustále, ano? Převlékni se a půjdeme se nasnídat." Povzbudivě mi zmáčkla ruku a šla otevřít okno.

Oblékla jsem si jen volné kalhoty a velké triko. Upřímně je mi úplně jedno jak vypadám, hlavní je, abych se alespoň v oblečení cítila pohodlně. Jsem ráda, že mě dostala na starost Freemanová, je to jedna z nejmilejších vychovatelek a myslím, že ona jediná chápe, jak se cítím. Její jediný syn zemřel v pěti letech na zhoubný nádor sarkom, a protože už nemůže mít své další děti stará se o nás v dětském domově. Tady u nás není nikdo ke komu by byl život úplně milý... No jo, každý máme nějaký osud. Odešly jsme společně do prázdné jídelny, všechny děti jsou ve školách nebo školkách.

,,Paní Freemanová?" začala jsem opatrně. ,,Copak zlato, nechutnají ti ta vajíčka, dala by sis něco jiného?" odvětila mi. ,,Ne snídaně je výborná děkuji, jen bych se ráda potkala s Joshem. Určitě mu je divné, že dnes nejsem ve škole..." ,,Myslíš Joshe Colemana?" podívala se na mě nedůvěřivě. Josh je můj jediný kamarád, je jediný se kterým si rozumím i beze slov, protože stejně jako já slovy neplýtvá, zkrátka nám to přátelství oboustranně prospívá. Kývla jsem. ,,Ano prosím, potřebuji ho, je to má jediná rodina." vydechla jsem. ,,Emmo podívej se na sebe, jsi strašně zesláblá, co kdyby to třeba vzal špatně, to že jsi nemocná, jak by ses k tomu postavila?" To pro mě byla velká rána. To, že by to třeba mohl vzít špatně mě ani nenapadlo. Jsem taková kráva. Znova jsem upadla do nekončícího pláče. ,,Pšššt, to nic, to bude dobrý." utěšovala mě vychovatelka. ,,Nebude, už to nikdy nebude dobrý," vzlykala jsem, ,,už to nikdy nebude jako dřív, vždyť už měsíc pořádně nespím, pořád jenom pláču a zhoršuje se to. Jak by to mohlo být lepší? Prosím  nechte mě umřít, já už tady nechci být." Plakala jsem dokud to jen šlo. Pak jsem jen bezvládně odnesla studená vajíčka a šla si znova lehnout.

Probudilo mě šimrání pod nosem. Takhle mě budí jen jeden člověk. ,,Joshi!" vykřikla jsem, když jsem rozlepila oči a vrhla se mu kolem krku. ,,Tolik jsi mi chyběl." vzlykla jsem mu do ramene. ,,No tak, co je ti? Vždyť jsme se viděli naposledy ani ne před třemi dny." zahuhlal mi do ramene, protože jsem ho pořád nepustila z objetí. Vím, že není zvyklý se objímat, ale když já to tak potřebovala. ,,Nevěděl jsem, kde jsi. Do školy jsi kdysi přišla i s chřipkou, tak mi bylo divné, že jsi tam dnes nebyla." řekl, když jsem jej konečně pustila. ,,Musel jsem tě přijít zkontrolovat, když ani Anastázie nevěděla, kde jsi." (to je o dva roky mladší holka od nás z děcáku, co chodí na stejnou školu). Když jsem si uvědomila, proč jsem vlastně dnes nebyla ve škole, a že to musím Joshovi všechno říct, bylo to tady zase, vodopád slz. Já vím, že neustále  pláču a taky už mě to nebaví, jenže já nemůžu přestat. ,,P-p-promiň, já myslel, že ti udělám radost, když přijdu..." řekl vylekaně Josh. ,,Ale ano, udělal jsi mi velkou radost, já jen...." zase mi došly slova.

Ťuk ťuk... ,,Dále." vyhrkla jsem a rychle jsem si utírala slzy a snažila se potlačit pláč. ,,To jsem já, vychovatelka Freemanová," ozvalo se ,,jen jsem vás přišla zkontrolovat, tenhle hoch byl neodbytný, prý tě nutně musel vidět." zasmála se Freemanová. ,,No nic děti, nechám vás tady. A ty chlapče, dávej na Emmu pozor a nenechávej ji ani chvíli o samotě, musí ti toho spoustu říct, tak buď ohleduplný" Řekla, výhružně vztyčila prst a chystala se k odchodu. ,,Paní vychovatelko prosím řekněte mu to vy. Já nemůžu..." špitla jsem tiše. ,,Opravdu?" zeptala se pro jistotu. Jen jsem kývla na souhlas. Josh se nechápavě díval na mě i na vychovatelku.

,,Víš chlapče," začala zvolna Freemanová, ,,jakže se to vlastně jmenuješ? ,,Pardon já se vám zapomněl oficiálně představit, Josh je mé jméno." řekl můj kamarád zdvořile a podal ruku vychovatelce. ,,Paní Freemanová." odvětila mu. ,,Kde bych asi měla začít, radši se prosím posaď..." pokynula mu k mé posteli. Josh si ke mně přisedl a přikryl mě peřinou kolem ramen. ,,Jde o to, že zdravotní stav Emmy se rapidně zhoršil." pokračovala Freemanová pomalu. Josh nechápavě pozvedl obočí a pevně mi stiskl ruku. ,,Ten pláč a špatná nálada, co ji jak jistě víš už přes měsíc doprovází, vyústily v jednu nepříjemnou nemoc." vydechla zlomeně. Josh ji jen s napětím a děsem v očích sledoval. ,,Emma má nevyléčitelnou nemoc - bipolární poruchu."

Myslíte, že to Josh vezme dobře? Myslíte, že to správně pochopí a podá Emmě pomocnou ruku? Jak to nakonec dopadne? Děkuji moc za všechny čtenáře, vážně si vás moc vážím. Mějte se hezky! - Autorka Jonkaa♡