Something else (Cameron Dallas)

seventh

Koukal se na mě jako bych mu právě řekla že jsem upír nebo něco takovýho, ale takový pohled bych měla darovat spíš já jemu ne? „co koukáš?" zeptala jsem se ho s úsměvem. „všichni ostatní by už utekly...ale ty.." říkal pomalu a udiveně. „hele, nepřipomínej mi pořád to že nejsem normální nebo si to rozmyslím a uteču!" zasmála jsem se s úmyslem odlehčení atmosféry. Jen se falešně usmál, bylo vidét že ho to trápí (koho by to netrápilo že jo?). „víš že to nesmí|š nikomu říct že jo?" zeptal se mě dost vážně. „jo vim. Představ si jak přídu do školy a začnu řvát něco ve smyslu „lidii, muj kluk je vlkodlak!" asi bych si tim moc kamarádu nezískala ne?" při té představě jsem se musela zasmát. A Cameron asi taky. Nastalo pár minut ticha ve kterých jsme se každý věnovali jen svým myšlenkám. „ehm...máme tam ještě ten popcorn..." usmála jsem se a chytila ho za ruku s tím že ho do obýváku dotáhnu...marná snaha. „p-počkej, ty se mě snazíš zvednout?" zeptal se. „jo!" pokračovala jsem v boji s jeho rukou. „a víš že když prostě chtít nebudu tak se mnou ani nehneš?" zasmál se „tak začni chtít!" řekla jsem a on se zvednul. „bože" zamumlala jsem pro sebe. „nemusíš mi říkat bože, klidně mi říkej Camerone." zasmáli jsme se oba. Sedli jsme si na sedačku a já si opřela hlavu o jeho rameno. „můžu se tě na něco zeptat?" řekla jsem. „vždycky můžeš." řekl a usmál se. „tvoji rodiče jsou taky..no ty víš?" zeptala jsem se opatně. „já...nemám rodiče. Mám poručníka...a on je." odpověděl smutně. „ale...když jsi u mě měl spát  říkal jsi že to musíš dát vědět mamce.." vzpoměla jsem si. „no..já ti to nechtěl říkat.." přiznal. „a co se stalo vašim?" zase jsem se zaptala docela opatrně. „převyprávím ti to jo?" zeptal se mě. „dobře." řekla jsem nejistě. „Měli jsme chatu na kraji lesa, tekl vedle ní potůček u kterýho jsem si s mamkou ten večer hrál. bylo asi 9 hodin večer, v létě a tak bylo světlo a teplo. Ten den byl úplněk. Mě bylo asi 5 let. Asi tak ve čtvrt na deset mamka uznala že už by jsme měli jít dovnitř a tak jsme šli. Táta byl nervózní. Pořád se díval z okna a nechtěl nám říct co se děje. Byli prázdniny a tak jsem byl vzhůru asi do 11 večer. Moji rodiče byli opravdu tolerantní. Slyšel jsem dupání. „mamí, venku jsou pejsci, můžu za nima?"  zeptal jsem se mamky svým dětským hlasem plným nadšení. Táta se zvednul „běž nahoru do ložnice" řekl „a ty s ním Emily." podíval se na mamku. Protože jsem byl poslušný dítě tak jsem tátu poslechl. vybehl jsem nahoru po schodech ale mamka za mnou nešla. Řekl jsem si že asi ještě šla pro pití nebo tak. Když jsem přišel do ložnice sedl jsem si na okno a díval se na ty "psi". Kdybych byl starší, věděl bych že to byli vlci. Něco hledali. Po chvilce jsem zaslechl rozraženi dveří. Slyšel jsem jak mamka křičí a táta střílí z pušky. Chtěl jsem jít za nimi ale dveře byli zamknuté.Začal jsem brečet. Nevím jak dlouho to bylo ale za chvilku vrazili i do ložnice. Začal jsem brečet ješte víc. Křičeli. Jeden z nich potom vystoupil z hloučku a ve vteřině se proměnil z bíleho vlka na obyčejného blonďatého modrookého kluka...mohlo mu být tak 16 „neplakej..já si tě teď vezmu k sobě, maminka s tatínkem museli odejít" řekl mi uklidnujícim hlasem a vzal mě do náruče. podíval jsem se mu přes rameno. Všichni už vypadali jako lidi. Někam mě odnesli. Celou noc jsem byl vzhůru. Byl jsem v nějákym pokoji,nebyl jsem zamčenej. otevřel jsem dveře a uslyšel hlasy. Pomalu jsem sešel ze schodů. Byl jsem opravdu tichej. Ten blonďá si mě ale všiml. „Pšš!"  okřikl ostatní a oni zmlkli, včetně dospělích. „copak potřebuješ?" zeptal se mě mile. „ já...mám žízeň" vykoktal jsem ze sebe. „tak pojď se mnou. Nalijeme ti džus" usmál se. „nebo si ho vezmi nahoru všechen, na" podal mi pití. „děkuju" řekl jsem a vyšel nahoru po schodech. „ vezme si ho Ben, bude jeho poručník....nikdo z nás si ho nemůže nechat, až bude větší a zjistí že jsme mu to udělali my a...jeho rodiče. Prostě si ho vezme Ben" slyšel jsem mluvit toho nejstaršího. Asi ve 4 ráno jsem usnul. Probudil jsem se v 10 hodin s brekem. Přišel ke mě ten blonďák. „pss...teď tě odvezeme k našemu kamarádovi, on se o tebe postará" šeptal. Vzal mě za ruku a posadil do auta. Odvezl mě někam. Vylezl jsem z auta a tam už stál černovlasej kluk. „ahoj, běž zatím dovnitř, máš tam snídani" řekl mi Ben. „...jmenuje se Cameron..." to bylo jedný co jsem zaslechl. Od tý doby jsme si s Benem dost blízkcí, jednou za týden sem přijede me zkontrolovat a tak..."   seděla jsem s pootevšenou pusou „bože...to je....to je hrozný.." na nic jiného jsem se nezmohla. Bylo mi ho líto...smutek v jeho očích mě srážel k zemi. Další nekonečná chvilka ticha. „už bych si šel lehnout.." řekl a podíval se na mě. „dobře" Zvedl se, vzal mě za ruku a odvedl do ložnice. lehli jsme si do postele a on mě ze zadu obejmul. Usnuli jsme.
________________________________________________________________________________________________ ahoj, promiňte že jsem tak dlouho nepřidala ale asi 10 dní mi nefungoval wattpad..:/ přiznávám že jsem si na to pár dní ani vevzpoměla:D kdyby mi vyskočil dřív nějákej komentář možná bych si vzpoměla!:D takže comments, votes, follows jsou ok jo?:DD <3 ya. xx