Library Of Us // n.h. (CZECH TRANSLATION)

17. / seventeen

Vytáhla jsem knížky z tašky a dala jsem je Niallovi. Díval se na ně, jeho oči se šokovaně vytřeštily.

„Páni, záhady?" zeptal se a přikývla jsem.

„Tyhle jsi četl, když jsem tě poznala. Taky jsem přinesla tvoje oblíbené knihy," řekla jsem a znovu jsem sáhla do tašky. Usmál se, když jsem mu je podala.

„Páni, ty znáš moje oblíbené knížky?" zeptal se.

„Nechci tě vyděsit nebo něco, ale vím o tobě hodně. Všechno jsi mi řekl." Mrkla jsem na něj. Jemně se uchechtl.

Rozhodla jsem se, že ta hovínková knížka si zaslouží být jako poslední, protože, víte, to nejlepší na konec. Když jsem mu ji podala, spadla mu brada a zdálo se, že zadržoval smích.

„Cože!" vyjekl. „Ukázal jsem ti tuhle knihu?" zeptal se. Znovu jsem přikývla.

„Páni... Opravdu musím zapracovat na mých filtrovacích schopnostech, huh? Nejlepší ukázat holce knížku o hovnech." Zasmál se, zatímco si v ní listoval. „Ale... jsem zvědavý. Jak jsme se potkali a jak dlouho se známe? A co přesně jsme?" zavřel knihu a položil ji na kraj postele k ostatním. Hluboce na mě zíral.

Kousla jsem se do rtu.

„Mm, poznali jsme se v knihovně. Seděl jsi sám vzadu u stolu v rohu. Vždycky jsi tam seděl."

Přikývl.

„A pak jsem se jednoho dne rozhodla k tobě posadit. Začali jsme se bavit. Asi tři měsíce, vídávali jsme se každou sobotu. Ale co jsme... nejsem si jistá."

„Tři měsíce?!" zeptal se. „Jak jsem mohl zapomenout tři měsíce?!"

„Věc se má tak, že zároveň jsi byl taky v nemocnici. Nevěděla jsem, že jsi byl v kómatu, dokud jsi mi neřekl, abych přišla k tobě domů. A tak mi tvoje máma řekla, kde jsi," vysvětlila jsem.

Ten vtipný úsměv z Niallových rtů zmizel. Vypadal zaskočeně.

„Co? Co tím myslíš?" zeptal se.

Pokrčila jsem rameny.

„Sama nevím. Jak bylo možné, že jsem se s tebou vídala týdny, zatímco jsi byl zároveň v kómatu? Poté, co jsem se vrátila do knihovny z návštěvy z nemocnice, zase jsi byl u stolu. Dokonce jsem s tebou mluvila. Šli jsme do nemocnice, takže jsem ti to mohla ukázat."

„Co se stalo?" sedl si příměji.

„Zmizel jsi," odpověděla jsem. „Teď nejsme zneklidněná, myslím, že když ses vrátil do tvého pokoje, rozhodl ses vrátit do tvého těla. Jsem za to ráda," řekla jsem.

Niall vypadal zmateně, jak nikdy. Věděl, co jsem tím myslela. Viděla jsem mu to v očích. Nedokázal se přimět, aby to řekl nahlas.

„To je šílené. Je to jako příběh z filmu. Není to... možné," řekl. „Ale věřím ti. Nevěděla bys o těch knihách. Zvláště o té o hovínkách. Nikdy jsem ji nikomu neukázal."

Vstala jsem ze židle.

„Já... musím jít. Doufám, že se ti udělá líp, Nialle."

„Jo, děkuji. Budu na tebe myslet. Chci říct, pokusím se na tebe vzpomenout, Victorie. Nevypadáš jako někdo, na koho chci zapomenout."

Věnovala jsem mu další úsměv. Tentokrát nebyl falešný.

_______________

Kdyby mi tak někdo řekl, že nevypadám jako někdo, na koho chce někdo zapomenout. Jak to mám napsat.:DD

A ještě kdyby to byl nějaký frajer, zasněně jsem si povzdechla.:D

Všechno se začíná k dobrému obracet. :)