TRY AGAIN [TaeGi]

4.

AAA...
Klid, klid, to jsem já...
Hyung, přísahám bohu, ještě jednou tohle uděláš a je mezi námi konec.
Na to nemáš srdce.
...
Nebo, že by mě snad moje štěňátko opustilo?
Nepokoušej štěstí.
Chtěl jsem tě jen překvapit...
Nemám rád překvapení... Nemám na ně dobré vzpomínky...

...

Koukal jsem na mobil dokud mě nevyrušilo zvonění na konec hodiny. Mou poslední zprávu si ani nezobrazil. Hodil jsem věci ze stolu do batohu a s hlavou stále skloněnou k obrazovce jsem vyšel ze třídy.

Po chvíli jsem vzdal čekání a protože se další výuka týkala jen fotografování mimo školu, hodil jsem mobil do kapsy a vydal se ven s foťákem kolem krku. Dnešním úkolem bylo focení osob na ulici. Bez jejich vědomí, nutno podotknout. *Co na tom, že zadání zavání stalkingem? Pro spoustu úkolů jsme se museli klidně i někam vloupat.* Tohle mi přišlo jako menší zlo.

Prošel jsem parkem a narazil na mladou dívku sedící na dece. Seděla, četla a nevnímala nic ze svého okolí. Zamířil jsem na ni objektivem a nenápadně pořídil jedinou fotografii. Prohlédl jsem si výsledný obrázek a ihned ho smazal. Fotka byla obyčejná, na můj vkus nudná a nevýrazná... *Chtělo by to jiné místo.* Rozhodl jsem se a vydal se do ulic.

I přesto, že jsem měl jasno v tom, kam mířím, vyfotil jsem cestou pár momentek z rušných ulic. Můj cíl byl ale jasný, mířil jsem do zapadlých uliček a opuštěných částí města. Atmosféra tam byla ponurá téměř za každé situace a fotky z těch míst byly mé oblíbené. Jen jsem doufal, že tam na někoho narazím, aby má cesta nebyla zbytečná.

...

Procházel jsem budovy křížem krážem a už jsem málem vzdal hledání, když jsem si všiml osoby opřené o stěnu kus ode mne.

Obraz jsem přiblížil co nejvíce to šlo a vyfotil první fotku. Zaplul jsem za sloup, aby mě dotyčný nemohl spatřit a fotku rozklikl. Ta fotka mě uchvátila. Bylo to přesně to, v co jsem doufal. *Potřebuju jich víc.* Zpoza sloupu jsem se vyklonil a fotil dál.