Ráno jsem se probudila bez toho otravného budíku. Což bylo divné, protože se většinou jen tak sama od sebe neprobouzím. Ale nechala jsem to být.
Vstala jsem z postele a protáhla se. Pak jsem udělala ranní hygienu a nakonec jsem se oblékla. Jelikož mi moje intuice, která má většinou na 98% pravdu, říkala, že dneska bude perný den, tak jsem na sebe hodila něco v čem se dá pohodlně hýbat (nahoře), ještě jsem si vzala zbraně a hotovo. Poté jsem přešla ke stolku vedle postele a podívala jsem se na svůj drahocenný mobil, abych zjistila, kolik je vlastně hodin. A zjistila jsem, že se mi vybil mobil.
Oh shit. Když se vám vybije mobil, tak to většinou neznamená nic dobrého. Ale jelikož jsem chtěla být jednou za svůj život optimistická, tak jsem si řekla, že třeba není pozdě a mám ještě čas.
Plot twist. Neměla.
Shit
Už je 7:40. Měla jsem být u pokoje paní T. už před deseti minutama. Oh god. Vyběhla jsem z pokoje a vydala se ke schodišti, protože čekat na výtah by mi zabralo další století. No a momentálně nemám ani minutu natož století. Schody jsem brala po třech a když jsem se dostala ke dveřím, které vedli na patro paní T., tak jsem oddechovala tak moc, že jsem si myslela, že mi moje plíce vyskočí z hrudníku a řeknou, že na tuhle práci nedostávají dostatečně zaplaceno. Zjednodušeně řečeno, měla jsem pocit, že za chvíli asi chcípnu. Když jsem otevřela dveře na patro, tak můj tep byl ještě u bohů na Olympu. Chodba naštěstí byla prázdná, takže mě nikdo neviděl jak umírám a jelikož je pokoj paní T. až za druhým rohem, tak jsem měla nějaký ten čas chytit dech a obnovit svoji důstojnost.
Když jsem byla skoro u pokoje, tak se mi naskytl pohled na pěkně nervózní partu puberťáků. Každý v něčem modrém. Vypadá to, že se nikdo neodhodlal zaklepat na dveře, i když jsme měli technicky zpoždění. Jako první si mě všimla Barbie. A přes obličej ji proběhl jakýsi výraz úlevy a pak ji hned nahradila zlost. Jako nedivým se. ,,Kde seš tak dlouho?" Vykřikla. ,,Už na tebe čekáme aspoň deset minut!" Radši jsem se zastavila od ní trochu dál, aby mě když tak nepoškrábala jejíma umělýma nehtama. A ostatní se od ní při jejím výbuchu taky trošku odsunuli. Pokrčila jsem rameny. ,,Technické problémy." Odpověděla jsem. Shu na mě pozvedl obočí a Barbie na mě chvíli zírala s neutrálním výrazem. Pak si povzdechla a začala si mumlat něco o tom, jak jsem blbá. ,,Takže zaklepete už někdo nebo se toho mám zase ujmout?" Zeptala jsem se a přejela jsem pohledem naši skupinku.
Když se nikdo neozval, tak jsem si povzdechla a zaklepala. Chvíli bylo na druhé straně dveří ticho, ale za chvíli se ozvalo tlumené ,,Už jdu." A za pár minut se vynořila paní T v tmavě zelených šatech, které podle mě museli stát majlant, ale co já vím. V tomhle se nevyznám. No nicméně se na nás usmála a pokynula nám rukou ve znamení, že můžeme vyrazit.
Cesta do Cafeterie proběhla v pořádku. Zase jsme použili systém ze včerejška, to znamená, že dva šli pro jídlo a zbytek seděl u stolu s paní T. Když jsem se porozhlédla po Cafeterii, tak jsem viděla spoustu našich spolužáků ve skupinkách s kouskem oblečení stejné barvy. Což bylo celkem směšné, vidět různé skupiny lidí, každý v kusu oblečení s jeho barvou. Seriózně nemohl S. H. I. E. L. D. vymyslet něco jiného než to, že se budeme rozlišovat podle barev?
No po pár minutách přišel Shuu a Liam s jídlem. Ach miluju jídlo. Hned jakmile si sedli, tak jsme se dali do jídla. Atmosféra byla uvolněná a všichni jedli a konverzace byla odlehčená. Já, jakožto introvert který nedokáže udržet konverzaci ani s kamenem, jsem v tichosti pojídala svoje cereálie a rozhlížela jsem se po ostatních lidech.
Oh tamhle ta žena podvádí svého muže, tamhle ten chlap je se svou manželkou na dovolené, přitom očividně nehraje za ten tým. O můj bože tamhle ten pár se za chvíli rozejde, protože ta ženská měla poměr s jeho nej kámošem. Woa to je krutý.
Najednou se můj pohled zastavil na skupině chlapů ze včerejška. Seděli u stejného stolu a rozhlíželi se po ostatních, ale vždycky se pohledem zastavili u stolů se studenty. Přimhouřila jsem oči. To je podezřelé. To je velmi podezřelé. Z toho nemám dobrý pocit.
Naklonila jsem se k Nathanovi, který seděl vedle mě. ,,Hele asi se budeme muset brzo co nejrychleji vytratit nebo se budeme muset bránit. Připrav se a sděl to ostatním." Narovnala jsem se a snažila jsem se vypadat klidně. Své cereálie jsem se pokusila co nejpomaleji zhltnou, protože ano to jde (ne úplně, ale co má holka dělat, že?). Při tom jsem sledovala ty chlapy. Nathan se na mě koutkem oka mrknul a neznatelně pokýval hlavou. ,,Neměli bychom to říct i ostatním? Myslím, nikdo nechce umřít." Zeptal se mě Shuu, když se ke mě nahnul. Podívala jsem se na něj z koutka oka. Měla na tváři ustaraný výraz a tikal pohledem po místnosti. Pořádně jsem se na něj otočila a podívala jsem se mu zpříma do očí. ,,Většina těch lidí tě šikanuje, přesto je chceš zachránit, kdyby se něco stalo?" Na moji otázku odpověděl kývnutím. Měl rozhodnutý výraz a ruce v pěst.
Povzdechla jsem si. Proč jsou všichni tak dobří? Ach. ,,No tak jim napiš ne? Máš mobil u sebe? A proč se na to vůbec ptáš mě? Já nikoho z nich neznám a mě jsou celkem volný, abych byla upřímná." On se jen ušklíbl. Wow dobře idiote, dělej jak myslíš. Přimhouřila jsem na něj oči, ale on už byl na mobilu a něco zběsile psal. Nevěřícně jsem se otočila na Nathana s výrazem, který jasně říkal 'Vidíš to? Taková drzost' ten zrádce se mi jen vysmál a dál si povídal s ostatníma.
Už jsme se chystali odejít, když to začalo.
________________________________________________________________________________
Tady to ukončím, upřímně nevěřím tomu, že tento příběh pořád někdo čte. (○□○) Upřímně se všem omlouvám za to čekání na další díl (pokud jste teda čekali, věřím tomu, že jste na něj zapomněli a teď vás všechny jen otravuju). Nicméně dlouho jsem nic nepsala a teď, jelikož mám po hrozně dlouhé době čas jsem si řekla, že bych zase měla začít něco dělat a přestat prokrastinovat. Musím se přiznat úplně jsem na tento příběh zapomněla, ale před nedávnem mi přišlo upozornění, že se někomu tento příběh líbí a čeká na další díl. So here I am °˖✧◝(⁰▿⁰)◜✧˖°
Budu se snažit přidávat, co nejvíc to půjde teď přes prázdniny, ale vážně nic neslibuju, taky jsem si teď četla předešlé části. Ty budu muset ještě upravit, aby stylisticky vypadali dobře a aby zapadli do příběhu a byli gramaticky správně. Proto ocením každý komentář či poznámku.
Nicméně doufám, že se uvidíme co nejdříve a děkuji, že čtete můj příběh. Ale taky vás tak trochu soudím za to, že tuto slátaninu čtete ಠ_ಠ. Ale vážně děkuji.
Bye for now =＾● ⋏ ●＾=
ČTEŠ
Assassin a Avengers
Fanfiction,,Fajn, takže se máme pořádně vyzbrojit a nedát na sobě nic znát, to přece nemůže být tak těžký." Pronesl a pousmál se. Taky jsem se pousmála. ,,Jistě a pokud to přežijeme, tak si zajdeme na zmrzku a projedeme se na jednorožcích." ,, Já bych teda ra...
