Taanir, Ztracené Příběhy Staré Republiky 1

Kapitola 1.

Toho osudného rána se dvanáctiletý Taanir cítil nějak divně. Byl trochu unavený, nervózní, jakoby mělo přijít něco nečekaného - i když dlouho očekávaného - , nějaká novinka či velká změna jeho dosavadního života. Až dodnes patřil Taanir mezi tlupu jiných Younglingů, spolu se svým o rok mladším kamarádem byli zařazeni do klanu Jestřapýra a tam žili a byli vychováváni rytíři a mistry Jedi, kam až jeho krátká paměť sahala.
Ztěžka se posadil na svou část postele, promnul si obličej svou pravou rukou a shlédl pod sebe, kde ještě spal Ashier, jeho nejlepší - a jediný - kamarád. V malinké duraocelové místnosti bylo nábytku poskrovnu - nemluvě o tom, že v tomto pokoji spali jen oni dva. V klanech Younglingů spávalo v jedné větší místnosti klidně i deset dětí, jeho s Ashierem přestěhovali, aby uvolnili místo těm mladším, vždyť oni už byli staří dost. Dostali společný menší pokoj. Naproti automaticky se otevírajícím dveřím bylo okno s typickým Coruscantským panoramatem - nekonečné kolony, speedery, hoowery, menší vesmírné lodě, veřejné transporty a podobná plavidla se tady vznášela ve dne v noci nad vysokými mrakodrapy, viditelnými z nejvyšších pater... Po pravé straně u dveří stála jejich palanda, naproti ní byla skříň s jejich věcmi, se vším, co kdy za svůj krátký život oba dohromady nastřádali. A protože to oba byli Jediové, moc toho nebylo - vždyť si oba dva vystačili s několika jediskými róbami, multifunkčním opaskem, zbytek se dal sehnat před misí...
...kdyby Taanir na mise létal. Jelikož Taanir patřil mezi Younglingy, ani jeho si žádný mistr ještě nezvolil za svého padawana, tudíž ani neměl pověstnou zbraň, která by se mu houpala za opaskem, světelný meč. Tahle zbraň Taanira vždycky tak nějak fascinovala, toužil po ní, ale jak mu radili mistři v Chrámu, musel udržet svá přání a tužby na uzdě. A on neměl žádný důvod, proč jim vzdorovat - učil se být jim věrný a poslouchat je na slovo celý svůj život, kam až jeho paměť sahala.
Jeho kamarád ještě spal, přesně jak očekával. On sám byl poslední dobou trochu nervózní a tak se budil dříve, přecejen, blížily se jeho třinácté narozeniny. A kdyby si do té doby Younglinga nikdo za svého učedníka nevybral, mělo to za následek jednosměrnou jízdenku do zemědělských družstev, či někam do podobných lokací. Nebyl by z něj Jedi, zklamal by.
Potichu sešplhal po úzkém ocelovém žebříku dolů, aby nevzbudil Ashiera a převlékl se ze svého nočního úboru do Jediské róby. Pak už mu nezbývalo než čekat, až se Ashier probudí. Mohl jít na snídani, chronometr na stěně u skříně ukazoval, že už by tam pravděpodobně něco k snědku našel - stejně jako postupně rostoucí zástup hladových Jediů, ale nechtěl jít bez svého kamaráda - vždyť i on na něj čekal. Proto se usadil na chladnou zem, skřížil nohy pod sebe a nenapadlo ho nic lepsího, než se trochu procvičit v Síle - zvedání světle šedých lůžkovin ho takhle zabavilo na dobrou půlhodinu, než se Ashier probral. Taanir, uchvácený soubojem peřiny proti polštáři, si toho v první chvíli ani nevšiml, o to pro něj bylo více překvapujícím, když jeho polštáři dorazily posily v podobě toho Ashierova, který až moc dobře vycítil, co Taanir provádí.
Souboj se přerušil, jak Taanir obrátil svou pozornost na svého kamaráda, a měkcí bojovníci dopadli jeden přes druhého na Younglingovu část postele.
„Jdeme?" Zeptal se Taanir, už celý nedočkavý. Místo Ashiera promluvil jeho žaludek, takže Ashier ani nic nemusel říkat, v rychlosti se převlékl, což mu trvalo podobnou dobu jako Taanirovi vše urovnat, a pak už s bojovým pokřikem, za který je první Jedi, co se jim dostal do cesty, okřikl, spolu zaútočili na Chrámovou kuchyň, aby si vydobyli ovesnou kaši s ovocem jako snídani.

***

Odpoledne téhož dne se Taanir zůčastnil společného výcviku. Dostali do rukou dřevěné klacíky, délkou a váhou podobné světelnému meči, přilby, které jim zastiňovali výhled, droidy pálíci proti nim střely a měli je odrážet. Naštěstí to nebyli droidi, jejichž zasáhnutí by vás zabilo, byly to malé koule, střílející oslabené paprsky, takže to Taanira v případě zásahu trochu štíplo, občas mu to udělalo modřinu či ho to lehce spálilo, přesto to ale nepatřilo mezi nejpříjemnější věci, které kdy zažil. Dnes ho ale žádný blasterový výboj nezasáhl, proto byl se sebou spokojený. Tedy až do chvíle, než za ním přiběhl jiný, mladší Youngling, že prý si ho volá Rada. Taanir netušil, jestli ho to má znepokojit či ne. Mohlo to znamenat, že si ho žádný mistr nevybral za svého padawana, že ho chtějí poslat do zemědělských sborů nebo Síla-ví-kam... starý už na to byl dost, to rozhodně. Jako další možnost se nabízelo to, že si ho nějaký Jedi vybral za svého učně - což mu připadalo jako velmi lákavá myšlenka, nebyl si ale jistý, jestli by se na něj usmálo štěstí tentokrát. A poslední možností bylo, že pro něj má Rada úplně jiný úkol, k čemuž se rozhodl chovat neutrální pocity. Na sucho polkl a vydal se chodbou, která ho dovedla k turbovýtahu do nejvyšší věže Chrámu, do míst, kde zasedávala Rada Jediů.