Taanir, Ztracené Příběhy Staré Republiky 1

Kapitola 2.

Dlouhou chodbou s vysokým stropem a holými, béžovými stěnami se ozývaly rychlé kroky, jak spolu dva chlapci běželi, aby se co nejrychleji dostali do jedné z tělocvičen, kam si mladšího z nich, třináctiletého Ashiera, zavolala jeho mistryně, Cereanka Ala-Ilm-Kaahr. Tak trochu se zmínila, aby Taanir přišel také a on tento rozkaz opravdu rád splnil. Taanir se svým mistrem nemluvil celé měsíce a i když ho běžně potkával třeba na obědech, takticky se držel dál. Řekl si - což mu jeho mistr také několikrát zdůraznil -, že nebude nejmoudřejší ho obtěžovat, že prý si ho zavolá sám, kdyby byl potřeba. Což už skoro dva měsíce nebyl.
Jak mu kdysi řekl, tak i jednal - necvičil ho a Taanir už se ani nepokoušel ho obtěžovat svými prosbami, jestli by mu mohl říct něco více o Soresu, jediném stylu boje se světelným mečem, o který Zabrak stál a který se mu i jednou snažil předat, než Taanir udělal chybu - v jednoduché sekvenci skončil s nohama roztaženějšíma, než byla šíře ramen - a z toho jeho mistr usoudil, že to opravdu nemá smysl, že je to ztracený případ, nemá cenu s ním marnit jeho čas. Nutno ještě zdělit, že čtrnáctiletý Taanir ještě ani neměl svůj světelný meč, zato o rok mladšímu Ashierovi se jeho zbraň už několik měsíců pohupovala za opaskem. Výsledek toho všeho byl že Taanir neměl jak se zlepšovat a žádnou jinou fromu boje než Shii-Cho, formu, kterou se učil už jako malý Youngling, neovládal. Silně zaostával za ostatními padawany svého věku a i když se snažil cvičit sám, neměl nikoho, kdo by ho kontroloval a opravoval jeho chyby, pokud náhodou necvičil v místnosti ještě jiný Jedi, který byl natolik ochotný a nenapravil ho. Možná že by mu někteří padawani záviděli jeho volnost, on sám v tom ale viděl omezení. Neměl jak zlepšovat své schopnosti, byl pořád stejně zaostalý.
Nakonec se se svým problémem svěřil Ashierovi, ten to zase nějak podstrčil své mistryni a výsledkem toho všeho bylo, že mu byla mistryně Ala-Ilm-Kaahr bližší než jeho vlastní mistr. Nicméně ona dávala přednost svému padawanovi, Taanir se jí ani nemohl divit když měla na starosti hlavně jeho a on se stal 'neočekávanou přítěží'. Nemohl s Ashierem trénovat vždy, jako omezující se ukázala i absence jeho světelného meče, ale to, že směl trénovat jednou denně pod něčím dohledem, mu stačilo. Zbytek svého volného času si stále dokola opakoval již naučené věci, aby se na své příští lekci mohl zdokonalovat v něčem jiném. Aby nezdržoval.
Taanir si nebyl jistý, jestli Cereanku napadlo jít si s mistrem Zeryytem promluvit o jeho situaci. Jestli za ním někdy byla, nic se pro něj nezměnilo.
Oba padawani teď smykem zastavili před dveřmi do tělocvičny. Podívali se na sebe, pak Ashier vztoupil před automaticky se otevírající duraocelové dveře, aby ho Taanir následoval. Vztoupili do relativně rozlehlé ale prázdné místnosti, teda až na jednu osobu, klečící zády ke dveřím.
„Minuta osm vteřin šedesát sedm setin." řekl melodický ženský hlas a postava se narovnala. Pak se Cereanka otočila směrem k nim a nadzvedla jedno obočí. Taanir sklopil hlavu - dovedl si představit že kdyby to byl jeho mistr, byl by už mrtvý, nebo by právě umíral.
„Omlouvám se, byla to moje chyba. Já jsem špatně odbočil..."
„A já jsem ho následoval. Omlouvám se," doplnil Taanira Ashier. Cereanka je přejela svým pohledem.
„Jedenáct let. Tak dlouho jsi v Chrámu, nemám pravdu?" Cereanka pomalu přišla k Ashierovi a celou dobu ho propichovala svým pohledem. Ashier mlčky pokýval hlavou a její pohled jí opětoval. Taanir to jen sledoval - od svého mistra nebyl zvyklý jak na výcvik, tak na jakoukoliv řeč, spojenou s čímkoliv jiným, než byly nějaké - ať už skryté či otevřené - nadávky, či prostě jen pokusy se ho zbavit. Postupem času se Taanir naučil nedotírat. Ale byl si jistý tím že by dal cokoliv za něco takového - za mistra, od kterého by dostával tresty ne na potkání, ale když si je zaslouží.
„Přesnost je u Jediho důležitá, často i zachraňuje životy, obvzláště ve válkách," obrátila svou pozornost zpět k oboum dvoum chlapcům. „A aby jste si to zapamatovali, jsem si jistá, že by vaší pomoc uvítali... třeba v kuchyni,"
„Ano, mistryně," zamumlali oba naráz.
Tím to zkončilo a Cereanka se k tomu už více nevracela. Taanir jí obdivoval - ne jen za to, ale také za její schopnosti se světelným mečem, také za její pevnou vůli a vůbec za snahu ho cvičit něčemu, čeho by bez ní nikdy nedosáhl. Byl jí vděčný. Místo toho jim zdělila, co po nich bude dnes chtít - měli bojovat proti ní, čistě jenom aby zjistila, jak na tom jsou a aby zjistila, v čem se potřebují zlepšit. Taanir se rozhodl přenechat první souboj svému nejlepšímu kamarádovi.
Nesourodá dvojice si ze všeho nejdříve přenastavila své světelné meče na výcvikové nastavení. To mělo za následek to, že kdyby jeden zasáhl druhého, místo useknuté končetiny - či něčeho horšího - měl zásah za následek popáleniny, modřiny... také nic příjemného, ale pořád lepší modřina na ruce, než ruka žadná. Následně si své rukojeti vyměnili, aby se oba dva ujistili, že je meč toho druhého nastaven na výcvikovou sílu, to byl obvyklý rituál, který dělali všichni bez výjimky před zahájením přátelského souboje.
Když dostal majitel zpět do ruky svůj světelný meč, mohl souboj začít. Taanirovi Ashierova mistryně do hlavy vštěpovala ještě jeden zvyk a to pozdrav před zahájením prvního souboje s novým nepřítelem - samozřejmě pouze při takových soubojích, jako byl ten dnešní. To vypadalo tak, že si oba dva soupeři se zažehlými zbraněmi pokývali meči před obličeji. Začali vždy u něj, pak ruku trochu oddálily a zase se k němu vrátili. Pak mohl souboj začít.
Taanir důkladně pozoroval oba soupeře. Hnědovlasá Cereanka, jejíž vlasy jí v culíku dopadaly až na lopatky, se svým vysokým čelem stále o několik centimetrů vyšší než jeho kamarád, si svého soupeře měřila svýma žlutýma očima, typickýma pro její rasu. Byla oblečená v dlouhých splývavých hnědých šatech, s opaskem zavěšeným v bocích, na který měla připevněné dva pruhy hnědé látky se složitými ornamenty, odkazující na její příslušnost k Řádu Jedi. Naproti ní stál Ashier se svými krátce zastřiženými blonďatými vlasy, až na pramen vlasů za pravým uchem, které měl spletené do padawanského copánku, sahající mu těsně pod rameno. Byl oproti své mistryni oblečen v klasické bílé Jediské róbě, hnědých kozačkách, které nebyly u jeho mistryně kvůli délce jejích šatů vidět, a s velmi podobným opaskem.
To vše Taanir vstřebal v jedné sekundě. V té druhé Ashier vyběhl vstříc své mistryni, aby jeho zelená čepel narazila do té její modré v dobře provedené sekvenci ve stylu Djem So. Jednalo se o agresivní styl, který spoléhal na hrubou sílu. Jeho mistryně také přešla do Djem So z jejího asi nejuniverzálnějšího stylu - Niman.
Zaútočil na její nohu, čemuž se hbitě vyhla, místo toho Ashierovi sekla po hlavě, což ho donutilo se stáhnout. Vyskočil, ve vzduchu se otočil o tři sta šedesát stupňů po směru hodinových ručiček, a zaútočil, trochu ze strany. Nicméně ani teď svou protivnici nepřekvapil a jeho útok byl zdařile odražen, aby ho Cereanka zahnala svým vlastním výpadem.
To se celé opakovalo dobrých deset minut. Dvě různé čepele na sebe v rychlém sletu narážely, s typickým hučením a praskáním od sebe odskakovali, jak se Ashier snažil marně zasáhnout svou mistryni a ta se mu spíše bránila, než aby sama útočila. I pro ní to byla jistá výzva, i když ne taková, jako pro Ashiera - její nejpoužívanější formou boje byla šestá forma, Niman a ona se snažila o Djem So a stále na tom byla lépe, než Ashier. Taanir se do pozorování souboje a hučení čepelí tak zaposlouchal, až se lekl, když mu zapípal komlink na jeho levém zápěstí. Pak se znovu lekl, když si uvědomil, kdo jediný by to mohl být, následovala radost - znamenalo to totiž, že ho jeho mistr potřebuje.
Zhluboka se nadechl a zmáčkl tlačítko, kterým aktivoval příjem. Z komunikátoru zazněl hlas, který Taanir už dlouhou dobu - dva měsíce - neslyšel.
„Taanire, nevím kde jsi a nechci to vědět. To co by jsi měl ty vědět je, že se za pět minut sejdeme v hlavním hangáru. Letíme na misi. Jediů tam bude dost takže ne aby jsi je všechny zdržoval a přišel pozdě." S tím jeho komunikátor utichl.
Ano, mistře, pomyslel si Taanir, ale nahlas neřekl vůbec nic. Jeho mistr by ho neslyšel - jen na něj vychrlil svůj vzkaz a nebylo potřeba znát Taanirovu odpověď či mu dát prostor pro jeho dotěrné otázky. Takhle ale Taanir nevědělo jejich nastávajícím úkolu vůbec nic.
Pohledem kontaktoval Cereanku - byla si vědomá toho, že mu zvonil komlink, jenom přikývla a dál se plně věnovala svému vlastnímu padawanovi. Proto se jí Taanir jenom uklonil na pozdrav a rychle vyšel ze dveří. Od hlavního hangáru byl hodně vzdálený. Ani během by se tam nedostal včas - ne během, který by nebyl zrychlený Sílou. A to bylo přesně to, co teď Taanir udělal.
Řítil se obrovskou rychlostí chodbami Chrámu, prázdnými i plnými, úzkými i širokými, snažil se ignorovat pohoršené pohledy a občas i nadávky Jediů, kolem kterých proběhl, aby nakonec zpomalil v poslední zatáčce před vchodem do hangáru a pokračoval svižnou chůzí. Byl tam právě včas, kolem jeho mistra se začala shromažďovat skupinka Jediů, tak se mezi ně připletl. O několik vteřin později již dorazila i poslední rytířka Jedi - malinká Chadra-Fanka, která Taanirovi trochu připomínala netopýra v Jediské róbě a jeho mistr začal s přibližování cíle jejich mise.
Taanir ani nemohl uvěřit tomu, že k tomu nakonec došlo. Že on letí na misi. I Ashier už měl zasebou mise - jednu, při které si letěl pro svůj krystal a druhou, kdy se svou mistryní doprovázel jednoho ze senátorů vyjednat do vedlejší znepřátelené soustavy příměří... což se mu povedlo jen v jistých ohledech. Konkurence mezi těmi světy byla velká, tím umocněnější, že se jednalo o soustavy na Vnějším okraji, které obě toužily po větší pozornosti věnované světy v Jádře. To dělalo o dvě mise více, než kolika se kdy zúčastnil Taanir. Ale trápila ho jedna věc... Ashier před svou misí se senátorem absolvoval cestu pro Kyber krystal na Ilum. Bez něj by žádný světelný meč nefungoval. Ale on tam ještě nebyl - nemluvě o tom, že žádný světelný meč, i třeba bez krystalu, nevlastnil. Z povahy mise ale usoudil, že bude potřeba.
Letěli dopadnout obchodníky s otroky, zakázaným zbožím... a byla to nemalá skupinka, která už jistou dobu ovládala Florn, zapadlejší planetu Vnějšího okraje, která však byla na obchodní trase směrem k Mon Calamari a obecně, přerušení obchodů by mohl být problém. Po domluvení dal Zabrak prostor na otázky, námitky a pak dal příkaz k nalodění se. Taanir využil příležitosti, nenápadně se dostal z davu nastupujících Jediů, aby celou skupinku odešel a dostal se ke kraji, kde stál jeho mistr a přihlížel. Zhluboka se nadechl, pokusil se potlačit veškerou nejistotu a promluvil.
„Mistře?" v duchu se pochválil, že se nezasekl, nazakoktal, nepřeskočil mu nervozitou hlas... ale ne moc. To aby se nepřechválil před Síla-ví-čím bude následovat poté, co si promluví se svým mistrem.
Zabrak se na něj otočil. Pak promluvil trochu jízlivým hlasem:
„Ale koho to tu nevidím. Můj padawan. Copak, je mise nad tvé síly? Chceš z ní odstoupit?"
„Ne, mistře, já -"
„Tak máš s něčím problém, nebo mě chceš jenom otravovat?" vyštěkl trochu netrpělivě Zabrak, ale pořád dost potichu na to, aby ho neslyšel poslední zbytek nenaloděných Jediů.
„Ano, já jsem -"
„Ty máš nějaký problém? Tak si ho vyřeš," odsekl mu Reedin.
„Nemám světelný meč. Jste si jistý, že mohu na misi i bez něj?"
„Když nemáš světelný meč, tak si nějaký sežeň. Dávám ti na to... deset vteřin. Pak odlétáme. S tebou i bez tebe. Nedovolím, aby jsi zdržoval naší misi." vyštěkl na něj Zabrak.
A Taanir si to uvědomil. Došlo mu, že když mu jeho mistr řekl 'jdi mi z cesty', myslel tím 'vypadni z mého života'. Když ho posílal do Korribanských hrobek, vpodstatě ho posílal do... do Huttího hnoje. Prostě ho opravdu nechtěl. Nevěřil v něj, nechtěl a ním mít nic společného. Byl jenom jeho přítěží, které se zbavoval jak jen to šlo. On sám tomu nechtěl po ty dva roky věřit, ale teď už musel vidět pravdu. A vynadal si, že jí neviděl ani před tím.
V žaludku se mu usadil prázdný pocit. Pokýval hlavou že rozumí a rychle odešel pryč. Ale bylo mu jasné že i kdyby za tak krátkou dobu sehnal kdekoliv nějaký světelný meč, jeho mistr ani jím vedená výprava by tam po jeho návratu už nestála. Za to mu to nestálo - ani on sám o to nestál. Neměl náladu na nic.
Pomalu procházel chodbami Chrámu a poprvé v životě ho vnímal jako suché, nepřátelské místo. Míjel desítky lhostejných tváří všech možných ras Jediů i různých údržbářů necitlivých k Síle, ti všichni na něho podle něj hleděli s odporem a snažili se mu vyhýbat širokým obloukem. Nikdo z nich o něj nejevil zájem. Byl jim k ničemu.
Jak tak pomalu procházel Chrámem, v hlavě mu výřilo stále více a více podobných myšlenek, až se proměnily v hučení, rozbolela ho z toho hlava. Z pocitu prázdna v břichu stala stejná, tupá bolest. Měl pocit, že se nedostane ani k sobě do pokoje, že kvůli sílící bolesti zkolabuje, někde tady se natáhne a už nevztane... a pochyboval, že by si toho někdo z nich všiml.
Nakonec to ale zvládl. Šťastně se doplahočil do svého pokoje, který už dlouho sdílel jen se svým kamarádem - ten byl ještě pořád na lekci se svou mistryní. Bylo zde prázdno. Klid. To přesně chtěl úplně nejvíc. Bylo mu hrozně špatně, jindy by si šel hned odpykat trest, které dostal od Ashierovy mistryně, teď neměl náladu ani na to.
Vyškrábal se k sobě na postel, lehl si na bok a zkroutil se, aby co nejvíce ulevil svému žaludku. V hlavě si pořád dokola přehrával situaci, kterou si prošel, jak byl vpodstatě vyhnán. Měl letět na svou první misi a měl opět smůlu. Do očí mu vhrkly slzy, které si ihned rozmazal po tvářích a zahnal je - to by se od čtrnáctiletého padawana neslušelo, přecejen, není emocí, pouze mír...
Uvažoval nad tím, jakou cenu má pro Jedie. Jestli je k něčemu, jestli má vůbec cenu s nima žít. Protože si připadal jen jako přítěž. Pak se snažil zahánět podobné myšlenky, chtěl se donutit k meditaci - což se nakonec nepřinutil. Chtěl si o tom s někým promluvit - ale jeho jediný kamarád tu pro něj nebyl, byl u své mistryně. A s ním hrozilo nebezpčí, že by to předal dál - jako se tomu ostatně již stalo. Tehdy to dopadlo pro něj dobře, ale bál se, že po tomhle by to začala Ashierova mistryně řešit, a z toho mohl vyplynout jen větší problém pro něj.
Nakonec přišel jen s jediným možným řešením - vybít si své zoufalství na něčem. Nechtěl, aby někdo jiný trpěl za věc, za kterou si mohl on sám, proto hodlal něco provést sobě. Pak už ho napadlo jen jediné.
S vypětím všech sil vztal, slezl z postele na zem, posadil se, sundal zi obě boty, vyhrnul si pravou nohavici jak jen to šlo, což bylo asi do čtvrtiny jeho stehna, pak popadl kapesní nožík z jedné z kapes na boku svého multifunkčního opasku, který tam nosil vždy, pro případ mise, na které by si musel poradit i bez světelného meče.
Zabodl si ho hluboko do stehna. Sykl, ale vzápětí sám sebe napomenul.
Zasloužíš si to.
Pomalu řez prodlužoval směrem ke koleni, u kterého svou ruku zastavil, pak kouskem látky, spíše obvazem, který rovněž nosil v kapse svého opasku, otřel nožík od krve a schoval ho zpátky. Poté se jen odevzdaně díval na proud teplé červené lepkavé krve, do stejného proužku látky zachytával tu, která stekla až moc nízko, takže by mohla smáčet podlahu. Vnímal, jak se mu pomalu dělá lépe - jak psychicky, tak fyzicky, břicho ho už tolik nebolelo... ale k bolesti hlavy se přidala ještě únava a její motání, což byl následek ztráty krve. Proto si Taanir rychle obvázal ránu, kterou sám sobě způsobil, trochu si jí zkrvaveným obvazem i utáhl, aby přestala dříve krvácet a on se tak vyhnul ztrátě vědomí... Potřeboval, aby se nejprve dostal do postele, usnout mohl tam. Kdyby se o tom Ashier dozvěděl, chtěl by to řešit, což by mělo za následek zhoršení celé jeho situace. Ale teď už znal způsob, jak si ulevit. Vyškrábal se na své patro postele, lehl si a ihned usnul.