Taanir, Ztracené Příběhy Staré Republiky 1

Kapitola 3.

Uplynulo již několik měsíců od doby, co Taanir dostal do rukou holocron mistra As-Shieliona, Jedie, který žil několik tisíc let před ním. Bylo až neuvěřitelné, že se jeho holocron dostal k němu a co více, Taanirovi osobně připadalo neuvěřitelné, že ho učil svým znalostem, pomalu ho informoval o jemu doposud skrytých znalostech ohledně Síly, probíral s ním bojové taktiky, objasňoval mu, co je zapotřebí znát a dodržovat, aby se z něj mohl stát Jedi. K téhle malé krychličce se úplně oddal, naučil se jejího strážce respektovat a střežil si jí jako oko v hlavě. Připadal si, jakoby alespoň vzdáleně začínal chápat sílu pouta mistra se svým padawanem, i když takové pouto nikdy nemohlo nastat, ne, dokud bude mít jeho mistr podobu miniaturní postavičky, stojící uprostřed paprsku vycházejícího z nitra holocronu.
Naučil se s bothanským Jediem, který mu trochu připomínal - hlavně svým obličejem - psovitou šelmu, s hnědou dlouhou srstí, u brady svázané dvěma provázky, aby se mu nepleta do obličeje v případě nějakého složitějšího pohybu, trávit celé hodiny denně. Jelikož bylo i jeho primárním stylem boje se světelným mečem Soresu, učil se od něj nové sekvence a výpady v tomto stylu, nechával Strážce, aby ho opravoval a ukazoval mu, jak jeho dosavadní znalosti v tomto boji zlepšit, dát jim více účinků. Mistr As-Shielion mu povídal o různých bitvách a misích, kterých se zůčastnil, když ještě žil a on hltal jeho vyprávění a pamatoval si jeho chyby i úspěchy, aby je mohl také někdy využít... Takhle měl naději, že se díky učení jednoho holocronu jednou dostatečně přiblíží titulu rytíř Jedi... A pak bude moct plnit povinosti Jediho, jezdit na mise a pomáhat slabším, bez ohledu na postoj jeho mistra vůči němu.
K Zabrakovi nic necítil, rozhodl se ho úplně odepsat. Neměl pro něj být ničím bližším, než osobou, kterou musel doprovázet na všelijakých oficiálních záležitostech po levém boku, protože se to od něj slušelo. Nikdo - až na dvě osoby, Ashiera a jeho mistryni - netušil, co se houpe na jeho boku v prostorném váčku, malá krychle, obsahující veškerá - či většinu - moudra, která byl schopen za svůj krátký život v Řádu Jedi pochytit. Tohle říkal sám sobě. Hluboko uvnitř ho však jeho situace trápila, byl sám, odkázán znalostem mistra Jedi, který žil před několika tisíci lety. Občas chodíval cvičit s Ashierem, ale když byl na misích tak to nebylo možné. Stále častěji se musel spokojit s bothanským mistrem Jedi.
I jeho mistr jezdil na mise - bez něj. Poté, co se vrátil z úspěšné mise na Florn byl Radou pověřen vést další, podobnou misi, tentokrát na zapadlou Rothanu, planetu, která ležela mimo nejdůležitější hyperprostorové a obchodní trasy, kam stejně byli vysláni jen proto, že se mohlo jednat o jakési symbolické výtěztví, ale protože utrpení nevinných obyvatel této planety pod nadvládou otrokářů vrtalo hlavou mnoha Jediů - a ne jednou to bylo Radě předkládáno jako vážný problém, který je třeba řešit, pokud chtějí Jediové dodržovat tradice a řídit se Kodexem -, takže to zároveň bylo i tak trochu zorganizováno, aby se předešlo sporům mezi Jedii samotnými. On se na místě ukázal opět jen proto, aby jeho mistr našel důvod, proč nemohl nechat svého formálního padawana jet s ním na misi, takže ho měl i oficiálně z krku.
Taanir se myšlenkama zatoulal k Radě, respektivě k jednomu z nedávných přírůstků, k mistryni Jedi, kterou si Rada před nedávnem zvolila, aby rozšířila jejich řady. Jednalo se o mistryni Ala-Ilm-Kaahr, Cereanku, která trénovala Ashiera - a to Taanirovi poskytlo jisté výhody. Mezitím, co byl jeho mistr na misi, domluvila se s jiným Jediem, jehož padawan si také letěl pro svůj první krystal, tak trochu ho k nim přidělila, až Taanirovi připadalo, že to prostě bude vždy jeho osud, být k někomu přes jeho vůli přidělen. I když ho mistryně Ala-Ilm-Kaahr ujišťovala, že je mistovi Aareevovi bylo úplně jedno, nebyl si jistý, zda to jenom před ní nehrál. Přecejen, ze svých zkušeností věděl své.
Ale i přes své pochyby byl této mistryni vděčný, opravdu hodně. A jak ho učil holocron, činy jsou cennější než slova, takže hleděl na to, aby Cereanka viděla pokroky, které díky ní udělal.
Padawan se pomalu probíral z meditace, promnul si oči, protáhl se a vztal. Tušil, že za chvíli už budou na místě, na Ilumu. As-Shielion žil v tak dávné době, že o jeskyních bohatých na krystaly Kyber na Ilumu nikdy neslyšel. On, stejně jako jeho vrstevníci, získávaly své krystali z jeskyních na Dantooinu. Taanir věděl, že Ilumské jeskyně byly objeveny jen několik let před tím, než se on sám narodil, Jediem jménem Jordi Linx. On sám nikdy žádného Linxe nepotkal, ale mezi Jedii se občas v souvislosti s tímto jménem říkalo, že dokud budou Linxové u Jediů tak jejich Řád přežije vše. Netušil, do jaké míry je toto tvrzení pravdivé, ale několikrát o nich zaslechl zmínky, o jejich činech a rozhodně by tento rod nepodceňoval.
Přemýšlel, že si vytáhne holocron a zjistí si něco více o světelných mečích, i když to s ním Strážce již do podrobných detailů probíral, když do jeho pokoje vtrhl Korsh, fialový Nautolian. Neobtěžoval se ani zaklepat, ale takhle už ho Taanir znal. Nevěděl, jak se chová Nautolian jindy, pro něj to byla malá přírodní katastrofa - překvapí, vše zničí a odejde stejně rychle, jako přišel.
Své osobní dojmy, názory, nápady, problémy a zkušenosti si pečlivě střežil a naučil se vše zazdívat sám v sobě, už o nich nemluvil ani s Ashierem a už vůbec ne s cizím Iktochianem a jeho Nautolianským padawanem.
„Co děláš?" zajímal se jedenáctiletý Korsh. Taanir mu kývl na pozdrav, neočekával odpověď, ale holocron ho učil, aby choval vůči veškerým Jediům, ať už malým Younglingům či členům Rady, stejnou úctu.
„Meditoval jsem," zamumlal mu Taanir v odpověď. Holocron ho učil být jasný, stručný a výstižný, aby předešel dezinformovanosti a tím i zamezil případným ztrátám na životech, hlavně ve válce.
„Vážně? A proč?" Taanir moc dobře tušil, proč se o tři roky mladší padawan ptá takhle. Těsně před tím, než vyrazil z Chrámu, dostal od mistryně Ala-Ilm-Kaahr potřebné součástky na stavbu svého světelného meče. Spolu s holocronem pak trávil mnoho hodin tím, že mu popisoval každou součástku, k čemu přesně je a kam jí má do svého meče dát. Nautolian mu takhle do jeho kajuty už jednou vtrhl, reflexivně schoval holocron, ale součástky před ním zůstaly rozložené. Pak mu nenápadně jednu sebral, ale tak, aby si toho všiml později a schoval jí u sebe do kajuty, do svého opasku, který ležel ve vysouvacím šuplíku jeho nočního stolku. Taanir to věděl přesně. Ale nechtěl mu dopřát tu radost, aby si pro ní došel. Korsh se ho snažil k něčemu vyprovokovat, on ale věděl, že mu to za to nestojí. Nechtěl mistrovi, který ho vzal sebou, překážet více, než bylo nutné.
„Abych si pročistil své myšlenky ještě před tím, než tam budeme. Také se meditacemi dá strávit spousta času, dobře se při nich přemýšlí..."
„Aha..." pronesl Nautolian a ačkoliv se snažil skrýt zklamání ve svém hlase, Taanir ho z něj cítil v Síle, i když ne moc.
„Proč jsi přišel?" zeptal se Taanir po chvíli ticha.
„Ehm... jen tak?" řekl jakobi nenuceně Korsh.
„Ty nemáš nic lepšího na práci? Nechce tě třeba tvůj mistr v pilotní kabině, aby tě učil, jak ovládat loď? Nebo aby s tebou mohl trénovat, když si letíme pro krystaly do našich světelných mečů?" zaútočil trochu Taanir. Nautolian se šťastně usmál.
„Ne. Konečně mám volno."
Taanir pokýval hlavou jakože rozumí. Nějak se mu nechtělo s Korshem bavit, přemýšlel, jak mu to dát najevo. Jediný způsob, který od svého mistra pochytil, byl poslat toho někoho například do Údolý temných pánů na Korriban. Nautolian však měl trochu jiné plány.
„Proč letíš s námi?" zeptal se ho.
V Taanirovi se opět probudily neveselé vzpomínky k životu.
Může něco tušit?
„Jdi mi z cesty..."
„Tak si ho vyřeš!"
Ne... teď ne...
„S tím pozdravuj leda tak na Korribanu!"
Zavrtěl hlavou, aby podobné myšlenky zahnal.
"Jak mu to jenom vysvětlit..." "Prostě řekni, že se na tebe vykašlal." "No ale co by si o mně myslel pak? A co kdyby došel k názoru, že se na něj jeho mistr také vykašle? Nebo co kdyby to použil proti mně? Nesmí vědět pravdu." "No tak použij tu svou úžasnou polopravdu. Stejně teď nic jiného neříkáš." "Hmm... jo, to bude nejlepší. Máš pravdu."
„Ze stejného důvodu co ty." "To nebyla polopravda." "No a? Alespoň jsem teď důvěryhodnější." "Jo ty? Ha, dovol, abych se zasmál. Ty a důvěryhodnější! A k čemu ti to jako bude?" "No nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit. Až jednou použiji polopravdu nebo lež, bude to vypadat více jako pravda než jako výmysl."
„A kde je tvůj mistr?" Taanira bodlo, když mu Korsh, i když nechtěně, pořád dokola připomínal to, jak se o něj jeho mistr nezajímal, nechával ho samotného svému osudu... Jak si připadal k ničemu, kdykoliv mu byl na blízku.
„Na misi..." zamumlal si pro sebe. Pak mnohem hlasitěji dodal: „Proč mě nenecháš samotného? K čemu ti to je se mě na něco takového ptát? Proč po mě chceš takovéhle informace?" Vpodstatě to na něj vyštěkl, až sebou Nautolian trochu cukl překvapením - až doteď znal Taanira jako tichou, nevýraznou osobnost, na které si lze vylévat zlost i dělat si z ní vtipy a nic neřekne. Tohle nečekal.
„Já- tak promiň, já - hele, bude mi to k ničemu a prostě mi připadá divný, když všude, kam se hnu, mě provází a opravuje můj mistr a ať se podívám kam se podívám, nikde toho tvého nevidím. Tak se ptám, ne?" Vyjekl Nautolian překvapeně na svou obranu. "Ha há, důvěryhodnost!" "Mlč." Pak nastalo ticho. Nemělo však trvat dlouho, opět ho přerušil Korsh.
„Ehm... nepůjdeme se podívat do pilotní kabiny? Jestli už náhodou nebudeme přistávat..." navrhl staršímu z chlapců trochu nesměle. Taanir opět mlčel, jenom přikývl - jako před tím. Jakoby se perfektně ovládal celou dobu.
A tak oba dva vyrazili, aby se úzkou chodbičkou protáhli až k automatickým dveřím vedoucím do pilotní kabiny, kde za ovládáním seděl Jedi Stohr Aareev, Taanir podle jeho mladého věku usuzoval, že na rytíře Jedi byl pasován před nedávnem, ne déle než před pěti lety. Červený Iktotchian byl zabraný do řízení, až se mohlo zdát, že si příchozí dvojice nevšiml, Taanir ale věděl, že je cítil v Síle - alespoň svého padawana ano. I přes to se mu ale uklonil na pozdrav, jak už to měl zvykem.
Podíval se z předního průzoru ven. Byli ještě v hyperprostoru, proto neviděl nic jiného, než bílomodrý tunel.
„Připoutejte se," řekl jim Iktotchianský Jedi, „Budeme vystupovat z hyperprostoru."
Taanir se posadil na křeslo, umístěné za kopilotem a tak Nautolianovi přenechal místo vedle jeho mistra. Ihned se připoutal, protože - jako už před tím zjistil -, při přechodu na rychlost světla či z ní to s lodí nehezky škube. Před tím ho nikdo nevaroval, takže spadl a praštil se do hlavy - ale tehdy byl ve své kajutě, nikdo o tom nevěděl. Iktotchian na ně nečekal, pohnul s páčkou na palubní desce dozadu a Taanir už jen s přimhouřenýma očima sledoval, jak se s oslnivým zábleskem vynořují z bílomodrého tunelu. Naskytl se mu pohled na bílou planetu, která tady zezhora vypadala trochu jako bílá koule, místy s bledě modrými pruhy - Taanir hádal, že se jedná o zamrzlé vodní plochy. Jak se dozvěděl, tahle planeta byla zasněžena všech 369 dní standardního roku - i když oběžná doba této planety kolem její hvězdy, Asar, bylo 301 standardních dnů. Tenhle jasný modrý trpaslík na Ilumu vycházel jen jednou za devatenáct dní. Kolem Ilumu Taanir viděl jeden z jeho dvou měsíců a zároveň se vyjma Ilumu, který byl pátý od hvězdy tohoto sektoru, díval na další tři planety, roztroušené všude možně v prostoru mezi hvězdou a Ilumem. Z toho Taanir usuzoval, že planeta nejblíže ke hvězdě, je zrovna schovaná za Asarem, proto jí nevidí. Nikdy před tím ale nic podobného neviděl, při cestě z Coruscantu byl u sebe v kajutě a skrz úzký průzor viděl pouze další plavidla či tmu, občas nějakou malou bílou zářící tečku, což byly hvězdy roztroušené všude v galaxii, tento výhled ho uchvátil.
Přinutil se od něj odtrhnout oči a pozoroval mistra Aareeva, jak se chystá loď navést na správné souřadnice a připravuje ji na přistání. On sám o pilotování lodi věděl jenom to, co ho mistr As-Shielin naučil, ale tyto znalosti byli několik tisíc let staré a technika se od té doby hodně vyvíjela a tehdejší moderní stroje byli dnes tak zastaralé, že bylo možné je najít jen v muzeu. Mnoho věcí již bylo zautomatizováno, lodě byly rychlejší, měly větší výdrž i co se štítů týče a palebná síla byla rovněž lepší. A tak, i když Taanir tak nějak tušil jak létat s loděmi, byl omezen na znalosti dávno mrtvého mistra Jedi.
Bedlivě pozoroval každý pohyb Jediho sedící v pilotním křesle a snažil si to zapamatovat. Jejich loď sebou cukla a pomalu vztoupila do armosféry planety, dýchatelné pro většinu ras, takže Taanir nemusel mít žádný dýchací přístroj. Problém by s danou armosférou měli třeba Kel Dorové, ale těm škodil kyslík, takže to rozhodně nebyla výjimka pouze této planety. Naopak plyn, který dýchala tato rasa, byl jedovatý pro ostatní.
Taanir vnímal ostrý vítr, narážející do duraocelového boku jejich plavidla a měké žuchnutí, když loď dosedla do sněhové pokrývky pokrývající z velké části celou tuhle planetu.
Iktotchian se na ně otočil. „Vezměte si věci, jdeme. A doufám, že jste si nezapoměli vaše zimní pláště, venku je chladno."
Oba dva padawani si došli do svých kajut, kde si rychle oblékli tlustá roucha a všichni tři se opět sešli před zavřeným vztupem do lodi. Taanir si sebou nic jiného nebral - věděl, že jeho úkolem je najít správný krystal, vzít ho a dostat se pryč dříve, než vchod do jeskyně opět zamrzne. Jak je možné, že v jednu chvíli bude možné vejít dovnitř a v jednu ne, to Taanir nevěděl a protože mu to bylo mistrem Aareevem předloženo jako fakt, neptal se, aby to Iktotchianský mistr náhodou nevzal jako zpochybňování.
Iktotchian otevřel dveře a vyšel do studeného podnebí Ilumu, těsně následovaný svým Nautolianským učedníkem, zabaleného do své tlusté róby, aby mu nebyla zima, s kapucí naraženou hluboko do čela. Taanir, zabalen podobně jako mladší padawan, průvod uzavíral. I když se připravoval na zimu, stejně ho chlad planety překvapil. Prodíral se hlubokým sněhem, který se mu lepil na boty a promáčel mu spodek jeho kápě, snažil se ignorovat chladný, ostrý vítr, který se mu zabodával do jeho nechráněné brady, až mu jí úplně znecitlivěl a nepříjmené světlo, které se od sněhu odráželo až ho z toho bolely oči. Na nebi neviděl jediný mrak a možná že i to trochu umocňovalo mráz kolem něj.
Po pěti minutách plahočení se v takových podmínkách se skupinka zastavila před vchodem do jeskyně, už úplně odkrytého. Nebyla tam žádná voda a tak Taanir netušil, jak by mohl zamrznout, lepší podle něj bylo nepokoušet své štěstí. Iktotchian se na padawany postávající vedle něj otočil.
„Víte, co máte dělat? Pro rychlou rekapitulaci, jdete dovnitř, najdete svůj krystal, vezmete si ho a půjdete pryč. To, že je to váš krystal poznáte jednoduše podle toho, že to prostě budete vědět. Nějaké dotazy?" Během jeho řeči mu studený vítr bral slova od úst, takže mu bylo špatně rozumět, Taanir zpoloviny spíše vytušil, než že by slyšel slova, která jim Jedi říkal.
„Ne, mistře," odpověděli mu oba padawani naráz, jakoby to měli sborově nacvičené, jenom v jiné emoci - Korsh byl natěšení a svou netrpělivost jen těžko skrýval, Taanir působil spíše dojmem, že je mu to jedno.
„Tak vyražte, ať jste zpět, než to zamrzne. Pamatujte, že to vy jste vedeni Sílou, vede váš osud a vaše kroky, takže si každý jděte svou vkastní cestou. Mohou být propojené, ale nemusí."
Oba dva padawani vešli do vchodu ledové jeskyně. Hned za ním následovalo rozcestí - zatím co Korsh se vydal bezhlavě rovně, Taanir spíše ucítil nutkání jít doleva. Ani nad tím neuvažoval a následoval své pocity.
Dostal se do ledového labyrintu chodeb a chodbiček, malých i velkých místností, s ledovými krápníky i bez nich, často měnil směr. Vnímal, že kolem něj je ukryto tisíce, možná i více krystalů, které čekají na to, až si je jejich majitel vyzvedne - stejně jako věděl, že on to není. Od úst mu stoupala pára, ve vzduchu se měnila na vodu a na malinkaté ledové krystalky, díky nepříjmě chladné teplotě v jeskyni.
Došel do úplně tmavé síně z ledu a kamenů, tak tmavé, že musel s jednou rukou napřaženou pred sebou, s pravou rukou na stěně vedle sebe opatrně projít skrz. Pak se něco stalo - cítil to. Polil ho chlad, mráz mu přeběhl po zádech - a nemělo to nic společného se studenými podmínkami ledové jeskyně Ilumu. Otřásl se zimou a vyšel z tmavé jeskynní místnosti do naopak tak přesvícené části, až se musel oslepený zastavit, zakrýt si dlaněma oči a chvíli rozmrkávat mžitky před očima. Cítil-
„Co tady děláš?" otázal se hlas. Taanir si opatrně odkryl oči, teď už byl připravenější, a zamrkal na postavu zahalenou v podobné kápi, jakou měl on sám. Ten hlas mu byl povědomý, to držení těla a nadouvající se kápě nad čelem postavy, jakoby tam pod ní schovával růžky... Pak si postava sundala kapuci a Taanir ji okamžitě poznal - jeho tušení bylo pravdivé.
„Já- já jsem sem byl poslán." vypadlo z něj. „Mistře." dodal honem.
„Tak ty si jdeš pro tohle, jo?" odvětil mu chraplavě Zabrak a trochu odstoupil, aby Taanir dobře viděl krystal, ležící na velkém kameni za ním. Taanir věděl, že přesně tenhle Kyber krystal a žádný jiný v této jeskyni či v celé galaxii, je jeho. Věděl to už jenom proto, že před ním potkal svého mistra. Ale jak mohl on vědět, že to je jeho krystal? A co mu chtěl udělat? Pak mu Zabrak s úšklebkem výhled na jeho krystal opět zastoupil. „A proč bys ho jako měl získat? Ani jsem ti nedovolil sem letět."
„Poslala mě sem Rada," řekl mu Taanir místo odpovědi a snažil se, aby se mu netřásl hlas. Co tady dělá? Nebyl náhodou na misi? Nebo co když se s Radou spolčil, chce se mě takhle zbavit? Chce to zahrát, jakože to nebyla jeho chyba? Ano, řekl Radě, aby mne sem poslala, on mě tady zabije a pak uteče stejnou cestou, jako se sem dostal. Pak řekne mistru Aareevovi, aby na mne nečekali, že je zbytečné se mnou marnit čas... Proč jinak by zde byl? Co když je tohle ta jeho mise? „Abych se mohl zúčastnit další mise po vašem boku."
„Tak Rada, říkáš... kolikrát jsem ti říkal, že mne nezajímá, co tobě nebo mně Rada řekla? Jenom s náma manipulují, jak se jim zrovna chce. Nikdy ti neřeknou pravdu," během svého proslovu jeho mistr klesal na síle svého hlasu, až úplně si poslední slova spíše zamumlal sám pro sebe. Díky tomu, že jeskyně byla až na ně a několik ledových kamenů - s Taanirovým krystalem - prázdná, Taanir slyšel každé jeho tiše pronesené slovo, jakoby mu ho říkal přímo do obličeje. Pak opět zvýšil svůj hlas, jakoby mezitím nic neříkal a pokračoval ve svém monologu: „Tak když už to nějakého Jediho, který letěl s tebou, stálo ten jeho čas a aby to palivo nepřišlo v niveč, dám ti šanci. Jenom mi řekni, proč by si ten krystal měl dostat. Proč si ho někdo jako ty zaslouží?"
Taaanir polkl. Co chce slyšet? Chránit mír v galaxii? Ne to je blbost. I když zase...?
„Mistře, řekněte mi prosím spíše Vy, proč bych ho neměl dostat? Kdy mne budete považovat za dost připraveného?" řekl. "Trochu troufalé, nemyslíš?" "Pokud nemáš dobrý nápad jak to vyřešit, tak mlč." "Já bych si vzal jeho meč , zabil bych ho a pak bych si ten krystal vzal." "Řekl jsem dobrý nápad!" "Aha... jo tak to nevím. Už budu držet-"
„Já jsem se ptal první," ozval se Zabrak, už poměrně nahlas. „Ale abych ti ukázal jak se chovat, odpovím ti. Nezvykej si. Co by jsi s tím mečem dělal? Jednoduše, oficiálně by jsi pomáhal slabším, bezbranným, kteří jsou v právu - v okamžicích, kdy jiné vyjednávání selže. Jenže ve skutečnosti by jsi mě plánoval zabít, a jakmile by jsi se mnou byl na misi, neváhal by jsi. Nevím proč, nezajímá mě to, ale prostě mi to provedeš."
„Vždyť jste můj mistr, proč bych vás zabíjel?"
„Jsi můj padawan, proto." Taanir věděl, kam s tím naráží. Poučil se ze smrti svého mistra, ale ne tak, jak se poučit měl - lekci pochopil nesprávně. Teď každého svého padawana vnímal jako hrozbu, někoho, kdo se ho pokusí zabít. Bylo teď na něm, aby ho přesvědčil o opaku.
„Ale ne všichni padawani se snaží své mistry zabít. To dělají Sithové, ne Jediové," vzpomněl si na větu, kterou mu říkal jeho holocronový mistr. „Vždyť i Vy sám jste byl padawan a snažil jste se svého mistra zabít?" Zabrak se na něj podíval nedůvěřivým pohledem, ale už nemohl couvnout. Pokračoval trochu tižším hlasem. „Co se stalo, stalo se. Nemůžete změnit minulost. Ale není smrt, je jen Síla." Zabrak trochu přimhouřil oči a zamračil se, jakoby se mu jeho slova nelíbila. „Mistře, prozkoumejte své pocity. Jak si myslíte, že by to někdo jako já dokázal? Jak sám říkáte - na to jsem až moc neschopný..."
„Ale existuje mnoho způsobů, kterýmy by si to mohl udělat," bránil se už trochu chaběji mistr Zeryyt. Taanir se mu podíval do očí.
„Jenže já nemám žádného mistra, který by mi o nich řekl." Byla to - alespoň z části - pravda. Možná, že by mu holocron něco takového řekl, jenže o tom už Zabracký mistr stojící před ním nemusel vědět. Pak Zabrak přikývl a mlčky poodstoupil kousek doleva. Taanir se na něj trochu vyjeveně podíval, než pochopil, že to byla tichá výzva, pokyn k tomu, aby si svůj Kyber krystal vzal.
"Co když je to past?" "No jasně, že je to past! Však uvidíš, hned, jakmile projdeš kolem, uslyšíš klap-vzuuum a bude po tobě. Měl jsi mě poslechnout." "Tak příště..." "Příště? Když tady teď zkapeš tak už žádné příště nebude." "Ty si myslíš, že v takovýhle podmínkách zkapu? Na to je trochu moc zima." "... ten meč by tě rozehřál."
Nakonec Taanir sebral všechnu svou odvahu a protáhl se kolem svého mistra, který důkladně sledoval každý jeho pochyb, což v Taanirovi vyvolávalo pocit nervozity. Pomalu došel po zledovatělé podlaze až ke kusu ledu, na kterém ležel malý krystal. Taanir se na něj ani moc nedíval, celý nervózní ze Zabrakova neustálého sledování a z jeho ruky pomalu sjíždějící k jeho boku, kde se mu za opaskem houpal jeho světelný meč, a honem rychle ho vzal a schoval do kapsičky svého opasku, aby se mohl co nejrychleji dostat ze Zabrakovi blízkosti. Uvědomil si, že spíše než radost či pocit ochrany v něm jeho mistr vyvolává pocit tísně, osamění a obecně pravý opak toho, než co cítil z Ashiera v přítomnosti jeho mistryně...
Zatímco ho Zabrak neustále propichoval svým pohledem, protáhl se opět kolem něj, ale i tentokrát bez jakéhokoliv pokusu o jeho zabití.
Co má v plánu?
Nakonec došel k místu, kde stál i před tím. Když se otočil, aby se podíval, co dělá jeho mistr, nikdo tam nestál. Postava zmizela, jakoby tam nikdy nestála a neexistovala. Rychle si sáhl do kapsičky, aby se ujistil, že i jeho krystal nezmizel, že tam pořád je... Byl tam.
Tak abychom zmizeli, ne? Ještě chvíli a zmrznul by mi i mozek, pomyslel si Taanir a rychle se vydal tmavou komorou pryč stejnou cestou, jakou se sem dostal.

****

„Stavba světelného meče je nesmírně složitá záležitost. Součástky nejsou levné, rozhodně ne ty ze vzácných materiálů, ale výsledek stojí za to. Nezapomeň, každá součástka má své přesné umístění a když bude klidně i jenom o několik setin milimetru posunutá, špatně daná, může tě výsledek ohrozit na životě, stejně jako všechny v tvém okolí. Naštěstí nám Síla ukazuje cestu. Naslouchej jí..."
Taanirovi slova mistra As-Shielina zněla hlavou během cesty na Coruscant, pořád dokola. Pomáhala mu se soustředit na práci před ním. Teď už měl konečně všechny součástky, už mu jenom zbývalo je dát všechny správně dohromady. Naštěstí měl času dost.
Pomalu a pečlivě skládal jednotlivé součástky dohromady. Dalo se to dělat i s pomocí Síly, on sám si ale řekl - což bylo i trochu ovlivněno moudrem několik tisíc let starého mistra - že to takhle bude přesnější. Nad svou prácí trávil už několik hodin, ale už se blížil ke konci.
Nejprve musel ještě trochu dobrousit svůj krystal. Byly to jen neznatelné detaily, ale na drobné nerovnosti byl upozorněn holocronem a rozhodl se jeho rady nebrat na lehkou váhu. Síla mu jakoby načrtla přesné linie a on je obtahoval. Pak teprve mohl skládat jednotlivé dílky dohromady.
Teď již měl všechny součástky správně dané a rozhodl se použít Sílu na jejich zkompletizování. Nechal krystal zaplout na jeho místo v jádře celé složité konstrukce, pak jedním povelem v Síle celý předmět složil. Oči otevřel až v okamžiku, kdy ucítil měkké žuchnutí, jak jeho rukojeť dopadla na lůžko v jeho stísněné kajutě, kde po celou dobu klečel. Pak do ruky vzal svou novou zbraň.
Byl to hladký kovový váleček, trustý tak, že ho dokázal obtočit prsty obou rukou a palec se mu s ukazovákem jenom lehce dotýkal. Byl dlouhý asi dvacet pět centimetrů a byl celý hladký. Věděl, že někteří Jediove si na ně dávali i síťky či byly součástí jejich rukojetí všelijaké černé - či jinak barevné - výstupky, výdutě, ozdoby... prostě to, co komu vyhovovalo. Jemu vyhovoval chladný hladký kov, bez ničeho. Jediným výstupkem byl jednoduchý knoflík, kterým se zapnula čepel, když se zmáčkl a držel. Také tam bylo ovládání energie a ústí jeho meče se dělilo na trochu vystupující poloviny. Byl v pokušení svůj meč zapnout, aby viděl, jakou barvu bude mít čepel, rozhodl se ale počkat na Ashiera.
Ucítil zachvění, jak loď vystoupila z hyperprostoru a pak už jenom mohl pozorovat hvězdy z úzkého průzoru své kajuty, jak mizí vlivem světelného smogu Coruscantu.
Poprvé si pověsil svůj světelný meč za malý, nenápadný úchyt k tomu určený na svém opasku, strčil si holocron do obalu a rovněž na své místo na jeho opasku a pak už se jenom vydal ke dveřím. Za několik minut, možná hodinu, budou v Chrámu.

****

O čtyři hodiny později Taanir ležel ve své posteli, díval se do stropu a v duchu dumal nad tím, co si v posledních dnech zažil, když do pokoje vešel Ashier. Bylo na něm vidět, že ho jeho mistryně podrobila takovému cvičení, až byl Taanir pomalu rád, že byl pryč. Tuhle myšlenku si ale nechal pro sebe a rychle se posadil.
„Ahoj," pozdravil ho jeho kamarád, trochu zadýchaně. „Ty už jsi zpátky?"
„Jo," odpověděl mu Taanir a na pozdrav zareagoval zdvořilým pokývnutím. Ashier se na něj trochu unaveně usmál.
„Tak co, máš ho?" Taanir tušil, o čem mluví. Znal ho dlouho a dobře, takže se nemusel dovyptávat.
„Ano," usmál se vítězoslavně a rychle ke svému kamarádovi, který se zatím s rukama založenýma na hrudi opřel o stěnu, slezl. Ze svého opasku sundal svůj nový meč a posal mu ho. Jeho kamarád pokýval hlavou.
„Dobrý... jakou má barvu čepel?" zeptal se, zatímco si hladký kovový váleček otáčel v rukou.
„Nevím... nevím ani, jestli to bude fungovat. Tak se podíváme?" navrhl nadšeně Taanir - cítil se nadšeně, jako už dlouho ne. Když nad tím tak přemýšlel, téměř mu ten pocit připadal cizí. Ashier jenom přikývl a podal mu do rukou zpět jeho světelný meč. Ten se postavil vedle něj, namířil ho pryč od nich obou a jakéhokoliv nábytku, směrem doprostřed místnosti a stiskl aktivační tlačítko.
S klap-vzum vyjela stříbrná čepel, tolik typická pro tuhle zbraň. Taanir na ní dlouho zíral, byl z ní úplně omámený. Dlouho na tento okamžik čekal, opravdu hodně dlouho, ale stálo mu to za to. Několikrát si s ním zkusmo zašvihal, samozřejmě opatrně, aby nic neponičil, ani neohrozil Ashiera. Užíval si, jak byl každý pohyb této zbraně doprovázen typickým bzučením. Už pomalu ani nevěřil, že by se něco takového mohlo stát. Ze stavu naprostého uchvácení ho vytrhlo až druhé klap-vzuum, tentokrát Ashierova světelného meče, a k jeho šedé se přidala zářivě zelená barva jeho čepele. Podíval se na svého kamaráda - usmíval se a on sám se úsměvu bránil jen těžko.
„Musíme si spolu někdy jen tak cvičně zabojovat," řekl Ashier potichu, což bylo následované Taanirovým přitakáním. „Ale ještě před tím bych se šel najíst," dodal rychle.
„Souhlasím," řekl Taanir, vypnul svůj světelný meč, schoval ho na místo po jeho levém boku na opasku, a vyšel za Ashierem pryč, směrem do jídelny.