Od onoho dne uběhlo několik let.
Smutek a bolest v srdci z pádu šampiona nikdy nezmizel. Možná, že nám dal všem jednu velkou lekci. Vidět tam jeho unavené tělo ležet bez jediné známky odhodlání; slyšet z úst samotného žokeje, co v ty chvíle prožíval.
„Byl to zázrak. Neměl správnou rychlost ani dost síly, aby to zvládl. Cítil jsem, jak do toho dal úplně všechno; vzal svoje srdce a hodil ho za překážku. Tak moc chtěl běžet dál."
Minuty, co jsem strávila v obklopení zelených plachet, byly to nejhorší, co jsem kdy zažila. Bylo to úplně poprvé, kdy se Amury netvářil bezcitně a nejspíš úplně naposledy, kdy se rozhodl bojovat o koňský život.
Cloudyho nozdry se každou chvíli rozšiřovaly, ale jeho oči byly prázdné.
Pamatuji si, když někdo prohodil slovo „uspání" a mně jako by někdo zarazil nůž do srdce. Bylo to prý normální; humánní pro zvíře. Nechtěli, aby trpěl? Za celý život neviděl rozlehlé pastviny, neznal pocit závodění s ostatními koňmi bez žokeje na svých zádech; byl zvyklý na rány bičem.
Zasloužil si víc. Dlužili jsme mu toho tolik.
A neuvědomovala jsem si to jen já.
Nevěřila jsem vlastním uším, když Amury přemlouval majitelé, aby dali valachovi šanci na život. Všichni věděli, že by se na dostihový oblouk nikdy znova nevrátil.
Najednou se jejich srdce ale objevilo na správném místě a rozhodli se zajistit tmavému hnědákovi předčasný důchod, kterého byl šampion hoden.
***
„Cloudy!" zavolala jsem na hnědáka pasoucího se na druhém konci výběhu a následně hvízdla. Typicky se na mě otočilo pět jiných hlav, ale ta šestá, které bylo zavolání určeno, dál prohledávalo vysokou, nově narostlou trávu. Založila jsem si ruce v bok a pobaveně zakroutila hlavou.
Vypnula jsem elektřinu v ohradníku, rychle ho podlezla a rozešla se směrem k plnokrevníkům a jednomu shetlandskému poníkovi. Na trávě ležela stále ranní rosa a já cítila její kapky zmocňující se mých tenisek.
Já se ale cítila šťastná. Vytočená, že ten kůň nedokázal přijít sám a neušetřit mi tak pár ponožek, ale šťastná.
Podíval se na mě až když jsem byla pár metrů před ním. Zastříhal ušima na pytlík mrkve v mých pažích a spokojeně se rozklusal.
„Ty jsi strašný pako, víš to?" zasmála jsem se a s hřejivým pocitem v srdci zabořila prsty do jeho hlínou zacuchané hřívy.
