Generace nikoho

III. Maska jako okno do duše

Služebná s černou páskou donesla jídlo. Jako dezert doprostřed stolu položila malý dort na zlatém podnose. Dorty byly v této době obzvlášť drahé a hlavně velmi vzácné. Většina surovin na jejich výrobu už ani neexistovala. Joseph si dorty prohlížel často v knihách receptů, ale tenhle se jim ani zdaleka nepodobal.

Nikdo z dospělých služebné nepoděkoval, Joseph chtěl, ale cítil nápor pohledů jeho rodičů. Pomyslel si, jak si jen hrají na to, že jsou něco víc. Přitom lidé jsou pořád lidé. Rodiče poslali služebnou pryč a zažádali, aby zapečetila přetlakovou komoru jídelny a oni si tak mohli sundat masky.

Joseph věděl, že masky se sundávají pouze v takto výjimečných situacích. Narozeniny byly lidskou výsadou, v tomto novém světě, jen jednou za život. Dokonce se přistihl, že se snažil si vybavit tváře jeho rodičů. Ale vskutku marně. Byl už více zvyklý na jejich masky, ta otcova ho ale v dětských letech děsila. Jeho otec byl zvláštní člověk, stejně tak i jeho maska, která ho naprosto vystihovala. Byla potřena tmavě vínovou barvou, v oblasti úst ji zdobil velký rozzubený úšklebek. Joseph si nebyl schopný vysvětlit, proč by si někdo nechal takovou masku vyrobit. Zato jeho matky byla přívětivější. Její povrch byl z imitace bílé kůže, pomalovaná na způsob líčení gejši. Prý to byla mladická nerozvážnost. Ale svým způsobem se masky jeho rodičů k jejich osobám hodily.

Všímal si toho u hodně lidí. Masky v těchto případech nebyly jen masky, ale převážně módní doplněk. Lidé (ti s bílými páskami, samozřejmě) soupeřili v tom, čí maska bude vypadat honosněji. Každý dospělý mohl mít ale pouze jednu. Byl na to dokonce zákon.

Teta Polly byla vždy hodně upovídaná a jinak tomu nebylo ani dnes. Když se ozval zvuk komory, že vzduch by měl být naprosto čistý, byla právě ona první, kdo začal sundávat svou masku a hned spustila.

,,Jak bylo dnes ve škole? Co ceremoniál? Vše nám pověz!" ostatní u stolu pokývali hlavou, zatímco se pustili do jídla.

Joseph se chystal odpovědět, chtěl říct jak hrozný zážitek se mu dnes stal. Ale jednoduše nemohl, věděl, že u tohoto stolu by ho nikdo nepochopil. Zmohl se na pár slov, ale do těch mu opět skočila jeho teta.

,,A co maska? Máš už vše pořádně promyšlené?" pohledy všech se po této otázce zaměřily přímo na chlapce.

To už nemohl jen tak zamluvit, řekl, že vymyšleno má. I když neměl.

Teta se začala vyptávat dále, chtěla vědět podrobnosti, ale Joseph opáčil pouze, že to bude překvapení. Jeho rodina byla zvyklá na to, že je uzavřený sám do sebe.

Takových otázek následovalo spousty, až se jimi teta Polly probojovala do konce večera. Jídlo bylo snězené a budoucí narozeniny Josepha oslavené.

Strýc Matheusz, který většinu večer mlčel, pronesl pár slov k oslavenci. Ale vše to bylo ploché a neopravdové, Joseph věděl, že je to jen jakási hraná upřímnost. Dokonce si strýc hned po jídle vzal svou masku. Když už byl se svou ženou na odchodu, odložil vedle Josepha velkou obálku. Chlapcova matka se zaradovala.

,,To je tvůj formulář na objednávku!" vyjekla šťastně. Jeho matka milovala desingování masek. Kdyby mohla, tak chlapci vyplní formulář na masku sama.

Joseph vzal obálku, nasadil svou dětskou masku, rozloučil se jak s rodiči, tak s návštěvou a odešel do svého pokoje.

Netěšil se až tento den nastane.