Generace nikoho

IV. Přečetl jsi tu báseň celou?

Leon zvedl chlapce ze země a vyvedl ho ze stanu. Bylo to jako ovládat hadravou panenku, Joseph neklad žádný odpor. Jeho končetiny mu jen tak volně visely podél těla.

,,Vím, je toho hodně, co musíš pochopit," řekl hlubokým hlasem velitelův pobočník Leon. ,,Ale brzo už to všechno začne a ty se musíš sakra vzchopit, aby z tebe něco bylo."

Joseph ani neposlouchal. Pořád myslel na Isaaca a jeho otce a na to, jak tragický osud je oba neprávem postihl.

,,Zítra přijdeš na první cvičení, je ti to jasný? Představíme tě zbytku týmu. Můžeš si vzít s sebou někoho, kdo ti bude dělat oporu. Někoho, koho znáš a kdo zná tebe," pokračoval s nelítostnými pokyny Leon. ,,Musíš být příkladem pro všechny. Ty jsi podle všeho byl ten nejodvážnější, takže v tom musíš pokračovat. V týhle generaci nikoho jsi byl jedinej, kdo se tomu postavil na plnou hubu. A zaplatil jsi nemalou cenu."

Na chlapce tato slova působila jako ledová sprcha, otevření očí a navrácení zpět do reality zároveň. ,,Nevěděl jsem, co tím způsobím," zašeptal. Hned jak to dořekl doufal, že to Leon neslyšel. ,,Moje mladé já netušilo, co mi tahle čirá maska přinese," řekl hlasitěji, protože si uvědomil, že už stejně nebylo co ztratit.

,,Je jedno, že jsi netušil. Je jedno, že bys to možná znovu neudělal, kdybys věděl, co všechno se stane. Všechno to je úplně jedno!" odpověděl Leon a chytl chlapce za ramena. Tváří v tvář se na něho podíval. ,,Udělal jsi to a už to nezměníš. Teď z toho musíš vytřískat všechno. Doslova všechno. Máš šanci udělat svět lepším, když budeš v téhle improvizaci pokračovat," hučel do Josepha. ,,Nikdo neví, co nám další den přinese a u tebe to platí dvojnásob. Dělej něco pro to, aby jsi toho dne nelitoval," dokončil svou řeč ve chvíli, kdy Josepha dovedl k jeho stanu. ,,Zítra ráno přijdeš na cvičení, jasný?" připomněl ještě jednou a zmizel.

Joseph došel ke své palandě a lezl schod po schodu na horní postel. Chtěl si lehnout, ale pod peřinou ucítil cosi tvrdého. ,,Co to je?!" špitnul si naštvaně. Strčil ruku pod deku a vytáhl to. Byla to kniha, kniha poezie.

Nadšeně si ji prohlížel, vypadala dost staře. I když to byla kniha, jakou ještě nikdy neviděl, tak mu vracela nostalgické vzpomínky. Takové knihy měl nejraději, staré a s velkým příběhem za sebou. Měl v oblibě je číst v době, kdy vše bylo jednoduché a neměl ještě žádné starosti. Otevřel ji a byla založená na jedné určitě straně straně. Začal si číst vyznačenou báseň, jmenovala se Maska.

Urážko umění! Ó, jaká noční můra!
Ta žena božských vnad, slast přislibující,
má na svých ramenou dvě různé hlavy, stvůra!

Ba ne! Ten obličej se šklebem na líci,
toť maska, ozdoba svým vzhledem klamající,
hleď zde tu trpící, tu s tváří horoucí,
tu hlavu skutečnou, tu hlavu s pravou lící,
odvracej se s odporem od lhoucí.

V tom ho od čtení cosi vyrušilo. Zaslechl podivné zvuky kroků, i když si byl jistý tím, že je stan prázdný. Naklonil se z palandy a náhle to uviděl. Dívku s kudrnatými zrzavými vlasy, která stála pár metrů od jeho postele. Hlavou mu prolétlo několik myšlenek, ale on naprosto bez rozmyslu vychrlil první pitomost, co ho napadla. ,,To ty jsi mi dala tu knihu?"

Usmála se, nejspíše to nebyla reakce jakou by čekala. ,,Pamatuješ si na mě? Zachránil jsi mi život," usmála se směrem k chlapci. ,,A ano, ta kniha je ode mě. Vím, že pro tebe literatura něco znamená a chtěla jsem se ti odvděčit aspoň tím málem. Přečetl jsi tu báseň celou?"

Joseph byl naprosto oněmělý a dokonce si uvědomil svoji první větu. Rozhodně tím na dívku nemohl udělat dojem. Okamžitě slezl z palandy, aby mohl být Amalii blíže. ,,Samozřejmě, že si na tebe vzpomínám. Byla jsi moc odvážná v den ceremoniálu. Vlastně jsi mě ispirovala k tomuhle," ukázal na svůj obličej a masku na něm. V její přítomnosti trochu znervózněl. ,,Nestihl jsem to, vydrž. Hned to dočtu," sáhl po knize zpět na palandu. Hlavou se mu motaly jiné myšlenky a na čtení se mu těžko soustředilo, ale nakonec tu báseň dočetl.

Pláče, že žila tu, že žije, zběsilá!
Co zvlášť však trápil ji v tom jejím velkém žale,
co ji tak roztřásá, je trpké vědomí,
že musí, bohužel, žít na tom světě dále,
dnes, zítra, pozítří a vždycky - jako my!

Zvedl hlavu od knihy. ,,Je to dlouho, co jsem naposledy četl něco tak poutavého," pokusil se ze sebe něco rychle dostat, jen aby přerušil panující ticho. ,,V Uteně na to nebyl čas a tady..." zamyslel se. ,,Tady jsem moc knih neviděl."

,,Máš pravdu, je to poutavé," řekla klidně dívka. ,,Tahle kniha byla moje vlastní. Jedna z mála věcí, co jsem si zabalila, než jsem utekla z Polska."

,,Utekla jsi? To je odvážné," podotkl Joseph. Nespustil z Amalie oči. Prohlížel si jizvy na jejím krku. Určitě to bylo způsobeno Ricovým útokem.

Dívku to vyvedlo z míry. ,,Myslíš? Já zas myslím, že to všechno, co jsi udělal ty, bylo odvážné. Už od doby, kdy jsi se za mě postavil. A mimochodem... je divné říct, že mě výběr tvé masky nepřekvapil? Dřív jsem tě měla za dalšího bohatého chudáka, ale pak jsem to poznala. Jsi jiný, jsi šlechetný a obětavý. To je u bílé pásky zajímavá kombinace."

,,Vyplynulo to tak nějak samo. Navíc už bílá páska nejsem, chvíli jsem si užíval život z pohledu černé pásky a ted'..." chytl se za pravou paži v místě, kde by normálně byla páska. ,,A není na tom nic obdivuhodného. Napáchalo to spoustu škod a umřelo dost lidí. A to jen proto, že jsem chtěl být průkopník," odsekl nepříjemně.

Dívka pochopila proč to Josepha tak naštvalo. ,,Ale inspirovalo to další. A pořád inspiruje. Lidé o tobě mluví, dodáváš všem odvahu, když vidí, jakou cestu jsi ušel."

Zamyslel se. Možná to byla pravda a tak moc tomu chtěl věřit. Jeho mrzutost se pomalu vytratila. ,,Vědí v Polsku, co se se mnou stalo? Proč mě deportovali, jakou mám masku a tak?"

,,Nevědí, já na to taky přišla až tady, v odboji. Tady se totiž takové věci, naštěstí, šíří rychle," usmála se na chlapce, ale úsměv se jí z tváře brzy vytratil. ,,Ve Varšavě jsi podle všech zmizel a dokonce to potvrdili i tví rodiče. Doufala jsem, že to tak není." řekla tiše. Tušila, že ta krutá realita bude Josepha bolet. ,,Nikdo z civilistů o tvé masce zatím neví, ale to napravíme. Ukážeme tě světu!"

,,Ukážu se klidně i Matheuszovi, když to bude třeba. Aby na mě náhodou nezapomněl," pronesl odhodlaně chlapec a začal se smát. Po chvíli se usmála i dívka.

,,Už budu muset jít. Mám službu," řekla Amalie. ,,Možná se brzy zase uvidíme! Večer je slavnost Volnosti," dodala rychle a odešla ze stanu.

,,Doufám, že se uvidíme," zašeptal Joseph a pak se zarazil nad druhou částí dívčiny věty. ,,Počkat! Jaká slavnost?" vykřikl, ale dívka už byla moc daleko na to, aby ho slyšela. V prázdném stanu nastalo ticho, ale on ho prožíval s radostí. Nedokázal ten pocit popsat, ale zavalila ho naprostá vlna euforie. Konečně poznal jaké to je, když potkáte někoho, kdo vás zná a koho znáte vy. Přišel si těch pár minut v její blízkosti normálně. Zapomněl na všechnu bolest a jen si užíval kouzlo přítomného okamžiku. Dlouho se necítil natolik bezstarostně.