Generace nikoho

VI. Klec s vlky

V polovině oslav měl proslov Ainars Lothe. Hudba na krátkou dobu jeho řeči utichla. Chválil to, že jsou obyvatelé Města nikoho tak samostatní a odvážní. Samostatní, protože dokáží přežít v území za zdí a odvážní, protože se vzepřeli nadvládě Varšavy.

Po chvíli pro nováčky nastínil režim, který zde panoval. Každý dospělý a svéprávný občan měl právo na vojenský výcvik pod vedením zkušených vojáků Laisvė. Ten, kdo nechtěl být součástí reálného odboje a hledal v Městě nikoho pouze mír, měl na výběr. Mohl zvolit cestu v průmyslu - oděvním, potravinovém, lékařském, stavitelském a dalších. Joseph a ostatní horníci dostali na vybranou, kterou cestou se vydají. Pouze pár z nich si zvolilo průmysl namísto armády.

Lothův proslov pokračoval. Ještě několikrát zmínil, kdo je pravý nepřítel a proti komu bude potřeba bojovat, komu budou bojovníci Laisvė čelit. Ke konci proslovu si nechal zavolat Josepha a předváděl ho jako svou trofej. Jako by se vysmíval starostovi, že se povedlo mu ukrást něco drahocenného. Na pódiu zvedl jeho pravici do vzduchu a začal burcovat dav. ,,My jsme vítězná strana! My jsme Laisvė," zopakoval několikrát. Poté pustil Josephovu ruku a odešel za hlasitého potlesku z pódia, hudba se opět rozeznila.

Joseph pořád stál na vyvýšené platformě a přemýšlel nad Ainarsovými slovy. Tušil, že se toho musí ještě hodně naučit a věděl, kam bude jeho cesta směřovat. Po rozhovoru s Amalii, která se na něho dívala z parketu, věděl, že chce bojovat. Sice nikdy doopravdy nebojoval, kromě pár opileckých potyček v utenské hospodě a souboje s Ricem při závěrečném ceremoniálu, ale byl pro to rozhodnutý. Jestli se něco má změnit, tak na tom musí mít svůj podíl. Letmo se poklonil divákům, jež ho stále upřeně pozorovali a sestoupil z pódia. Dav tleskal a stále se na Josepha díval jako na něco mýtického. Jako na někoho, o kom posloucháte legendy, vzhlížíte k němu a najednou ho máte před sebou. Všichni k němu očividně chovali hluboký respekt.

Slavnost se začala pomalu rozpouštět, lidé odcházeli do svých ubikací a chystali se ke spánku. Ale Joseph s Amalii ne. Tance si užili dost, ale rozhodli se pro jeden, poslední. Hudba hrála tiše a klidně, což oběma naprosto vyhovovalo. Jejich tanec už působil sebevědoměji, beze slova dokázali předvídat kroky jeden druhého. Joseph cítil, že začíná mít k divoce jisté pouto, ale z počátku tomu jen těžko věřil. Taky si vzpomněl na to, jak špatně všichni jeho blízcí dopadli.

,,Pro svoje nejbližší jsem nebezpečný," zašeptal nešťastně dívce. ,,Nikoho z nich nečekalo nic dobrého."

Amalie byla chvíli v šoku, ale hledala správná slova, jakými Josepha uklidnit. ,,Podívej se na můj krk a na ty jizvy, co na něm mám," řekla nejdříve a vyčkala, než to chlapec učiní. ,,Rány se dávno zahojily, ale bledé jizvy po nich zůstaly jako připomínka," pokračovala. ,,Víš čeho připomínka?" Joseph netušil, co má odpovědět, dívka oddychla. ,,Jako připomínka toho, co by se stalo, kdybys mě tehdy na ceremoniálu nezachránil. Mohla jsem dopadnout daleko hůř a ty jsi mi jako jediný pomohl."

Tanec ostatních skončil. A tak si i oni sedli k lavicím u parketu. Při rozhovoru oba pozorovali plamínky ohně plápolající v lucernách, jež ozařovaly některé stoly. Bylo na tom cosi uklidňujícího. Nebe dnes bylo schováno pod přikrývkou šedé mlhy a pod ní svítilo pouze pár hvězd. Joseph stále přemýšlel nad jejími slovy. Připustil si, že ho uklidnila a že jsou to dobré argumenty. On vždycky věřil argumentům a logice, i když v některých případech jednal podle impulzů a bez rozmyslů. A tak se dostal až sem. Tohle vše si uvědomil po rozhovoru s Amalií.