Generace nikoho

VIII. Kdo je tu zbabělec?

Ráno vstali s lehkým bolehlavem, který přikládali za vinu včerejší pálence. Chvíli jim trvalo si uvědomit, na čem se to vlastně v noci dohodli.

Setkali se u dveří do kuchyně, mlčky prošli přetlakovou komorou a sundali si masky. Isaac měl pod očima velké tmavé kruhy. Prý z toho, jak celou noc přemýšlel.

,,Nelituju toho, pořád do toho chci jít." řekl odhodlaně. ,,Matce dám svoje našetřené peníze, nějakou dobu z toho vyžijí. Když teď sestry taky vydělávají, tak to zvládnou." dodal po krátké odmlce.

Joseph mlčel, tak jako to dělal většinu času. Možná trochu pochyboval, jazyk mu včera rozvázal alkohol, ale dnes byl na řadě rozum. Ten nesouhlasil s tím přidat se k tomu pomyslnému odboji.

,,Najdeme Laisvė, včera jsme se na tom dohodli, ne snad?" pokračoval Isaac. ,,Je to správná věc, teď když jsou tady. Je to jako osud! Můžeme se podílet na osvobození Litvy. Nebo můžeme sesadit tvého strýce, který tě tak chladnokrevně poslal sem. A proč? Protože jsi si vybral masku, která ukáže tvou pravou tvář? Copak to je důvod odstranit člena rodiny?"

Jeho slova dávala svým způsobem Josephovi smysl. Ale nemohl se zbavit pocitu, že přidat se k odboji nebude správné. Jeho život se zrovna stal snesitelným. Nechtěl na tom životě moc měnit. Našel domov, kde o něho mají ostatní starost. Našel dobrého přítele s podobným názorem na svět. Proto stále mlčel, ale Isaac se nenechal odbýt.

,,Nevzdáme to teď! Musíme někoho z Laisvė najít a zabránit jim odpálit další důl. Musím jim říct, že Utena je město, které s nadvládou Varšavy nesouhlasí." Isaac byl tak zapálený pro věc. Možná tohle je věc, ve které zase našel smysl on. Joseph neměl odvahu mu říct, že se mu nápad přidat se k odboji nezdá správný.

Topil se v myšlenkách. Vždy, když Isaac něco řekl, tak Joseph odvrátil zrak. Zaraženě se díval do země. Hlavou si nechal projít nápad s odbojem snad tisíckrát, ale názor nezměnil. Mlčel, ale Isaac to brzy pochopil. Držel se, aby neřekl něco urážlivého. V jeho očích už Joseph nebyl takový hrdina, za jakého ho měl. I po tom všem, jak mu systém ublížil. Doufal, že zrovna on se proti tomu bude chtít postavit ze všech nejvíc. Ale zklamal ho.

Cesta do práce pro ně byla dnes dlouhá a tichá. Každý přemýšlel nad tím svým. Isaac už se nemohl dočkat, až podnikne nějaké kroky k nalezení Laisvė, dokonce se smířil s tím, že to udělá i bez Josepha. Věděl, že dříve nebo později uvidí nějaké znamení, že někde spatří siluetu černého orla. Josepha děsil okamžik rozhodování, nechtěl nechat Isaaca odejít samotného, ale cosi uvnitř mu bránilo jít s ním. Ale chtěl na něho dávat pozor, stejně jako tehdy, když se nechali spustit kabinou do zavalené štoly. Ale opět se nabízí otázka. Kdo chránil koho?

Atmosféru nepomohlo napravit ani to, že dnes byli přiřazeni do stejné skupiny. Tváře obou se zalily zklamáním, když si přečetli rozpis. Dokonce i ostatní horníci viděli, že tu něco nesedí. Oba chlapci ale chladně mlčeli. Jako by se ti dva přes jednu jedinou noc odcizili. Jako by se nemožné stalo skutečným. Zrovna tato nerozdělitelná dvojka.

Jako skupina dnes měli na starosti vykládání sutin ze zavalené štoly. Část jich se nechala svézt kabinou dolu, kde měli za úkol nakládat trosky dolu do kabiny a poslat je zpátky nahoru. Další část skupiny měla za úkol vyhazovat sutiny z kabiny a poslední je nakládala na korbu starého náklaďáku. Ten sutiny vozil do starého a zaplaveného lomu nedaleko odsud.

Isaac se hlásil jako dobrovolník do kabiny, ale nebylo mu vyhověno. Vedoucí jejich skupiny viděl, jak je dnes rozrušený a nechtěl ho pustit k té nejvíce náročné práci. Ale zase nechtěl, aby dva rozhádaní chlapci kazili morálku, tak je rozdělil. Isaac měl za úkol nakládat sutiny, zatímco Joseph je vyklízel z kabiny. Za celou dopolední směnu se potkali jen na pár minut. Ani se nepodívali vzájemně do očí.

Nastal čas oběda. Šli sice stejnou chodbou, ale s celkem velkým rozestupem. Dokud nedošli k jídelně. Byli poslední, co dorazili, takže většina míst byla obsazena. Až na jeden stůl nejblíže rohu místnosti. Takže jim nezbylo nic jiného, než si sednou společně.

Usadili se i s jídlem ke stolu. Isaac se toho sotva dotkl. Joseph celou dobu zíral přímo do svého talíře. Jídelna se pomalu vylidnila. Isaac okamžitě vyskočil na nohy a pokusil se vydat k prázdnému stolu.

V tom ho Joseph chytl za rukáv jeho kombinézy. ,,Neodcházej." zašeptal. Isaac se pokusil ruku ze sevření dostat, ale v nitru sám věděl, že odejít nechce. ,,Chci s tebou mluvit."

,,Jsi srab. Srabáckej srab." odsekl Josephovi, ale přesto si sedl zpět na místo. Poprvé se mu zadíval do očí. Naléhaly, tak moc.

,,Bojím se. Máš pravdu, jsem srab. Ale nemůžu zahodit ten život, co tady mám. Konečně patřím někam, kde mě lidé berou takového, jaký jsem." pokusil se oponovat Joseph.

Isaacův naštvaný výraz se proměnil ve smutný, ale chápající. ,,Aspoň dáš pozor na sestry, když já budu pryč." dodal, než vstal od stolu a odešel z jídelny.

Joseph zůstal strnule sedět na lavici. Došlo mu, že tvrdohlavější, než druhý chlapec, rozhodně není. Nedokázal říct jediného slova.

Uběhlo pár minut, než se probral ze svého zamyšlení. Jídelna byla už kompletně prázdná. Došlo mu, že takhle přijde pozdě na směnu a za to bývají tresty. Rychle si nasadil masku a rozeběhl se napříč chodbou, dokud nedoběhl na stanoviště. Vedoucí na něho spustil.

,,Kur tu buvai taip ilgai? Bet tau pasisekė. Tu ne paskutinis." (Kde jsi byl tak dlouho? Ale máš štěstí, nejsi poslední.) Joseph tomu dokonce z části rozuměl. Sice nebyl schopný odpovědět, ale vedoucí to ani nevyžadoval. Přemýšlel nad tou větou, co mu řekl. Překládal si slovo za slovem a pak mu to došlo. Ještě někdo chybí a bylo mu jasné, kdo to mohl být.

Nemohl se jen tak sebrat a začít Isaaca hledat. Netušil, kam jen mohl jít. Ale nakonec odpověď hledat nemusel, ona si našla jeho.

Spustil se rozhlas a v něm se ozval Isaac s roztřepaným hlasem. Joseph tomu sice nerozuměl, ale tušil, o co se může jednat. Isaac litevsky vysvětloval to, jak se do místnosti s rozhlasem vloupal a jak je v ní zabedněný. Prý nikdo nemá šanci se k němu dostat, dokud neskončí. Dostal se k tomu, že začal vyprávět o jejich sestupu do zavalené štoly. A jak to celou dobu jeden nováček nahrával na diktafon, který pak shodou náhod zapomněl ve své skříňce. Nebylo prý těžké od nováčka diktafon získat.

Isaac spustil záznam z něho. Posunul to na okamžik, kdy společně s Josephem řekli, co viděli dole. Ta dvě mrtvá těla, spínač i kabely vedoucí po stěně štoly. A to, jak se to Petras snažil zamést pod koberec. Podělil se o svou teorii s Laisvė a o to, jak vedení dolů skrývá všechny důkazy. Varoval horníky, že i oni mohou být oběťmi takového bombového útoku. Nakonec se snažil vyburcovat ostatní, aby i oni utekli a přidali se k odboji. Poté byl rozhlas odstřižen. Nejspíš vedením.

Isaac nejspíš musel uniknout, protože na jeho stanoviště brzy přiběhla ochranka, která se po něm sháněla.

Joseph byl v šoku. Nedokázal si představit, co teď druhý chlapec způsobil a jestli z toho vyvázne.