Generace nikoho

V. Zakázané spojenectví

Joseph řekl poprvé nahlas jeho představu. Sám si to v hlavě prošel snad tisíckrát, věděl, že takovou masku prostě chce.

,,Čirou," zopakoval mistr. Očividně to nečekal, soudě dle výrazu v jeho obličeji. Tahle maska bude nejspíše doopravdy první. ,,No, co ti na to říct, kluku. Bude to těžké na výrobu."

,,To vím, věřím vám to. A taky vím, že nemůže být náhoda, že jsem se dostal až sem a že jsem viděl, co jsem viděl. Pochopíte mě a já pochopím vás," odmlčel se chlapec. ,,Taky vám to přijde tolik nesmyslné, nevidíte rozdíly mezi lidmi, když se podíváte na jejich pásky. Rozdíly uvidíte až ve chvíli, kdy lidi poznáte."

Mistr hleděl do země a poslouchal Josephovu řeč. Kýval souhlasně hlavou.

,,Víte, jak poznáte člověka? Stačí vidět to, jak se chová, když má na sobě masku."

Mistr bral v potaz každé Josephovo slovo. Bylo vidět jak nad vším minimálně dvakrát přemýšlí. Chvíli to trvalo, ale nejspíše došel k rozhodnutí.

,,Pomůžu ti, ale nikdo to nesmí vědět. Když se maska nepovede, tak budeš mít prostě smůlu, jasný? Když se maska povede a bude to průšvih, tak řekneš, že já o tom nikdy nic nevěděl, jasný?" Řekl s přesvědčením nakonec. Joseph samou radostí tyto podmínky odkýval.

Následujících pár hodin strávili nad plánováním. Mistr za pomoci Josepha se snažili najít v některé z knih materiál, který by byl vhodný a dostatečně transparentní. Vzali v potaz každou variantu pryskyřice a umělé hmoty. Dokonce chvíli uvažovali i nad sklem. Ale podařilo se jim najít látku, která uchrání před novodobým typem radiace a zároveň dokáže být, při správném postupu výroby, krystalicky průhledná. Mistr si psal poznámky, povedlo se jim vybrat vhodné filtry k tomuto typu látky, dokonce i lepidlo, kterým se rozhodli spojit části masky, bylo kompletně průhledné. Joseph vyplnil svůj formulář. Napsal do něho kompletně fiktivní údaje, kdyby náhodou někdo z úřadu na něco přišel. Snažili se společně zamést každou stopu, která by vedla k této spolupráci.

Nakonec si mistr změřil Josephův obličej. Maska musí sednout naprosto přesně a být uzpůsobena Jopsehovu obličeji.

Vypadalo to, že už mají hotovo. Oba byli spokojení, i když netušili, co jedna taková maska může způsobit. Možná by si to rozmysleli, kdyby to věděli.

Joseph sepsal své falešné požadavky do formuláře a vrátil ho do obálky. Dohodli se, že obálku hodí do schránky někde ve městě a že se oba zbaví všech pojítek. Rozhodli se předstírát, že k jejich setkání nikdy nedošlo, aby se navzájem chránili.

Joseph se cítil doopravdy dobře. Nikdy takový pocit nezažil, možná tehdy jak pomohl Amalii na závěrečném ceremoniálu, ale věděl, že se na takovém pocitu stane rychle závislým. Doopravdy chce pomáhat a to znamená, že musí změnit pohled lidstva na jednotlivé rozdělování podle barvy pásky. Sám nebyl schopný nad tím přemýšlet jinak, než jako nad samozřejmostí.

Vydal se domů, už se přišeřilo. Kyselý déšť ustál a tak mohl chlapec pozorovat jeho následky. Stromy a keře, které do té doby bujaře rostly, tak byly skoro všechny do jednoho zcela zvadlé. Listí zežloutlo, stejně jako tráva. Park teď vypadal úplně jinak, než když jím procházel naposledy před pár hodinami.

Vydal se na zastávku jednokolejky. Dokonce si po cestě nedělal starosti s tím, že teď prochází oblastí, kde by někdo s bílou páskou neměl být. Už si dokonce připadal, že patří k oběma stranám. I když tak to ani zdaleka nebylo. Joseph byl až příliš naivní a nikdy si nezažil to, co děti s černými páskami v jeho věku. Zvládl bezpečně dorazit až na zastávku.

Cesta jednokolejkou byla dnes jedna z těch klidnějších. Bylo akorát po začátku noční směny a tak potkal akorát pár zbloudilých samotářů, těžičů, z denní směny.

Přišel domů, rodiče ho očekávali v jídelně. Prošel přetlakovou komorou, ačkoliv byla jídelna bezpečná, jeho rodiče si masky nechali. Tak se cítili v bezpečí oni. Vyptávali se, hlavně matka. Blížil se konečný termín pro odevzdání formulářů na výrobu masek. Joseph rodiče uklidnil. Oznámil jim, že už svůj formulář odevzdal, ale více podrobností neřekl.

Matce očividně spadl velký kámen ze srdce. ,,Věděla jsem, že nás nezklameš!" Pronesla radostně. Otec si však zachoval jeho chladný přístup a sotva synovi věnoval nějaký pohled.

Joseph před nadcházejícími otázkami utekl k sobě do pokoje. Rozhodl se raději číst. Jako vhodnou četbu vybral jeden ze svých nových atlasů. Knihy o respiračních maskách po cestě vyhodil. Opravdu se snažil zbavit každého důkazu, který by spojoval jeho s mistrem a jejich plánem na výrobu čiré masky. V jeho těle však zůstalo jakési napětí - směs radosti, nedočkavosti a směs nejistoty s nervozitou.

V hlavě si procházel scénáře toho, jak jeho rodiče budou na masku reagovat. Doufal, že to pochopí, ale to byla jedna z těch nejvíce nepravděpodobných variant. Myslel si, že to nepochopí, možná ho i vydědí. To bylo to nejhorší, co si dokázal představit. Sám byl zvědavý, co osud přinese.

Když četl jeden z těch atlasů, zastavil se prstem na mapě. Přesněji v místě, kde dříve byl celý světadíl Ameriky. Utíkal před realitou do představ o tom, jak to tam muselo vypadat. Teď už tam není nic.

To, co se stalo v Americe byla snad největší tragédie Poslední války. Umíralo tam na miliony lidí a to jen proto, že byly loutkami v té hře. Kterou ani nechtěli hrát.

,,Už je načase to zavřít..," řekl si, když se přistihl, jak přemýšlí nad osudy obětí. Tohle vždy prožíval, nebylo mu to lhostejné. ,,Udělal jsi teď krok k lepšímu," utvrdil se.