Královna bez koruny (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 2.

Sedím na střeše hradu, který se od toho dne, kdy jsem přijel, stal mým domovem a pozoruji hvězdy. Mé oči sledují ta nádherná světýlka, která se zdají blízko a daleko zároveň a cítím se zvláštně klidně, uvolněně. Pod těmito hvězdami jsme usínali s Arminem a Jeanem. Právě na tyto hvězdy jsme se společně koukali a snili. Někdy o lepší budoucnosti, někdy o tom, jaký by mohl být svět, kdyby se něco nestalo, nebo stalo jinak. A teď, když tak na ně koukám, cítím, že jsou oba dva se mnou. Vím, že usínají pod stejnými hvězdami a to mne činí blíže k nim. Oba mi chybí, a takhle mám pocit, jako by tu byli, tady a teď.

,,Kluci, kdybyste tak věděli..." zašeptám směrem k nebi a pořádně se opřu o komín za sebou. Na hradě pracuji už půl roku. Půl dlouhého roku a každý den je pro mne nové úžasné dobrodružství. Plnými doušky si užívám toho perfektního pocitu, že mi nehrozí umrznutí ani vyhladovění, že se mi nic nemůže stát a že jsem v bezpečí. Přál bych si, aby tu byli oba se mnou a zažívali to také. Tedy, až na jednu věc, kterou jim nepřeji. Možná jsem sobec, protože je to ta nejskvělejší, ale mé žárlivé já to odmítá připustit.

Drobné prsty mi pohlepou na rameno a já se otočím. Vedle mne, na střeše hradu stojí princezna Mikasa a opět mne skenuje pohledem.
"Jak to, že ještě nespíš?" objeví se na její destičce.
,,Pozoruju hvězdy," odvětím, z mého hlasu je ale jasně poznat, že jde i o něco jiného. V jejím pohledu se v ten moment mihne něco neidentifikovatelného a přisedne si ke mně.
"Jsou úžasné. Miluji je," napíše a já se usměji, protože pochopím, že ze mne nechce tahat informace.

Princezna Mikasa. To je ono. To je to jediné, o co bych se se svými přáteli skutečně dělit nechtěl. Ona... je neskutečně zvláštní. Jsou dny, kdy jí opravdu nerozumím. Občas ze mne tahá informace a to je pak značně nepříjemné. Probodává mne pohledem a působí, občas až děsivě. Ale jsou tu i chvíle, kdy umí být tichá a chápavá, kdy mi rozumí a jedná se mnou jako se sobě rovným, což na ní mám opravdu rád. Ne. Já to na ní miluju.

Za ten půl rok se se mnou stala spousta věcí. Nejen že jsem se naučil vařit lépe, než jsem uměl kdy dříve, ale taky jsem najednou začal cítit potřebu motat se kolem princezny Mikasy více a více. A pak mi to jednou došlo. Jeden muž za ní neustále chodil, ona mu věnovávala vražedné pohledy, na něž nedbal. Měla tehdy ne moc dobrou náladu, ale to byly a jsou ty chvíle, které na ní miluji. Miluji, když je sama sebou. Nechci, aby si na nic hrála, ona je dokonalá taková, jaká je.

On jí tehdy ale ne a ne dát pokoj, i mu to už napsala, ovšem on na nic nedbal, myslím, že se s ní chtěl vyspat. Vím, možná jsem tam tehdy neměl přilétnout jak velká voda a vrazit mu, ovšem já to udělat musel. Cítím, že to tak prostě mělo být.
,,Omlouvám se," řekl jsem, když jsem viděl její překvapený a zděšený pohled.
,,Ale on vám ubližoval. Nikdo vám nesmí ubližovat," řekl jsem a ona se tehdy, i přes svou vražednou náladu usmála. Ten úsměv, to mírné pozvednutí koutků bylo jiné, než kdy dříve. Bylo takové upřímné, na nic si nehrála. Chtěla se usmát a tak se usmála. Na její destičce se po chvíli drobným písmem, jí vlastním objevilo:
"Děkuju." Nic víc, jen toto krátké slovo, ale v jejích očích jsem mohl číst takovou vděčnost... a asi tehdy jsem si uvědomil, že jsem se do ní zamiloval.

,,Dříve jsme na ně s kluky koukali neustále," řeknu, ani nevím proč. Ještě dnes dopoledne se ze mne snažila vytáhnout mou minulost a já jí ji říct odmítal. Ale teď... nechápu se. Ona na mne netlačí, mohl bych mluvit o čemkoli bych chtěl, nebo nemluvit vůbec a jen s ní v tichosti pozorovat hvězdy, já ale nechci. Tahle její ne moc příjemná, ale za to upřímná a naslouchající stránka, té bych, paradoxně, řekl všechno.

A tak vyprávím a vyprávím, mluvím o Jeanovi s Arminem, o krádežích a přežívání, pokoji v hospodě a ztrátě kluků, koukání na hvězdy a našich hádkách, po kterých jsme se ale vždy opět usmířili, zatímco princezna Mikasa sedí a poslouchá, nevyptává se, pouze přijímá to, co říkám a možná právě proto jsem schopen říct úplně vše. Ještě dlouho do noci tam pak sedíme, pozorujeme hvězdy a mluvíme, ať už o mém životě, nebo o čemkoli jiném. Je to zvláštní, povídání s ní mi nikdy nepřišlo takové... takové neskutečně úžasné.