Vyvolená

TAVÉZA

Do Tavézy jsme dorazili těsně před západem slunce. „Přespíme tu? Nebo jdeme dál?" zeptala jsem se Aylin. „Samozřejmě, že tu přespíme." Řekla a začala se rozhlížet po stáncích, které byly po obvodu náměstí. „Ale nejdříve ti musíme najít nějaké šaty. V Brianově tunice nevypadáš jako dívka." Podívala se na mne s lehkým znechucením, když jsem řekla „Ale mě se v jeho tunice líbí." Ale potom jsem uviděla v jednom stánku viset nádherné modré šaty s tyrkysově modrou sukní, která se postupně ztamvovala do černa. Halenku měly bílou a okolo výstřihu a na ramenou pošitou blyštivými korálky. Aylin s Brianem se podívali stejným směrem a Aylin řekla „Jestli se ti líbí, můžeme je koupit." S radostí jsem souhlasila, protože tyto šaty se mi velice líbily. S Aylin jsme tedy přišly ke stánku, prodavačka se na nás vlídně usmála a řekla „Copak byste rády, děvenky?" Byla to už stará paní se stříbrnými vlasy skrytými pod šátkem a vlídnýma hnědýma očima. Aylin tedy poprosila o šaty s modrou sukní. „Ano, tyto šaty prý šili sami elfové ve Venúsu. Prý je ta halenka spletena z pavoučích vláken a korálky jsou z kapek ranní rosy. Tak děvenky bude to patnáct münzí." Vykulila jsem oči. Patnáct münzí? Ale než jsem stačila Aylin něco říct, začala se přehrabovat ve svém měšci a nebylo možné ji zarazit. „Je mi líto. Münze nemám. Nestačily by Elfíny?" Elfíny? Co to k čertu je? „Ale jistěže můžeš. Budou to tedy čtyři Elfíny." Když je Aylin stařence podávala, lehce jsem je zahlédla. Byly to kulaté mince podobné münzím. Akorát byly o kousek větší a zlaté. Stařenka jí za ně dala šaty zabalené ve hnědém papíru. Poděkovaly jsme a vydaly se hledat Briana, který mezitím někam zmizel. „Neviděla jsi, kam Brian odešel?" Zeptala se mne Aylin a stejně jako já se po něm rozhlížela.

„Baf!" ozvalo se najednou za námi a my jsme nasdkočily leknutím. Brian se za námi dal do smíchu tak hlasitého, že se po nás pár lidí začalo ohlížet. „Kdes byl?" zeptala se ho Aylin. „Zatímco vy jste nakupovaly, já jsem nám zařídil v malebné hospůdce U Kohoutka nocleh." Vytahoval se. „A kolik jsi za to utratil Elfínů?" Zeptala se ho Aylin lehce nabručeně. „Pouze dva Elfíny. A je do toho zahrnuta i večeře a zítřejší snídaně." Aylin se udivením otevřela pusa do O. Nechápala jsem proč, ale doufala jsem, že mi to někdy vysvětlí. „Pouze dva Elfíny? Cos udělal? Cos slíbil?" Začala se na něj dívat lehce podezřívavě. „No, řekněme, že to tam vede mladá dívka..." Aylin ho gestem zastavila. „Svedl jsi mladou dívku? S tímhle máme problémy. Copak si nevzpomínáš na ten incident v Sirridonu?" „Co se stalo v Sirridonu?" Zeptala jsem se zvědavě. „Brian si hrál na šarmantního a ušlechtilého a svedl tak mladou dívku, která se do něj zamilovala. Jak se jmenovala? Natálie? Než si stihla uvědomit, že ji Brian nemiluje, ale že to dělal jen kvůli noclehu, byli jsme už na cestě sem." Lehce posmutněla, jako by jí bylo té dívky líto. Nikdy jsem se do nikoho nezamilovala, a proto nemohu vědět, jaké to je, když vás někdo opustí.

Ze zamyšlení mne vytrhl Brianův hlas. „Podívejte se." Ukazoval na rudo oranžové slunce zapadající za obzor, kde byly vidět věže Smaragdittu. „Páni," vydechla jsem, „to je nádhera." Ještě chvíli jsme tam tak stáli, než rudý kotouč úplně nezmizel a následovali jsme Briana, který nás vedl do hospody U Kohoutka.