Vyvolená

RÁNO

Ráno bylo jiné. Probudila jsem se jako první. Kolik může být hodin? Zeptala jsem se sama sebe. Vůbec nic jsem si z večera nepamatovala, ale hrozně mne bolela hlava. Vstala jsem tedy z postele s myšlenkou, že se půjdu něčeho napít. Avšak jen co jsem vstala, jsem se zarazila. Mé šaty byly zničené a zašpiněné od krve a prachu. Pomalu jsem se přišourala k vaku s oblečením a vytáhla z něho Brianovu červenou košili. Oblékla jsem se a vlasy si svázala do culíku. Že bych se šla podívat dolů? Nebude jim to vadit? Zeptala jsem se sama sebe a obrátila jsem se ke spícím. Nakonec jsem se rozhodla, že se půjdu na chvíli dolů podívat.

Sešla jsem dolů k baru. Nikdo tam nebyl. Byly zvednuté židle a podlaha lehce vlhká. „Ještě nemáme navařeno." Ozval se ženský hlas. Od pultu se na mne naštvaně dívala žena v zástěře s kaštanovými vlasy spletenými do copu. „Omlouvám se. Nemohu spát, a tak jsem sešla dolů." Žena se na mne začala dívat přívětivěji. „Tak to se klidně posaď. Ale nečekej, že dostaneš snídani. Leda tak ovocný čaj." Její oči byly přísné, ale tvář se smála. „Za trochu čaje vám budu vděčná." Usmála jsem se na ni, a ona odběhla do kuchyně. Já se mezitím posadila k jednomu
ze stolů. Za chvíli se vrátila s hrnkem červené tekutiny, ze kterého se kouřilo. „Děkuji." Usmála jsem se na ni a ona zase odběhla do kuchyně.

Usrkávala jsem čaje a přemýšlela, co se vlastně včera stalo. Poslední co si pamatuji, bylo, že jsme s Aylin, Brianem a ostatními elfy popíjeli jablečný mošt. Pak už jsem měla okno.

Čaj byl už dávno studený. Avšak já stále upíjela a nic nevnímala. Byla jsem zabraná do svého přemýšlení.

Probudilo mne až zaskřípění židle o zem. Vedle mne se posadil Brian. „Copak tady děláš? Neměla bys být ještě v posteli?" Usmál se na mne ještě poloospale. „Nemohla jsem spát, tak jsem šla sem dolů." Jen kývl hlavou a prohlížel si mne. „Copak? Stalo se něco?" Zeptala jsem se ho. „Nic." Odpověděl a dál si mne prohlížel. „Briane? Mohla bych se na něco zeptat?" Jen pokýval hlavou. „Co se stalo v noci? Na nic si nemohu vzpomenout." Podívala jsem se na něj. Vypadalo to, že také přemýšlí, co se včera stalo. Jen pokrčil rameny. „A proč mám roztrhané šaty?" Ptala jsem se dál. Už už se nadechoval k odpovědi, když se ze schodů spotácela Aylin a došla k nám. „Jakto, že jste mě nechali spát tak dlouho?" Zeptala se nás lehce naštvaně. „Ale když ty jsi spinkala tak sladce a já neměl to srdce tě budit." Udělal na ni Brian psí oči. Okamžitě jsem se k němu přidala. Museli jsme vypadat opravdu komicky, protože se Aylin rozesmála na celou místnost.

Posnídali jsme, sbalili si věci a vydali jsme se na náměstí. Bylo tam už dost rušno. Viděla jsem stánky s ovocem, zeleninou, masem, šperky, meči a zbraněmi, oblečením a dokonce i květinami.

Zaujal mne stánek se zbraněmi. Starší muž tam prodával sekery, dýky, meče, rapíry, tesáky, šavle, dokonce i štíty. Nejvíce mne zaujala jedna dýka se zlatou záštitou, hruškou s drobným zářivým kamínkem a čepelí stříbrně se lesknoucí na slunci. Avšak byla drahá. Brian najednou objevil jinou dýku. Záštitu měla metalicky růžovou. Byla o něco kratší a lehčí. „Musíš se něčím bránit." Řekl jen a zaplatil ji. Aylin se na něho zkoumavě podívala, ale nic neřekla nahlas.