Vyvolená

NEVÍDANÁ POMOC

Bylo pozdní odpoledne, když jsem se po pomalých krůčcích vydala z lesa zpět do vesnice, podívat se na tu spoušť. Tedy to jsem si myslela, než se ozval můj hladový žaludek.

Došla jsem do vesnice. Nikde nikdo. Procházela jsem všechny domy, než jsem došla na náves. Uprostřed návsi byla doutnající hromada. Musela jsem si zacpat nos, abych se z toho zápachu spáleného masa nepozvracela. Přiblížila jsem se k ní, protože z ní čouhal cár látky, na kterém bylo něco napsáno, a já to chtěla přečíst. Ale to jsem neměla dělat. Bylo tam napsáno, ,Alladin' jméno mého otce. Vytřeštila jsem na ten cár oči. „Tohle ne! Ne, ne, ne!" Padla jsem na kolena a rozplakala se.

~~~~~

„Slyšíš to?" otočila jsem se na Briana, sedícího na kameni vedle mě. „Co jako?" řekl a podíval
se na mě tím jeho 'nech mě sedět' pohledem. „Ta dívka. Je blízko a pláče. Sakra tak se přece zvedni!" Poslední větu jsem skoro zařvala. Podíval se na mne tak smutně, jako štěně s prázdnou miskou od jídla. „Ale no ták. Tohle mi nedělej." Zlehka jsem ho praštila do ramene a oba jsme se zasmáli a pomalu se zvedli. Srovnala jsem si šaty a on sáhl pro svou nádherně leštěnou kosu, ve které se už po dlouhá léta vzhlíží. Zhrozila jsem se. Snad ji nechce vzít s sebou? Vždyť tu dívku vyděsí! „Briane počkej! Tu tvoji kosu nech tady." Protočil očima a zase ji opřel o stěnu domu, za kterým jsme seděli. Po malých krůčcích jsem se vydala směrem k návsi a Brian šel poslušně za mnou.

Došli jsme na náves. Dívka k nám seděla zády, plakala a zatím si nás nevšimla. „Ahoj." Pozdravila jsem ji mile. Ona se otočila a vytřeštila na nás oči. Rychle začala hrabat v hromadě, vytáhla kus dřeva a postavila se do střehu, jakoby se chtěla bránit. „Jděte pryč!" Zakřičela stále se slzami v očích. „Umím se bránit!" Slyšela jsem, jak se Brian za mnou pohnul. Namířila na něj ten kus dřeva. On se však nezastavil a šel přímo k ní. Dívenka začala ustupovat a přitom zakopla o kus čehosi, co leželo na zemi vedle hromady a spadla přímo na zadek. Musela jsem se pousmát. Toto má být spása celé elfské i lidské říše a je tak nemotorná. Neposlušný pramínek vlasů, který
mi spadl do obličeje, jsem si dala za ucho a znovu jsem se podívala jejím směrem a uviděla jak před Brianem couve po čtyřech. „Briane, stůj!" Osopila jsem se na něj. On kupodivu poslechl. „Nech ji být a pojď. Už jsi ji vystrašil dost. Pokud bude chtít, přijde za námi sama." Otočila jsem se na patě a kráčela směrem ven z náměstí mezi domky. Brian šel za mnou.

~~~~~

Teď jsem si byla stoprocentně jistá, že jsou to elfové. Tedy alespoň ona. Její špičaté uši se nedaly přehlédnout. „Pokud bude chtít, přijde za námi sama." Řekla ta elfí dívka. V hlavě mi vyvstalo hned několik otázek. Proč to řekla? Má to nějaký smysl? Mám za nimi opravdu přijít? A když přijdu, neudělají mi něco?

Začalo se stmívat a já pořád měla ukrutný hlad. Prolezla jsem snad všechny domy, ale nikde ani skýva chleba. Že bych to přeci jen zkusila a šla za nimi?

Nakonec o tom rozhodl můj hladovějící žaludek a já se je tedy vydala hledat. To mi netrvalo dlouho, protože jejich hlasy byly slyšet až na druhý konec vesnice. Do kruhu měli rozložené tři deky. Na jedné ležel ten elf a nepřítomně si hrál s vázáním u tuniky. Elfka, sedící v tureckém sedu nad malým ohníčkem, který plápolal uprostřed kruhu, opékala chléb na klacku s jedním koncem vyřezaným do špičky a druhý konec držela v pravé ruce. V levé ruce svírala kus sušeného masa. Za chvilku si mě všimla, pokynula mi, ať se posadím na volnou deku a nabídla mi opečený krajíc chleba a kožený měch s vodou. Poděkovala jsem jí a vděčně se zakousla do chleba. Když jsem dojedla, začala jsem se dívat do ohně.

Nejspíš jsem se dívala déle, než jsem si myslela, protože když jsem zvedla hlavu, byla už tma a vedle mne seděl elf a zkoumavě si mě prohlížel. Lehce jsem se od něj odtáhla. Bylo vidět, že jak on tak elfka zbystřili. Najednou elfka řekla: „Briane, nech ji alespoň odpočinout. Vrať se na svoje místo." On se na mne jen potutelně usmál, stoupl si na kolena, vysekl jí poklonu s hlavou téměř až na zem a řekl: „Jak si přejete, má paní." Začala jsem se smát, protože jsem nikdy neviděla nikoho komičtějšího než je on. On i elfka se začali smát se mnou a hned tu byla taková uvolněnější atmosféra. „Nezačali jsme úplně nejlépe," řekla elfka najednou „a tak to musíme napravit. Já jsem Aylin a toto je můj přítel a společník Brian." Usmála se na mne. „Já se jmenuji Silvie." Řekla jsem a také se na ni usmála. Najednou odkudsi vytáhla mapu, rozložila ji přede mne a zabodla prst na jednu tečku, kterou bylo označeno město Eile. „Toto je naše rodné město. Jak si můžeš všimnout, je blízko Bílého křišťálu. Tak se jmenuje zámek, ve kterém žije elfí královna Tatiana. Bla, bla, bla. Slova a slova, věty a věty." Přestala jsem ji poslouchat, protože mi víčka ztěžka a já je zavřela.

~~~~~

Chudák malá. Musela být dost unavená, protože než jsem dopověděla větu, usnula Brianovi na rameni. Tak jsem je oba přikryla dekou a sama se také zabalila do té své. Nebudu ji budit kvůli takovýmto zatím nepodstatným věcem. Vždyť času máme, než se dopravíme do Bílého křišťálu, ještě dost.