Vyvolená

PROCHÁZKA NOCÍ

Ovanul mne chladný vzduch. Že bych nechala otevřené okno? Pomyslela jsem si. Ne, Aylin šla spát až po mně. Okno určitě zavřela. Mých chodidel se najednou dotklo něco studeného a hladkého, jako jsou tašky na střeše. Spodní lem Brianovy košile, kterou mi půjčil na spaní, mi lehce začal vlát okolo stehen. Začalo mi to být divné, a tak jsem chtěla otevřít oči. Nešlo to. „Silvie stůj!" Byl do dívčí hlas. Byl naléhavý, ale tak vzdálený, že jsem ho sotva slyšela. „Stůj," hlas se ozval hlasitěji a naléhavěji než předtím. „Vždyť spadneš!" Cože? Rázem jsem procitla ze snění. Zprudka jsem otevřela oči. Než jsem zaostřila, viděla jsem oblohu před rozbřeskem. Uviděla jsem Aylin, jak za mnou po pomalých krůčcích. Vypadala vystrašeně. „Zůstaň tam, kde jsi." Řekla a dál šla přikrčená, protože zafoukal větřík, ale i tak se pohybovala tak lehce, jako by vážila méně než pírko. K mé smůle to byl spíš vichr ze severu. Byla teprve polovina srpna, ale zima v nocích se dala rovnat s nocemi na konci října. Zatřásla jsem se zimou. Tím jsem však ztratila rovnováhu a přepadla přes okraj střechy a padala dolů. Z úst se mi vydral výkřik. Natáhla jsem ruku, ve snaze se zachytit, ale nepovedlo se. Padala jsem volným pádem dolů. Před očima se mi začaly objevovat obrazy z dětství. Hrátky s bratrem, oslava mých pátých narozenin, oslava mých desátých narozenin, která se obzvlášť povedla. Zdálo se mi to jako věčnost. Zavřela jsem oči a odevzdaně padala. Byla jsem smířená s tím, že umřu. Alespoň se zase uvidím se svými blízkými.

Když v tu ránu jsem dopadla do něčí náruče. Záda mne lehce studila, ale jinak to bylo měkké přistání. Můj zachránce však měl přes ramena tmavý plášť a hluboko do obličeje měl staženou kapuci, takže mu nebylo vidět do očí. Přehodil si mne přes rameno, a běžel mezi domy, než se mnou doběhl na kraj vesnice a tam se zastavil, aby si odpočinul. To nebylo tak neobvyklé, ale vypadal, že se vůbec nezadýchal a spíš na někoho čekal. Začala jsem si ho prohlížet. Na zádech měl vak, který vypadal dost těžký. Na rukou černé kožené rukavice, dlouhé až k loktům. Přes ramena měl přehozený plášť.

Viděla jsem přibíhat Aylin a nesla Brianovu kosu. Také na sobě měla plášť. Maskovaný shodil vak ze zad. Při tom mu spadla kápě z hlavy. Byl to Brian. Jak to, že jsem ho nepoznala? Podal vak Aylin. „Co se děje?" Zeptala jsem se jí. „Vysvětlím ti to později." Řekla a hodila si vak na záda. Brian mne chytil kolem pasu a hodil si mne na rameno, jako pytel brambor. Chtěla jsem začít protestovat, ale od vesnice jsem uslyšela křik. Oba se rozběhli směrem z vesnice. Nestíhala jsem to ani pořádně sledovat. Za chvíli jsme zaběhli za kopec a vesnice už nebyla vidět.