Wattchatovské rýmování

6.

Jak královna budeš všem vesele kynout,
necháš čas volně plynout.
Čas odnese dobré i zlé,
přinese zítřky veselé.
Dítě v tobě bude zas nadšené.

Bosky vstoupíš do šťavnaté travičky,
natrháš tam sobě růžičky.
jen pozor na trny, ať neteče ti krev,
přec' nechceš aby smích, změnil se v řev.

A aby radost praskla jak mýdlová bublina,
co stěny své v kouli napíná,
hledajíc skulinku, kterou se rozpíná,
potopit ji v nebi, které se rozbíhá.

Do všech stran, až daleko za obzor,
a proráží jej vrcholky hor,
malý soukromý minimální vzdor,
co staví se fyzice na odpor.

Vzdor co už dávno smysl nemá,
uvádí mysl do temna.
Daň za svobodu není levná,
výdrž musí býti pevná.

Proč ale bolest neutichá?
Cožpak to konce nikdy nemá?
To se naděje tak špatně hledá?
Nebo se snad tak snadno zaprodává?
Rozhodně ji nikdo nerozdává.

Vyvěrá totiž z tebe, víš?
Možná jen ve chvílích, když spíš.
Ale i to se počítá, to si piš!
Naděje přes den je ale pryč.