Wattchatovské rýmování

9.

Toť štěsněta, co úsměv ti dala,
štěňata štěstí nikdy nebrala,
jen nos z radosti olíznula,
štěňata nás neminula.
No jednoho dne uhynula.

Všechno jednou pomine,
ať chceš, nebo ne.
Zajdeme si pak pro jiné,
štěstí, to je nejisté.

Štěstí, to je matné,
najednou puf... a bublina praskne.
Komu se po ní zasteskne?

To je otázka hodna k zamyšlení,
na velké otázky však odpovědí není,
tudíž upadají do zapomnění,
elegie pro ně má krátkého znění.

Kdo nás dovedl k pozměnění?
Kdo zaprodal nás utrpení?
Kdo by ukončil to trápení?
Nevíš, ale jednou dojdeš vykoupení.

Kdy vyjde slunce naděje?
Kdy se zas Tvá tvář usměje?
Už brzy, věř mi, blíží se to!
Brzy najdeš lepší místo.

Jen musíš překonat překážky,
ale schovej se, když přijdou srážky.
Nereaguj na urážky,
jen ti hází klacky pod nohy,
zbavují tě stabilní polohy.