Dlouhé creepypasty

Dějové chyby

Autor: Omegaokami

S mou první dějovou chybou jsem se setkal v den, kdy můj nejlepší kamarád vstal z mrtvých.Byli jsme tehdy středoškoláci a samozřejmě jsme byli hloupí. Jmenoval se Jake a rádi jsme chodili do starého, opuštěného domu v lese, kde jsme prostě blbli. Dělávali jsme typické puberťácké věci. Abych byl upřímný, byl to poměrně velký barák. Byl to dvoupatrový dům se sklepem nebo třípatrový dům, pokud byste počítali i půdu. Příběh vypráví o staré ženě, která ten dům začala před léty stavět, protože chtěla uniknout životu ve městě, ale z nějakého důvodu ho nikdy nedokončila. Pravděpodobně umřela. Každopádně byl ten dům téměř dokončen, když zemřela, ale nikdo se nenamáhal ho dodělat, a tak tam teď jen stojí a chátrá.

Takže jsme já a Jake do toho domu chodili, dělali blbosti, děsili se navzájem, nebo jsme ho prostě prozkoumávali. Normálně jsme byli opatrní - nebo jsme měli štěstí - a tak jsme se nikdy nebáli, že by se nám mohlo něco stát.

Poté se jednou prkna ve druhém patře pod Jakem probořili a on se propadl. Nikdy jsem si neuvědomil, v jak strašném stavu dům musí být, protože jakmile dopadl na podlahu přízemí, ta se probořila také a on skončil až ve sklepě. Seběhl jsem dolů a podíval jsem se do díry v přízemí. Byla tam tma (jenže jsme vždy byli o krok napřed, takže jsme si s sebou brali baterky), tak jsem na Jakea posvítil. Nikdy nezapomenu na to, co jsem viděl.

Jedno z prken muselo být pod špatným úhlem, když na něj spadl. Nyní koukalo z jeho břicha jako kopí. Viděl jsem, jak se snaží pohnout a vyrvat ho. Dokonce jsem ho slyšel sápat se po vzduchu... A pak najednou přestal.

Byl mrtvý. Byl jsem si tím jistý. Naše vlastní blbost ho zabila. Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Takže jsem prostě... zdrhnul. Vyběhnul jsem z toho domu a nechal ho tam.

Byl už skoro večer, když jsem se dostal domů. Šel jsem rovnou do svého pokoje. S nikým jsem nemluvil. Nic mě nemohlo zastavit. Prostě jsem se chtěl stočit do klubka a zapomenout na tu hroznou scénu. Rodiče se mnou chtěli mluvit, ale já předstíral spánek, a tak mě nechali být. Později v noci jsme jsme obdrželi telefonát od Jakeových rodičů a ptali se, kde je. Jen kvůli tomu mě "vzbudili" a já jim řekl, že nemám páru. Klasická odpověď "No, jestli ho uvidíš, dej nám prosím vědět!" přišla hned potom, a tak jsem to odsouhlasil a šel znovu spát.

Další den byla škola a svůj ranní rituál jsem hodně urychlil. Nechtělo se mi jít, ale zároveň jsem nemohl zůstat doma. Byl jsem si jistý, že Jakeovi rodiče už mají podezření. A tak jsem šel. Škola byla... jako každý jiný den. Po ránu blbnoucí a mluvící lidi. Došel jsem ke své skupině kamarádů, se kterou jsem před prvním zvoněním a moje srdce se náhle zarazilo.

Byl tam Jake.

Stál tam, smál se, choval se jako on. Když mě uviděl, prvně se zakřenil, než ke mně přišel. Řekl nějaký vtip, ale já ho nevnímal. Pořád jsem na něj zíral.

"Hej, jsi v pohodě?" zeptal se mě již trochu znepokojený.

"Nejsi... Jsi ty v pohodě?" bylo vše, co jsem dokázal zabrblat.

"No, jo! Proč bych neměl být?" Trochu se zasmál, ale v zápětí mi věnoval nechápající pohled.

"Ty, ty... o ničem nevíš?" snažil jsem se frázovat co nejjmemněji. Nechtěl jsem, aby si nás někdo moc všímal, protože i tak jsem si uvědomil, že ho to muselo nějak znepokojit. Jestli ano, tak to však na sobě nedal vědět.

"O čem bych měl vědět?" Odpověděl, a pak zazvonil zvonek. Rozloučil se se mnou a podezíravě se na mě podíval, než se vydal do třídy. Chvíli jsem tam jen stál a zíral do prázdna celý v šoku. Proč tu byl můj kamrád? Viděl jsem ho umírat! Nebo by měl být alespoň v nemocnici! Ale byl v pořádku.