Dlouhé creepypasty

Pýcha mého otce

Autor: RolandtheBrown

Můj otec byl, aspoň co si já pamatuji, pyšný a příliš sebevědomý muž pro své vlastní dobro. Často mi říkával, když jsem si k němu šel pro radu, že s pýchou se dá udělat vše. Myslím že to byl jeho styl motivace, ale pro mě byla jeho arogance absurdní; nikdy nic v životě nedokázal a žil ve stínu svého bratra již od malička.

Jednou, a pouze jednou, jsem ho viděl se usmát a to tehdy, když můj strýc umřel. Můj otec nesnášel svého bratra; nesnášel ho proto, že byl bohatý, krásný, že si vzal krásnou ženu, která ho milovala. Můj otec mu vždy záviděl a měl velkou radost z jeho smrti. Nikdy pro něj neuronil ani jednu slzu, poškleboval se těm, kteří ano a označoval je za slabochy. Přesto jsem ho viděl se usmát. Schoval to dobře, bylo téměř nemožné to vidět, ale viděl jsem to; jeho rty tvarující se do sadistického úšklebku, slabý smích pocházející z jeho suchých, popraskaných rtů. Málem jsem se otřásl při pouhém pohledu na něj, ale zadržel jsem to, když jsem skládal úctu k mému milovanému strýci.

Krátce po strýcově smrti jsme se přestěhovali do vily; byl to dárek na rozloučenou od strýčka pro otce, aby mu byla předána po jeho smrti. Můj otec to vzal jako výsměch od svého bratra, že i v záhrobí se musí vytahovat svým úspěchem. Můj otec byl však chamtivý muž, a tak vilu i část bohatství strýce přijal a nastěhovali jsme se za několik týdnů. Na začátku jsme byli jen já, on a moje sestra; miloval jsem mojí sestru víc, než cokoli, co jsem znal a klidně bych pro ni i umřel, ale pohrdal jsem svého otce. Věděl to, a na oplátku nikdy nedělal preferenci mé sestry. Byl jsem totiž pozůstatek z jeho prvního manželství, žijící paměť uchovávána pouze do té doby, dokud nebude třeba jí co nejdříve odložit.

Otec si rychle zvykl na nový styl života; život v bohatství, jak říkal, byl ten, ke kterému se narodil. Byl velmi pyšný na svůj nový domov; nebylo dne, kdy by naprosto vše neuklízel, nebo k tomu donutil mě a sestru a často nás donutil ho poslouchat po celé hodiny, jak žvaní o tom, že je pyšný na to žít v takovém luxusu. Nikdy nezmínil svého bratra, nikdy nikomu neděkoval, jen sobě, vypadalo to, že si myslí, že to vše získal jenom díky sobě. Nesnášel jsem ho víc a víc každým dnem, ale moje sestra zůstala zcela nevědoma.

Po pár letech si otec vzal další ženu; pak další, pak další, pak další. Můj otec byl notorický sukničkář, ale on to nazýval 'dar od bohů'. Ale abych byl fér; byl vzhledný muž a ti, kteří ho neznali, jeho aroganci považovali za občasnou. Prostě se zdálo, že rád lákal ženy a jeho zvýšení finančních prostředků díky smrti jeho bratra v tom nehrálo roli. Zdálo se, že nevěděl o skutečných záměrech žen, že s ním chodí jen pro jeho peníze. Když se na to podívám, tak neříct mu o tom bylo to nejhorší rozhodnutí, které jsem kdy udělal, ale pochybuji, že by to nějak změnilo konec.

Jeho čtvrtá žena, blondýna (samozřejmě, můj otec měl vždycky slabost pro blondýny), se jmenovala... Clara? Nejsem si jistý. Její jméno není důležité, co je však důležité je to, že poté, co se otec vrátil domů opilý a praštil ji, podařilo se jí se s ním rozejít a zažalovat ho; bylo dohodnuto, že jí otec bude muset zaplatit částku na náhradu škody, a vzhledem k tomu, že kvůli tomu by musel prodat vilu, protože promrhal své rozsáhlé dědictví v neúspěšných podnikatelských aktivitách a nakonec v alkoholu, to samozřejmě nenesl příliš dobře, a tak se vrátil tu noc... trochu opilý.

De facto by se dalo s jistotou říci, že tehdy byl nejopilejší co jsem ho kdy viděl; nekontrolovatelně brečel, kolísal mezi neskutečným vztekem a totální sebelítostí. Má sestra, která byla opět milá a milující jako vždycky, se ho snažila uklidnit; reagoval tak, že se na ní nejdříve tázavě podíval a poté, co se probral ze zmatení, ji srazil k zemi. Začal na ní křičet, což ji dohnalo k slzám a bylo špatné, že jsem na něj nemohl rovnou zaútočit. Později vyšlo najevo, že když na ni křičel, představoval si místo ní svou ženu; ale má sestra například nemá blond vlasy a přesto jí nazval 'blonďatým ďáblem' více než jednou. Nakonec šel otec do postele a já držel svou plačící sestru v náručí.

Další den byl otec nezvykle tichý; i bez uvážení útoku na sestru vypadal divně. Věděl jsem, že jeho žena se měla tu noc vrátit pro zbytek svých věcí, a tak jsem pro svou sestru a mě zařídil, že můžeme jít v noci ven, abychom se vyhnuli jakýmkoli hádkám, které by ti dva mohli mít, takže jsme v sedm večer odešli a nechali tátu o samotě. Ve městě jsme si užili spoustu zábavy; smáli jsme se, vtipkovali o její škole, mluvili o klucích, kteří se jí líbili (a měli jednu nepříjemnou konverzaci o mé poslední holce, Valerii), dokud se nerozhodla, že se chce vrátit domů. Bylo špatné jít domů v tu dobu, ale udělala na mě svůj roztomilý úsměv a nechal jsem se ukecat.

Neměl jsem se nechat ukecat.První věci, které jsme si všimli, byl zápach; byl odporný a bylo divné přiznat, že to jde z naší vily; otec ji vždy udržoval čistou, proč tedy teď tak strašně zapáchala? Zaklepali jsme na dveře, a když nikdo neodpověděl, pomalu jsme vešli dovnitř. Normálně by nás otec pustil dovnitř - tohle bylo poprvé, co jsme museli použít naše vlastní klíče. Poté, co jsme po něm křičeli a nedostali žádnou odpověď, jsem se rozhodl ho jít hledat nahoru. Jakmile jsem vstoupil na první schod, uslyšel jsem zakňučení, téměř neslyšitelné. Vyděšeně jsem se zarazil, ale přinutil jsem se jít dál, moje sestra okamžitě za mnou. Asi je zase opilý, někde leží na zemi a skuhrá, řekl jsem si. Ubohé, ale nic neobvyklého. Vystoupali jsme po schodech nahoru a už žádné další skuhrání neslyšeli; možná to byla jen naše představivost. Začínal jsem být paranoidní, a tak jsme se rozhodli, že pro jistotu ověříme otcovu ložnici.

Krev jsme uviděli téměř okamžitě. Byla doslova všude; zdálo se, že to bylo rozetřeno všude okolo záměrně, a přitom tak čistě. Kusy něčeho, co předpokládám, že byla ruka, ležely rozházené na podlaze, ale samozřejmě ne tak perfektně, jako byla rozpatlaná krev. Na zemi byl otevřený kufr naplněný kosmetikou a modním oblečením; bylo jasné, komu patřil, a dlouhé blond vlasy byly roztroušeny po místnosti, ale nebylo to nic, co by mě odradilo. Moje sestra křičela a já byl v pokušení to udělat taky, ale pohled na hlavu povalující se uprostřed místnosti mě nechal naprosto beze slov. Neměl jsem daleko k omdlení a to byl možná důvod, proč jsem v následujících momentech neudělal víc.

Po chvíli, co jsme vešli do pokoje, se ukázal otec; stál ve dveřích a držel něco, co vypadalo jako velmi ostrý nůž. Jeho rukávy byly potřísněné krví a šel z něj silný zápach alkoholu. Zdálo se, že si je plně vědom toho, co právě dělá, a přesto do toho brečel. Vrhl se na nás, hystericky naříkal a zuřivě mával nožem, jakoby se snažil zaplácnout mouchu. Zoufale jsem se mu snažil vyhnout a začal jsem couvat do rohu, dokud jsem neviděl, že sestra stojí divně. Sotva jsem si všiml krve, která jí stékala po krku, než upadla na zem. Otec si ji ve svém blouznění opět spletl se svou ženou a podřízl jí hrdlo, zatímco jsem se kryl.

Vykřikl jsem. Ne, přesněji by to bylo popsáno jako řev, primitivní, zoufalý výkřik, směs strachu, zmatení a totálního smutku, která se manifestovala jako vztek. Můj otec udělal jednu, pouze jednu dobrou věc a nyní ji díky svému sobectví a šílenství zahodil. Křičel jsem, řval jsem a vyskočil na něj; nikdy jsem nebyl nijak silný, ale celkem snadno jsem převzal kontrolu nad nožem a sotva měl čas si uvědomit, co se děje, než jsem mu ho odhodil ven.

O deset minut později jsem se vynořil z domu v čistém oblečení a vzal sestru do nemocnice; samozřejmě, že byla mrtvá, ale chtěl jsem zkusit, i když marně, ji zachránit. Bylo mi řečeno, že se nedalo nic dělat, a že vzhledem k okolnostem jsem mohl být rád, že jsem vyvázl bez zranění. Byla to malá útěcha, ale nemohl jsem si pomoct, cítil jsem úlevu; i když již nežije, aby to mohla vidět, pomstil jsem se. Nezabil jsem svého otce, ale dokážu si představit, že by tomu dal přednost.Můj otec mi jednou řekl, že s pýchou se dokáže vše. No, můj otec má hrdosti na rozdávání, tak uvidíme, jestli jí má dost na svoji záchranu s končetinami oddělenými od těla.