𝗕𝗼𝗻 𝗟𝗮 𝗕𝗮𝗶𝘀𝗲 [𝖵𝖪𝗈𝗈𝗄]

★15★

★N★

„Říkal si, že víš jak se jmenuje?" jeho přikývnutí mi neslo úsměv. Široký a nefalšovaný. Zvlášť, když s ním před mou osobou položil sklenici sodžu. Na jeden nášup jsem ji do sebe kopl a následně se natáhl po arašídech, abych vyvážil chutě. Tvář jsem měl přitom opřenou o dlaň a hlavu tak lehce nakloněnou. Se samolibým pohledem jsem mezi prsty svíral fotku, která zachycovala tři osoby. Jednou z nich jsem byl já, tak o pět let mladší a ještě s myšlenkami krásné budoucnosti. Teď? Moc dobře jsem si byl vědom, že nic není pohádka a při pohledu na mé předloktí mi bylo zle. Jizvy. Drobné, dlouhé i pichy od jehel. Vše jenom díky němu.

„Jeho přátelé tu začínají být jako doma... Jednou přijde jeden a podruhé druhý. Naposledy tu byli ve čtvrtek. Mám dohodu o mlčenlivosti, ale ty ne. Ty můžeš říct všechno," prsty jsem naznačil žádost o další skleničku, která se ve mne obrátila. Za bouřlivého smíchu jsem zaklonil hlavu, aby mi fialové prameny odpadly z očí a já je jen lehce zastrčí za ucho. Fotku jsem vrátil do obálky, mezi ostatní a schoval do tašky, která ležela na stoličce po mém boku.

„Jak se tedy to dítě jmenuje?" přijal jsem papír, na kterém byli dvě adresy a hned vedle fotka. Stáhnutá s twiteru a oto to bylo vtipnější. Stejně jako přezdívka, která se neshodovala s reálným jménem. Jeon Jeongguk. Všechny své věci jsem vzal, zaplatil za propité a následně se otočil na patě, abych pronesl poslední slova. „Je načase Kim Taehyungovi zničit život."

★J★

,,Nikdy bych nevěřil, že se vy dva dáte dohromady," řekl jsem s uchechtnutím, díky čemuž si vysloužil rány do obou ramen. Ovšem ti dva se i přesto usmívali jeden na druhého a já jim to to upřímně velmi přál. Přestože mě to dosti překvapilo, neboť se to celé stalo během jednoho víkendu.

,,Zjistili jsme, že toho máme hodně společného," sdělil Hoseok a přitáhl si Jimina k sobě tak, aby byl uprostřed. Byla to hezká chvilka a já byl rád, že jsou šťastní. Tak jako jsem já.

Zatímco jsem nechával ty dva mluvit a pozorně je poslouchal, tak jsem začal pociťovat divný pocit. Pocit, který mě nutil se chvilkami ohlédnout. Na otázky kluků zda je vše v pořádku, jsem odpověděl, že ano, avšak nebyla to úplná pravda. Byl jsem si totiž jistý, že mě někdo sleduje. Nebyl jsem paranoidní, tedy doufám. Musel jsem se tak ujistit a potvrdit, zda jsem paranoidní nebo mě vážně někdo sleduje.

,,Omluvte mě prosím ve škole. Zapomněl jsem, že musím něco vyřídit," oznámil jsem a po jejich přikývnutí se rozešel stejnou trasou, kterou jsem s klukama přišel. Začal jsem se obezřetně rozhlížet a když už jsem se smiřoval s tím, že jsem paranoidní, tak jsem si všiml může, který seděl na lavičce na druhé straně ulice a sledoval mě. S velkým nádechem jsem přešel ulici, abych v zápětí stanul před ním a mohl ruce skřížil na hrudi.

,,Vy mě sledujete?"

★N★

„Možná? Co by to bylo za sledování, když vidím, že o mě víš? Tohle není sledování... Pouze touha o pozornosti, Jeon Jeongguku," nemohl nijak potlačovat své cuknutí, když jsem použil jeho pravé jméno. Nikoli to, kterým se nechával oslovit. Jeho překvapení se rázem změnilo v koktání a posléze v odkašlání, kdy se mě pevným hlasem ptal, kdo jsem a co po něm chci. Zvednutí mé osoby neslo jeho couvnutí. Krok vzad, aby byl stále mezi námi rozestup, ale já ho zničil. Stál jsem těsně u jeho těla, abych se nahnul a šeptal do jeho ucha. „Jsem někdo, kdo na tom byl podobně jako ty a moc dobře znám muže, kterému si dal své srdce. Proto ti radím dát na mou radu, aby ses s ním nestýkal. Ani trochu to není dobrý muž a co jediné umí je ubližovat."