Půlnoční proroctví

~2~

„NE!" vykřikla Joy plná zděšení a vzteku.

,,Ale ano, holčičko. Ty půjdeš... nebo tví rodiče zemřou!" Muž sáhl do kapsy pro telefon a dal si ho k uchu. ,,Ta holka mi nevěří. Ukaž ji její rodiče." Obrátil se zpět k Joy a ukázal ji obrazovku.

Dívka byla v šoku. Viděla své rodiče svázané a zbité skoro na smrt. Vyhrkly ji slzy a rozplakala se. ,,Neubližujte jim, prosím! Půjdu s vámi jen je nechte být.Prosím!" žadonila ho dívka se slzami v očích. Neznámý muž položil telefon.

,,Tak a teď pojď." přikázal ji a hrubě ji chytl za ruku. Joy koutkem oka zahlédla pohyb.

Poznala, že je to její učitelka, která se přibližovala k muži zezadu. ,,No tak! Slyšelas, co jsem řekl!? Jdeme!" vyštěkl ještě jednou na Joy. Dívka se ale začala vzpouzet. Znova s ní škubl, když v tom uslyšela vyjeknutí. Učitelka se rozmáchla a vší silou praštila neznámého muže dřevěným ukazovátkem přímo do temene hlavy. Tyčka se rozlomila a muž se okamžitě skácel na zem.

,,D-děkuji, paní učitelko." poděkovala skrze slzy Joy a stále se třásla z toho šoku.

,,Jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě žena.

,,A-a-ano jsem."vykoktala ze sebe roztřeseně a starší žena ji objala, aby ji uklidnila.

Žena vytáhla telefon a zavolala na tísňovou linku. V tom si Joy vzpomněla na rodiče ležící na zemi úplně zbytí. ,,Mí rodiče!" vykřikla dívka a učitelka se na ni zmateně podívala.

,,Co je s tvými rodiči?"

,,Ten muž, mi ukazoval přes video hovor mé rodiče. Jsou zranění!" odpověděla zoufale Joy.

,,A kde bydlíš?" zeptala se naléhavě učitelka.

,,Takoviova 157/9."

,,Dobře. Haló? Slyšíme se ještě? Ano. Potřebujeme okamžitě záchranou službu na ulici Takoviova 157/9. Jsou tam dva zranění lidé! Děkuji." Mluvila žena. ,,Joy, říkali, že tu za chvíli budou. A pro tvé rodiče přijede sanitka." Pohladila ji s nadějí v hlase. Joy se stále třásla strachem, že se ten muž probere.

Po pár minutách přijela policie i záchranka. Toho muže si odvedli a učitelku s rusovláskou vyslechli. ,,Co je s mými rodiči?" zeptala se jednoho ze zdravotníků.

,,To jsou ti dva zranění?" chtěl se ujistit.

,,A-ano! Prosím, že jsou v pořádku!"vydechla napjatě dívka. ,,Můžete mě k ním svést, prosím?"

Zdravotník se na ni soucitně podíval. ,,Tví rodiče jsou ve velmi vážném stavu. Nevím jestli budou při vědomí, ale vezmeme tě tam."odpověděl jí laskavým hlasem.

Nastoupila do sanitky a samou nervozitou jí bylo špatně. Ta cesta je snad nekonečná! Stěžovala si sama sobě. Připadalo ji, že jedou snad celou věčnost...

Konečně už dorazili do nemocnice! Joy se usilovně snažila, aby nevystartovala hned, jak se otevřeli dveře. Snažila se být trpělivá, ale měla takový strach, že to prostě nevydržela a rozběhla se k recepci. ,,Dobrý den. Hledám své rodiče. Přivezli je tu zbité!" oslovila Joy paní recepční naléhavým hlasem. Mezitím ji dohnal ten hodný doktor.

,,Ahoj, Emilie! To je v pořádku. Já ji za nimi dovedu." odvedl Joy se skrývanou lítostí ve tváři.

Zastavili se až přede dveřmi jednoho z pokojů. ,,Zde jsou tví rodiče. Já tu počkám."

,,Děkuji." usmála se na něj s rozechvěným hlasem Joy. Pak se otočila směrem ke dveřím a vstoupila.

Naskytl se ji děsivý pohled na její zubožené rodiče. Joy neudržela slzy. ,,Maminko, Tatínku..." Nemohla se ani hnout. Bylo to pro ni hrozné. Do zlověstného ticha se ozvalo hlasité zapípání; Biiiiiiiiiiiiiiiib.