Půlnoční proroctví

•2O•

,,...esný...."

,,...možné..."

,,...e opravdu hodně silná." 

,,...ude pořádku?"

Joy bolelo celé tělo. Pálelo ji a přála si být zpátky v říši snů. Ale jakoby ji něco říkalo: ,,prober se"...

Oči měla stále zavřené, ale pomalu nabírala vědomí. Už dokonce slyšela vzdálené hlasy jasněji.

,,Ach, ty moje malá luno...Neměl jsem to nikdy dopustit."

Už už chtěla promluvit, ale nemohla...Vyšlo z ní jen bolestné zasténání. Následně ucítila pohyb. Teplo, které ji hřálo na ruce, zmizelo.

,,J-j-joy? S-slyšíš mě?" vykoktal mužský hlas se slyšitelnými vzlyky. Dívka, ale nic neřekla. Bolelo jí to. ,,Co si to tu namlouvám...? Vždyť jsi mimo..." uchechtl se a položil si hlavu zpět na ruku své dívky.

Pak se jí přes všechnu tu bolest podařilo otevřít oči a škubnout rukou. Blonďatý chlapec byl hned v pozoru a se slzami v očích se jí podíval do zvláštních očí; jantarové oči měly na sobě malé žlutě zářící skvrnky. ,,JOY!" vykřikl radostí a jemně ji objal. ,,Haló! Někdo, kdokoliv, pojďte sem!" zakřičel zpoza závěsu, který ji odděloval od zbytku ošetřovny. 

Brzy k nim přiběhlo hned několik lidí. Většina z nich byli lékaři, ale bylo tu i pár zvědavých studentů. Vyptávali se Joy na hromady otázek a při tom jí dávali léky a používali léčebnou magii na utlumení bolesti. 

Zpráva o jejím probuzení se šířila rychle a brzy se u jejího lůžka objevil i ředitel Jurčenko a učitelský sbor. Hned po nich se přiřítila Sheila se Zorou a v patách jim byl i Barnaby. Ti se s ní horlivě vítali a dávali jí dárky.

,,Mohla bych mluvit s Barnym o samotě prosím?" poprosila je rozklepaným a slabým hlasem dívka. Ostatní se na sebe pochybně podívali.

,,Jsi si jistá?" zeptala se jí pro jistotu čarodějka. Když rusovláska, s některými prameny bílými jako sníh, přikývla, tak odešli. ,,Později za tebou přijdeme!" zavolala ještě Sheila a pak už byla s chlapcem sama.

,,Ty ještěří mozku! Podívej se, co se mi kvůli tobě stalo! To jsi zkoušel moje nervy nebo co?!" vyjela na něj. Na chvíli se odmlčela. ,,A-a taky mě to hrozně mrzí...Kvůli mě máš ošklivé jizvy po celém těle. A-a-a taky jsi pro mě hrozně moc riskoval! Málem jsem tě zabila, ty imbecile!" Rozbrečela se a podívala se na jeho zjizvené ruce a část obličeje. 

Vzal si židličku a přisedl si k ní. ,,To já bych se ti měl omlouvat, Joy...Povím ti příběh, ano?" navrhl a smutně se usmál. 

,,Doufám, že mi vysvětlíš, proč ses tak choval." probodla ho pohledem plným slz. 

,,Povím ti všechno...Úplně od začátku." vysvětlil jí s povzdechem. Řekl jí úplně všechno. Včetně jeho dětství a o tom, jak se stal členem ligy Nadějných, také jí řekl  o Natálii a jejím úkolu a vysvětlil jí, proč to musel udělat. 

Joy z toho nebyla vůbec nadšená. Akorát si připadala ještě hůř...Chudák Barnaby...Musel si toho tolik vytrpět a já jsem mu v tom vůbec nepomáhala...Litovala. Litovala ho hodně. Zničeně se na něj koukla. ,,Odpusť mi to, Barny..." vzlykla a polykala slzy, které se jí opět draly ven.

,,Joy...Nemám ti co odpouštět. Ty nemůžeš za to, co se stalo. A ty bys na sebe neměla být tak přísná...Vždyť jsem si to v podstatě zasloužil." uchechtl se a podal jí sklenici vody, kterou měla na nočním stolku. 

,,Jak je možné, že jsem si nevšimla toho, jaký jsi dobrák?" zeptala se s malým úsměvem a napila se. 

Chlapec se krátce zasmál. ,,Tak co? Přátelé, zrzko?" usmál se na ni a podal jí ruku.