Serena a Lyra: Nanterie

Kapitola 2.

Druhý den ráno už všichni měli hlad. Proto se rozhodli, že hned po sestupu něco uloví. Když se konečně dostali na pevnou zem, začaly dívky hledat stopy divoké zvěře. Po pár chvílích Serena zvolala:

,,Tady jsou stopy dvou menších zajíců."

,,A jak jsou staré? " zeptal se Kieran.

,,Myslím si, že nanejvýš dvě hodiny."

Všichni se tedy vydali směrem kudy vedly stopy. Po chvíli přišli na malou mýtinku, kde se pokojně pásli dva zajíci. Kieran pokynul Sereně a Lyře, aby se o ně postaraly. Obě dvě věděly, že pokud budou chtít ulovit oba zajíce, musí se trefit ve stejnou chvíli a napoprvé. Na kraji mýtinky uviděly malou zamrzlou tůňku. Usoudily, že zajíci budou mít namířeno právě tam. Serena, Lyra a Kieran se začali pomalu přemisťovat směrem k hustému porostu u tůňky.

Když dorazili na místo, Kieran se potichu usadil a pozoroval jejich práci. Dívky si připravily luky a vytáhly šípy z toulců. Když už byla kořist téměř u tůně, obě připravily šíp k okamžitému výstřelu. Jakmile obě měli připraveno, zamířily každá na svou kořist. Sereně i Lyře tlouklo srdce, protože to brali jako ,,druhou zkoušku". Společně odpočítaly do pěti: pět, čtyři, tři, dva, jedna... Oba šípy vystřelily vpřed, bohužel pouze šíp z Lyřina luku našel svůj cíl. Šíp Sereny se zabodl dobrých pár centimetrů od druhého ušáka. Po výstřelu se Kieran zvedl a šel obhlédnout práci svých dcer.

,,Lyro, dobrá trefa, kůže se dá použít, ale Sereno, ty jsi mě zklamala. Vypadalo to, jako kdyby jsi ho nechtěla trefit."

,,To ne otče, asi se ti něco zdálo," odpověděla slušně Serena.

Lyra sebrala zajíce a posadila se na zem. Serena si k ní přisedla a začala sledovat její práci. Lyra vzala zajíce za uši a začala oddělovat kůži od masa. Kieran po chvíli zavolal na druhou dívku, aby mu pomohla hledat dřevo na oheň. Po chvíli přinesla Serena plnou náruč dřeva a udělala z ní hromádku vedle kruhu kamenů, který vytvořil mezitím Kieran. Lyra pomalu dokončila kuchání zvířete a napíchla ho na ostrý klacek. Kieran rozdělal oheň a počkal, až tam zůstanou jenom žhavé uhlíky. Poté dal nad ohniště zajíce a zapichoval do něj malé kusy větviček z borovice pro zlepšení chuti. Hodinu a půl čekali, než se zajíc dopeče a pak ho pomalu snědli. Jakmile ho dojedli, rozložili kožené deky a snažili se usnout. Velký liják zkazil Lyře a Sereně usínání, ale Kieran spal tvrdě jako by ho do vody hodili.

Ráno sbalili věci a připravili se k odchodu. Za pár hodin byli znovu u zamrzlého jezera, které přešli bez úhony. Odvázali krávu a vydali se zpátky. Sereně i Lyře připadalo, že cesta zpátky utíkala rychle jako řeka na jaře, když tají sněhy. V jednu chvíli dokonce uviděli stádo sobů čítající sto padesát hlav.

Po pár hodinách jízdy už byli téměř u místa, kde vykukovaly za palisádou stany z kůže. Z nějakých se linul dým, protože jeho obyvatelé chtěli připravit něco k večeři. Když vjeli na hřbetě Morské krávy do osady, byl už podvečer a jen málo lidí, kromě stráží, bylo venku.

Obě dívky sesedly poblíž stanu, který byl od malička pro ně domovem, i když nebyl vždy na stejném místě. Když sesedli, společně se svými kožešinami a toulci sundali luky z postroje Morské krávy, kterou šel Kieran odvézt za stan, aby se napásla sena. Poté co odhrnuly kus kůže, která sloužila jako ochrana vstupního otvoru do stanu proti větru, uviděly sedícího Mariuse. Marius byl strýc Sereny a Lyry a mladší bratr Kierana. Právě brousil svůj dlouhý lovecký falchion, na který byl velmi pyšný.

,,Holky, už jste se vrátili?" zeptal se jich strýc.

,,Ano, otec ještě odvede krávu a přijde," odpověděla sklesle Lyra.