Z pohledu Christine:
Přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou a zakousla se do rtu. Zvedla jsem pravou ruku a zaťukala na dveře kabinetu, zhluboka jsem se nadechla, když jsem za dveřmi uslyšela kroky.
„Už jsem si myslel, že nepřijdeš Christine." Řekl zřetelně a přeměřil si mě pohledem. Udělal krok vzad, abych mohla vstoupit do kabinetu.
„Dobrý den, chtěla bych se optat na mojí výslednou známku na pololetí." Těžce jsem polkla a očima sledovala, jak si sedá za svůj pracovní stůl.
„No, vzhledem k tvýmu nezájmu o matematiku to nevidím dobře." Přešel si jazykem po rtech a lokty měl položené na desce stolu.
„Jak to myslíte?" Těžce jsem polkla a pravým předloktím jsem si setřela pot z čela.
Promnul si oči a postavil se. „Christine, tvoje známky nejsou ani na dostatečnou. Nepracuješ v hodinách a ani se nesnažíš." Procházel se po kabinetu s rukama za zády.
„Takže teď na pololetí máš nedostatečnou, být tebou bych začal něco dělat nebo se v srpnu uvidíme u reparátu." Dokončil svůj dlouhý monolog.
„Teď už můžeš jít." Dodal a hlavou kývnul ke dveřím. „Nashledanou." Nervózně jsem řekla a zavřela za sebou dveře.
Pohltily mě černé myšlenky, jak tohle vysvětlím rodičům. Máma ví, že matematika je můj největší kámen, ale z tohohle nadšená nebude.
Claire ke mně přiklusala s úsměvem od ucha k uchu. „Nemám ani jednu trojku, chápeš to?" Nadšeně poskakovala kolem.
„To ti přeju." Řekla jsem odměřeným hlasem a slabě se usmála.
„Co se stalo?" Zeptala se Claire mírně tázavě a přestala poskakovat.
„Matematika, dal mi nedostatečnou." Odpověděla jsem a po několikáté za dnešní den jsem si povzdechla.
„V pololetí to nic neznamená, musíš si začít sedat dopředu, to tě donutí pracovat." Přitvrdila na hlase a já věděla, že má pravdu.
„Zkusím to." Zamrmlala jsem. Jestli něco opravdu nesnáším a nikdy nepochopím, tak je to matematika. Ale snaha k tomu abych prošla, snad bude stačit, při troše štěstí.
Claire si udělala z vlasů culík a zkontrolova čas na svých hodinkách. „Měly bychom jít, víš že Colmanová chodí vždycky včas."
Zatáhla jsem jí za rameno, aby zůstala na místě. „Počkej, řekni mi konečně to s tím Justinem a Theresou." Přešla jsem si jazykem po rtech.
Claire se na tváři vytvořila divná grimasa a mně se sevřelo hrdlo. „Theresa se ptala Justina na to rande." Svráštila jsem čelo, protože mi stále nedocházelo o čem mluví. „A?" Nadzvedla jsem obočí.
„Včera když jsem šla na první hodinu, tak jsem na chodbě potkala Justina s Theresou, zeptala jsem se jich co řeší a Theresa mi jen odpověděla, že tě pozval na rande." Pokrčila rameny a poškrábala se na zátylku.
Vykulila jsem oči tak, že mi málem vypadli z důlků a ústa mi zůstala dokořán. „Co-co prosím?!" Pravou ruku jsem si dala v bok a hlasitě si povzdechla.
„Říkám ti jen, to co jsem viděla a slyšela." Poznamenala a zvedla ruce na náznak obrany.
Po škole jsem byla domluvená s mamkou, že mě vyzvedne. Měla jsem sice jít za Claire, Theresou, Thomasem, Justinem a Ethanem, ale rozhodla jsem se nejít.
Už jen z důvodu mé špatné známky z matematiky a Theresa tomu taky moc nepřidala, nemám na ní dnes náladu.
„Ahoj mami." Přiškočila jsem mámě do auta a vyjely jsme směrem k našemu domu.
