Jak jsem poznal svoji lásku

2. Nemoc

Ráno vstávám. Mám úplně zalepené oči ospalky a jsem rozcuchaný. Jdu do koupelny, čistím si zuby a učešu se. Do školy ale spěchat nemusím, je sobota ráno. Nevím, proč jsem vstal už teď a ne až na oběd.

Dole mamka sedí v kuchyni u jídelního stolu a pije kávu. „Dobré ráno." Zdravím ji. „Dobré ráno Matti." Pozdravila mě zase ona. Já to s ní asi vzdám, pořád mi říká Matti, i když už jsem skoro dospělý a měla by mi už začít říkat normálně Matte. Sedl jsem si naproti ní s teplým kakaem a rohlíkem s jahodovou marmeládou. „Co dneska budeš dělat?" Zeptal jsem se jí. „Nevím", odpověděla máma, „asi budu dělat na zahradě. Musím shrabat listí, co spadlo z té naší jabloně." „Můžu ti pomoc? Dneska nikam nejspíš nepůjdu." Navrhl jsem a máma byla ráda, že jí s tím chci pomoct.

Na naší zahradě máme jednu jabloň a pak jen spousty květin a keřů. Na jaře a v létě je tu krásně, přitáhneme sem náš zahradní stůl a pár židlí a buď jen odpočíváme, nebo se kocháme těmi barvami kolem nás. Osobně tu rád sedím a mám zavřené oči a jen cítím ty spousty vůní kolem.

S mamkou jsme začali shrabávat listí. Je ho tu hrozně moc. Tak to tak shrabávám a přemýšlím nad tím, co asi právě dělá Chris. Kdybychom byli konečně spolu, mohli bychom spolu trávit víkendy. Bylo by to hrozně super. Jen musím tedy vymyslet to, jak ji zaujmout, což bude dost problém.

Když jsme dohrabali listí, šel jsem domů do pokoje. Mobil mi blikal. „Asi mi někdo volal nebo psal." Myslím si. Beru mobil a koukám, že mi psal Luk, jestli nejdu ven.

Volám na mámu. „Mami? Můžu ven s Lukem?" Máma mě neslyší. Jdu za ní. Sedí v obývacím pokoji a kouká na zprávy. Ptám se jí znovu. „Můžu jít s Lukem ven?" Mamka se na mě koukla a odpověděla mi s úsměvem. „Jistě." „Tak já jdu, dík." Poděkoval jsem jí mezi tím, co už jsem si běžel do pokoje pro bundu.

Už jsem venku, Luk nikde. Cítím, jak mi zabrněl mobil v kapse. Luk mi napsal: „Sejdeme se v parku." Zprávu jsem si přečetl a vydal se tedy tím směrem.

Luk tam stál u fontány, která teď nestříkala vodu. „Čau Luku." Pozdravil jsem ho. „Ahoj Matte." Pozdravil mě on. Jdeme po cestě, ani nevím vlastně kam. Asi jen prostě jdeme, abychom tak nestáli, jako dva solné sloupy. „Tak co? Jak se máš?" Zeptal jsem se ho. „No jde to." Odpověděl a pokračoval. „A jak se máš ty? Jak to zvládáš?" „Mám se celkem dobře, ale co bych měl zvládat?" Ptám se ho, jsem nějak zmatený. „Ty to nevíš?" Diví se luk. „Chris je v nemocnici." Po těchto jeho slovech jsem se zastavil. „Co je s ní?" Ptám se ho, mám o ni strach. „Nevím co jí je. Nikdo to neví, jen její kámošky říkaly, že je v nemocnici, ale ani ony nevědí, co jí je." Najednou se mi úplně změnila nálada. Už jsem se neměl dobře, ale celého mě pohltil strach o Chris. Koukám nevěřícně do země, v tom Lukovi někdo volá. „Čau, jo, už běžím." Říkal do mobilu Luk. „Co se děje? Kdo ti volal?" Zeptal jsem se ho. „Máma, prý mám jít domů na večeři." Odpověděl. „Aha." Vzdychl jsem. „Tak se měj dobře a neboj, ono to s tou Chris jistě není nic vážného." Rozloučil se se mnou Luk a běžel směrem k sobě domů. Koukám, jak utíká pryč, a když zmizel za rohem domu, otočil jsem se a pomalým krokem jsem se taky začal vracet domů. „Co asi je Chris? Jak jí asi je? Je to vážný? Půjde už v Pondělí do školy?" Hlavu jsem měl plnou otázek.

Došel jsem domů. Koukám, že máma není ani v obývacím pokoji, ani v kuchyni. „Bude asi v ložnici." Řekl jsem si. Jdu do svého pokoje. Sedím na posteli. „Mám jí napsat?" Honí se mi hlavou. „Radši ne." Řekl jsem si nakonec potichu pro sebe.

Slyším, jak bouchly dveře. „Matti? Jsi doma?" Máma se vrátila domů. „Ano jsem." Odpovídám jí z pokoje a ptám se jí. „Kde jsi byla?" Jak jsem to říkal, vstal jsem z postele a šel za ní do chodby. „Byla jsem jen na poště, přišel mi nějaký balíček." Odpověděla. Na stole jsem si ho všiml. Nebyl nějak velký, ale zase ne tak malý, aby se vešel do schránky na dopisy. „Vezmu si něco k večeři." Řekl jsem a vzal si zase dva párky a šel si uříznout kus chleba. „Zase párky? Nechceš něco jiného?" Zeptala se mě máma. „Moc ne, ty párky jsou dobrý." Řekl jsem. Mezi tím jsem uřízl chleba.

Jdu do pokoje a sedám si zase na postel. Pomalu ukusuju chleba a párek a přemýšlím. Koukám při tom do zdi. Vlastně ani nevím, nad čím přemýšlím, asi tak nějak nad vším. Nad tím, co je s Chris, nad tím co teď budu dělat a asi i zase nad tím, jak si tu Chris získat. Pořád nad tím přemýšlím. Nevím a nevím, jak to udělat.

Dojedl jsem párky a chleba. Jdu se umýt. Když jsem se umyl, Vrátil jsem se do pokoje. Beru mobil, zapínám instagram a koukám. Chris má nový příspěvek. Píše v něm, že je v nemocnici, ale že to není nic moc vážného, ale pár dní tam prý bude. Docela mě to uklidnilo, ale zároveň zneklidnilo, protože i když říká, že je celkem v pohodě, tak musí v té nemocnici být těch pár dní, takže mám vlastně stejný strach jako předtím. Co jí asi je?

Začíná se mi chtít pomalu spát, dneska už asi nic jiného dělat nebudu. Zhasínám tedy lampičku a zhasínám mobil. „Dobrou Chris." Popřál jsem Chris dobrou noc, i když vím, že mě neslyší, takže jsem si to říkal spíš pro sebe.

Je ráno, ale necítím se moc dobře. Jdu po chodbě, ale nikdo nikde není. Otočím se a tam stojí Chris. „Ahoj Matte." Řekla Chris, ale takovým divným hlasem. Usmál jsem se a taky ji pozdravil. „Ahoj Chris." Ani nevím proč, ale pokračoval jsem dál v mluvení. „Chris, musím ti něco říct, já tě." Nemohl jsem to doříct. Chris ke mně přišla než jsem stačil říct, že ji miluju, přerušila mě. „Matte, já tebe taky." Jak to dořekla, chytila mě za ruce a začala mě líbat. Měl jsem zavřené oči, ale najednou cítím, jak její rty a ruce začínají být víc a víc studené a suché. Otevřu oči a místo Chris tam je nějaká mrtvola. Leknu se a spadnu na zem. Koukám na tu mrtvolu. Mrtvola se na mě škubnutím hlavy podívá a řekne hlasem jako Chris. „Copak Matte? Ty mě nemáš rád?" A jak to ta mrtvola dořekla, skočila na mě.

Probudil jsem se, byl to zlý sen. Jsem celý spocený. Kouknu na mobil, je 6 hodin ráno. Jak tam tak sedím, promnu si oči a potichu si pro sebe říkám. „Byl to jen sen, jen noční můra." Spát jsem už nemohl a tak jsem začal koukat do stropu. Zjistil jsem, že mám popraskané rohy v pokoji, budu to muset říct tátovi, abychom to spolu opravili.

Je 7 ráno, už nevím, na co mám zírat. Už jsem zíral do stropu, na zeď i do tmy, takže jsem se rozhodl, že už se snažit spát nebudu. Vstávám z postele a sedám si ke stolu. Rozsvítil jsem si lampičku. Mám tam pití. Napiju se a tak se rozhlížím, co bych měl dělat. Vzpomněl jsem si na sešit, do kterého jsem už někdy dávno psal. Začal jsem ho hledat. Koukám pod postel, do šuplíků u stolu, ale nemůžu ho najít. „Kde je?" Ptám se sám sebe potichu. Nakonec jsem ho přece jen našel. Byl v šuplíku u nočního stolku i s perem. Tak, vzal jsem pero a napsal tohle. To co teď čteš. Někdy možná popíšu celý tento sešit a bude plný mých zajímavých událostí a zážitků. Už vidím, jak si to i já pak budu číst a budu se divit tomu, co se mi to v té době honilo hlavou.