Ach lásko,
víš že tě miluju?
Neměla bych, já vím.
Teď ale nejvíc lituju,
že nechala jsem tě odejít.
Vím,
asi je to má vina.
Mohla jsem tě vzít za ruku.
Obejmout tě.
Políbit tě.
A Nenechat tě odejít.
Lásko,
Je to má vina, já vím.
Má mysl, mé tělo.
Zradili mne.
Ach, omlouvám se.
Nemohla jsem.
Nemohla jsem jinak.
Měl jsi nejkrásnější oči.
A na chvíli,
se dívali jen na mne.
Můj svět se zastavil.
Moje srdce- netlouklo.
Topila jsem se.
Topila jsem se v tvých očích.
V tvém polibku.
Nemohla jsem.
Chtěla jsem víc.
Jen tvé objetí.
Zůstat v něm napořád.
Promiň mi to, lásko.
Chtěla jsem tě nenávidět.
Nenávidět tě za tu bolest.
Bolest co teď cítím.
V mém srdci.
V mé duši.
Ale nemohla jsem.
Vždyť víš,
chtěla jsem utéct.
Daleko.
Stoupnout si na kraj útesu.
Vykřičet všechnu bolest.
Nešlo to.
Lásko,
neplakala jsem,
protože slzy nepřicházely.
Chtěla jsem si vytrhat všechny vlasy.
Rozbít každou věc co najdu.
Skočit z toho útesu.
Z toho, u kterého jsem stála.
S marnou snahou křičet.
Chtěla jsem, aby se mé tělo rozbilo.
Tak jako moje srdce.
Nešlo to.
Nemohla jsem.
Lásko?
Čí je to vina?
Možná má.
Ale miláčku,
kdybych měla na výběr,
vybrala bych si zase tebe,
protože jsem byla šťastná.
Poprvé v životě.
Poprvé doopravdy šťastná.
Tak šťastná.
Takže lásko,
nechám si od tebe zlomit srdce.
Znova.
A znova.
Klidně tisíckrát.
Vždycky to bude stát za to.
S láskou se to nevzdává,
i když to láska vzdává semnou.
