Přetrvávající láska

Kapitola 7.

Uběhl měsíc, co mě Josh požádal o ruku. Za tu dobu už jsme stihli najít a zamluvit si kostel na venkově poblíž moře. Je tam nádherně. Hlavně západy slunce. Rozeslali jsme pozvánky na svatbu. Přijde asi 80 lidí. Květiny, ozdoby i jídlo už je připravené… Už je to připravené na dnešek. Tak jako i já.

Stojím před zrcadlem v krásných nadýchaných bílých šatech s korunkou. Ano, teď si připadám jako princezna. A přemýšlím, co všechno se za tu dobu přihodilo. Musela jsem se doslova štípnout do ruky, jen abych se přesvědčila, že to je vážně realita, ne jen můj sen.

Za ani ne hodinu má být obřad. Jsem nervózní. Klepou se mi ruce. Chytnu se opěradla židle, abych ten třes trochu utlumila. Ozve se zaklepání na dveře.

,,Dále.“

,,Tady si, vypadáš nádherně.“ Moje mamka jistě přehání.

,,Díky.“ Musela jsem se posadit.

,,Klid. Jsi okouzlující. Nemusíš se stresovat.“ Usmála se na mě.

,,No… asi máš pravdu. A proč si za mnou vlastně přišla?“

,,Josh tu ještě není. Volala jsem mu, ale nezvedl mi to. Ale neboj se, možná jen shání nový oblek, protože si ho někde zničil.“

,,Možná.“ Ale po tom, co mi tohle řekla, tak jsem pocítila ještě větší neklid.

×××

,,Dceruško moje, pojď, už hraje hudba.“ To taťka stál již připravený před zavřenými dveřmi do kostela a čekal, až k němu dojdu. ,,Jsi nádherná a já jsem na tebe velice pyšný.“

,,Ah, tati.“

Dveře se otevřely a známá písnička, co se hrává při obřadech se mi hlasitěji rozlehla v uších. Sice jsem měla závoj, ale i tak jsem si všimla, že Josh není tam, kde by měl být. Teď si toho všimnul i taťka. Ale proč tedy hraje hudba, když ženich není na svém místě?

Najednou se někomu rozezvonil mobil a já cítila v kostech, že je něco špatně. Byla to mamka, kdo ke mně rychle přiběhl a vrazil mi telefon do ruky. Nemotorně jsem si telefon strčila přes závoj k uchu.

,,Halo?“ Musela jsem si trochu odkašlat.

,,Jessika Parkerová?“

,,Ano,“ řekla jsem nejistě: ,,Kdo volá?“

,,Slečno, tady je doktorka Harberová z nemocnice sv.Kryštýna. Je mi to strašně líto, že vám to musím sdělovat po telefonu, ale… váš snoubenec měl velmi těžkou nehodu a právě teď bojuje o život na sále.“

Asi ještě chtěla něco říct, ale přerušila jsem ji: ,,Hned tam budu.“ Vypla jsem telefon. Sundala si závoj a podívala se na otce. Ten bez jediného slova mi podal klíčky od jeho Subaru a já v šatech i v podpatkách utekla z kostela. Rychle vlezla do auta, nastartovala a jela.

U nemocnice jsem zaparkovala před hlavním vchodem a rychle běžela k recepci.

,,Dobrý den.  Hledám pacienta, kterého před chvíli přivezli. Jmenuje se Josh Feris.“

,,Ten je právě na sále, ale zavolám vám někoho.“

,,Nemusíte, já se o to postarám.“ Promluvila černovlasá žena v bílém plášti. ,,Slečna Parkerová? Já jsem doktorka Harberová.“

,,Ah… prosím vás, řekněte mi, co se stalo?“

,,Před půl hodinou pana Ferise sem přivezla sanitka. Pan záchranář říkal, že narazil do jednoho domu, když se snažil vyhnout jinému autu –tohle mu řekli svědci nehody. Budu k vám upřímná, slečno Parkerová. Vypadá to velmi špatně. Ztratil příliš mnoho krve. Uvidíme ale, jak to dopadne. Zatím si tu sedněte a počkejte na výsledek.“

,,D-dobře, děkuji…“ s tím jsem si šla sednout na židli naproti recepčnímu stolku.

Celou dobu jsem nezměnila polohu. Kdybych nedýchala a nemrkala, tak by si asi lidé tady mysleli, že jsem mrtvá. Připadala jsem si tak. Po nějaké době, nekoukala jsem se na hodiny, za mnou přijela Betty s mamkou a přivezli mi bundu, aby mi nebyla zima. To bylo to poslední, na co jsem myslela, ale přijala jsem to.

Dveře od operačního sálu se otevřely a z nich vyšel doktor. Blížil se k nám. A tak jsem rychle vstala a šla naproti němu.

,,Pane doktore?“

,,Slečna Parkerová?“ jenom jsem přikývla. Z jeho výrazu bylo jasné, co právě řekne. Jen jsem to musela slyšet. ,,Je mi to líto. Nepodařilo se nám Pana Joshe udržet naživu. Upřímnou soustrast.“

V tu ránu, jako by se vše kolem mě zastavilo. Cítila jsem pod sebou studenou podlahu a slzu na tváři. Byla jsem v šoku. Někdo zezadu mě objal. Po pár sekundách jsem propukla v hořký pláč. Nemohla jsem to zastavit, i když jsem chtěla. Možná jsem zařvala, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Vše mi bylo jedno. Na ničem mi nezáleželo.

Když po nějaké době jsem se uklidnila natolik, abych dokázala promluvit, zeptala jsem se: ,,Můžu ho vidět…?“

Jeho tělo je zabaleno v černém igelitovém pytli za zip. Pomalu jsem ten zip rozepla po krk. Nemohla jsem se na něj dlouho dívat. A jen tiše řekla: ,,Vždy tě budu milovat.“