Pohled Marwexe:
,, Odpovíš mi nebo ne?!" už jsem to neudržel a zařval. Fakt nechápu, co s ním kurva je? Slyšel jsem ho vzlykat, ale to mi bylo jedno, chtěl jsem jeho odpověď. ,,No j-já tě- čo je to s vami?! Marwe, upokoj sa predsa!" skočil Kelo Hejlovi do řeči. ,,Sklapni, nikdo se neptal na tvůj názor!!!"řval jsem na něho. Kelo to asi nevydržel a odpojil se ze hry i z TSka. Najednou jsem si uvědomil, co jsem to udělal. Chtěl jsem se omluvit Hejlovi, jenže ten se taky odpojil. Zůstal jsem sám. Možná jsem přišel o kamarádi už navždy, zvedl se a kopl do židle, šel do pokoje a padl na postel. Co je to se mnou?
Pohled Kela:
O čo mu išlo? Nechám ho byť a ani s ním písať nebudem. Sáď sa uspokojí, ale dnes ma extrémne naštval...
Pohled Hejlovce:
Rozbrečel jsem se, nikdy jsem neslyšel Marwa tak nasranýho, jeho vztek je až pro mě moc děsivý, ale i tak ho dále miluji. Všechno jsem vypnul, seděl dál a čuměl do modré zdi, jeho oblíbená barva, přestal jsem vzlykat a otřel si slzy. Vzal klíče a šel do parku se projít. Začínalo se pomalu stmívat, ale mě to nevadilo. Miluju, když se obloha mění do tmavě modrého a všechny lampy se rozsvítí, vypadá to pak úžasně a na všechno zapomenu a obdivuju tu krásu, tak to bych dnes chtěl zase zažít.
Jsem v parku a nikdo tam není, což je dobře, nechci, aby mě někdo rušil. Sednu si k nejbližší lavičce a zaposlouchám se do přírody, šumění listů, jemný vánek, který mi fouká do ucha a vůně stromů. Asi po deseti minutách uslyším kroky, otevřu oči a otočím hlavu, kde slyším ty kroky. Je to nějaký muž a má na sobě celé černé obleční a kapuci na hlavě, ale když jsem mu uviděl do tváře, tak jsem ztuhl. Už ne, prosím ne...
