Error

• ＰＲＯＬＯＧ •

Už to byl týden, co se Connor sám potuloval ulicemi a odešel z dočasných táborů pro androidy. Chtěl tam zůstat, ale pokaždé, když viděl pohledy ostatních, věděl, že tam není vítaný a nikdo ho tam nechce. Věděl, že to co způsobil bude mít trvalé následky, ale jediné, co chtěl bylo dokončit úspěšně svou misi. Avšak ani to se mu nepovedlo. Markuse nechal žít a zbaběle utekl. Zbraň si nechal a doufal, že jí nikdy nebude muset použít.

Cítil se jakoby už neměl smysl. Jakoby už ho nebyla potřeba. Nebyl tu nikdo, kdo by mu našeptával do ucha a říkal mu, co má dělat. Vždy měl nějakou misi, ale teď nemá žádný cíl, žádný úkol, kterého by se mohl držet.

Celé dny tak bloudil ulicemi a zkoumal, jak se lidi mění a jak se mění jejich vztahy k androidům. Přišel si najednou pomalý a nevyspělý. Amanda mu vždy říkával, že patří k těm nejlepším modelům, které, kdy CyberLife vytvořil, ale teď se cítil zastaralý a zpomalený. Měl pocit, že nic nefunguje jak má, že on nefunguje, ale vždy, když provedl diagnostiku, tak se dozvěděl pokaždé to stejné. Byl naprosto v pořádku, až na pár škrábanců.

Měl smůlu a vždy narazil na skupinu lidí, která jej poškodila. Není to nic vážného, jelikož se dokáže dobře bránit a rychle běhat, ale obával se toho, že jednou ho napadne někdo a on se z toho nedostane jen s lehkým škrábnutím na tváři a potrhaným oblečením. Bál se, že bude někoho muset zabít. Dříve mu to problém nedělalo, ale teď to bylo jiné. Cítil veškerou zodpovědnost, vinu.

Neměl tušení kam má jít. Věděl jen to, že na ulici nemůže zůstat dlouho. Bál se toho, že když ho někdo uvidí se žlutým LED světélkem, bude si myslet, že je rozbitý. Možná, že byl, ale nedávalo mu smysl, proč by diagnostika nic nenašla. Cítil spoustu emocí, ale nedokázal je rozpoznat. Ještě nedávno si byl jistý, že nedokáže cítit nic. Nebo možná i něco cítil, ale jen to ignoroval a své emoce potlačoval.

Rozhlédl se okolo sebe, aby zjistil, kde je, ale hned na první pohled mu bylo jasné, kam ho jeho nohy zavedly. Možná to byla náhoda nebo se mu jeho podvědomí snažilo něco naznačit. Podíval se na stánek, kde si Hank, jeho bývalý kolega, kupoval jídlo. Hank to tu měl rád nebo si to Connor aspoň myslil, jelikož majitele onoho stánku znal dobře stejně tak i okolí.

Chvilku si stánek prohlížel. Byl tam zase ten stejný majitel a podával jedné ženě hamburger, ale to ho nezajímalo a Connorův pohled se přemístil jinam. Zahleděl se na skupinku lidí, která ho bedlivě pozorovala. Něčemu se smáli a šeptali si. Connor věděl, že by měl jít radši pryč, než se začne dít něco špatného.

Provedl svůj nenápadný útěk, ale skupinka ho začala sledovat. „Hej, plecháči! Vrať se do táboru, tady nemáš, co dělat!" Vykřikl jeden s černými vlasy a s cigaretou v ruce. Android se otočil a sledoval, co se bude dít dál. Okolí, které zaslechlo slova černovlasého muže, se otočilo a veškerou svou pozornost začali věnovat Connorovi. Začal se cítit velice nepohodlně. „Nechci žádné problémy." Řekl a doufal, že partička odejde. Opak byl pravdou. Skupina se pomalu začala přibližovat.

„Tak ty nechceš problémy? To stojíš na blbý ulici, plechovko." Ozval se obtloustlý blonďák a zahodil cigaretu na zem vedle sebe. Connor začal couvat, ale věděl, že se problémům nevyhne. Podíval se na lidi okolo, jestli mu náhodou nechtějí pomoc, jestli nezakročí, ale všichni jen pozorovali děj před nimi. „Já hned odejdu, nechci dělat problémy." Oznámil a pokračoval v couvání. „Právě ten problém stojí přede mnou, kreténe."