Dračí Válečnice

Část 2

Voda byla krásně chladná. Chvíli jsem se držela na místě, abych to neměla daleko ke břehu, a odolávala jsem pokušení utéct do bezpečí. Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se. Z náhlého chladu na obličeji mi přeběhl mráz po zádech. Vynořila jsem se a odstranila si mokré vlasy z obličeje. "Jde se na to!" Řekla jsem si povzbudivě a rozplavala jsem se hlouběji. Občas jsem plavala nad vodou, občas nad ní, občas jsem splývala. Užívala jsem si každého okamžiku ve vodě.
Když mi ale začínalo být trochu chladno a Gejzírník se stále ne a ne ukázat, rozhodla jsem se pro návrat na břeh. Tímto činem jsem si dodala odvahy, nyní jsem už byla připravená postavit se drakovi i celé vesnici. A byla jsem schopna čelit a přijmout následky za své činy.
Jakmile jsem ale vyšla na břeh, neuvěřitelnou rychlostí mě něco kouslo do nohy a trhlo. Nestihla jsem nijak zareagovat, z nohy mnou projížděla ostrá bolest. Oním trhnutím mi útočník podrazil druhou nohu a já tak s duněním přistála zády na písek. Měla jsem co dělat, abych popadla dech. Z opasku jsem vytáhla dýku a naslepo ji vrhla na útočníka. Ozval se neobvyklý dračí řev, s kterým se uvolnil stisk zubů. Vyděšeně jsem začala couvat. U Thora! Já tu fakt umřu! Musím utýct! Problesklo mi hlavou a stále jsem couvala z pláže. Sunula jsem se po zadku, noha mě tak neuvěřitelně bolela, že jsem věděla, že bych se na ní nedokázala postavit. Dokonce jsem s ní nemohla ani hnout, a tak jsem ji jen táhla za sebou. Očima jsem stále skenovala místo útočníka. Rozvýřený písek začal klesat a já tak měla možnost spatřit onoho útočníka. "Sand Wraith..." Vydechla jsem ochromeně a s mými slovy si všiml i Wraith mě. Odchod nabyl na zoufalosti, ale ač jsem se snažila sebevíc, Wraith byl o mnoho rychlejší. Neměla jsem proti němu šanci. Tohle je můj konec... Zavřela jsem oči, do kterých se mi nahrnuly slzy.

Nejsem na ni až moc zlá, když je to teprve druhá kapitola a už je podruhé jen větu od smrti? 🤔 Určitě ne, určitě si to zaslouží 😂